Jak jste strávil léto?
Po dvou letech, kdy jsem hrál na Letních shakespearovských slavnostech, jsem se těšil, že si odpočinu na chalupě v Beskydech. Ovšem štěstěna přála a dostal jsem nabídku hrát ve třech televizních inscenacích, a role to nebyly malé. Potěšily mě, ale zanedbal jsem chalupu a moc jsem si neodpočinul. Volno budu mít začátkem září, takže se na chalupu snad dostanu.
Ve filmech Lidice a Signál jste hrál vždy starostu. Nebál jste se, že vás režiséři zaškatulkují do rolí starostů? Jaké role jste si vlastně zahrál v natáčených inscenacích?
Kdyby mě zaškatulkovali do rolí starostů, to by bylo ještě dobře. Vždyť já předtím hrál hlavně opilce v hospodách, prostě lůzu. Spíše jsme se bál, že mi takové role zůstanou. Naštěstí někdo pochopil, že i intelektuálně jsem na tom jinak a že nemusím hrát jen TO. V televizním filmu ostravské televize Ženy, které nenávidí muže, jsem si zahrál policistu. Společně s Jiřím Langmajerem a Martinem Stránským vyšetřujeme vraždy. Role mi udělala radost, protože jsem milovníkem detektivek. Rád čtu detektivní příběhy Ed McBaina, Raymonda Chandlera a vůbec „americkou drsnou školu“, jak se kdysi říkalo…
Vraťme se ještě k létu. Když jste na chalupě, trávíte tam čas aktivně a něco opravujete, anebo jen pasivně odpočíváte?
Na chalupě se nedá jen odpočívat. Každý chalupář vám potvrdí, že vždycky něco dělá. Nedá vám to, když chcete mít chalupu a její okolí hezké, musíte udělat nějakou práci. Aspoň tu, kterou zvládnu, protože nejsem moc manuálně zručný. Takže sekám trávu a občas i něco drobného opravím. Už tři roky na to nemám to hlavní – čas.
Neměl jste chuť na změnu? Třeba na pobyt u moře?
Fenomén moře je podle mě založen na skutečnosti, že k moři člověka vzali rodiče, a později se tam vrací. Já u moře nikdy nebyl, takže nevím, jaké to je. Známí mi říkají, že když moře jednou zažiji, bude mi už pořád scházet. Takže mi neschází. Navíc neumím plavat. A určitě by mi vadilo vedro. Leč jak mne zatím nevábí, určitě se potkáme. Cítíme to oba. Doufám.
Zajímají mě vaše divadelní začátky. Přivedl vás k divadlu tatínek, který byl režisérem a dramatikem?
Narodil jsem se v herecké rodině, takže jako dítě jsem byl v divadle často. Divadelní prostředí mi připadalo atraktivní, okouzlil mě orchestr, hercům a všem dalším jsem říkal strejdo.
Tatínek vás začal obsazovat do rolí. Prý jste hrál od devíti let.
V hereckých rodinách to tak chodí. Když je dítě použitelné, což se u dětí z hereckých rodin předpokládá, je obsazováno. Je to tradice.
Nebral jste to tak, že vás rodiče k něčemu nutí? Neměl jste jiné zájmy?
Ne, do ničeho mě nenutili. Kdybych nechtěl, určitě bych do divadla nechodil a nehrál v něm. Samozřejmě, že jsem měl i jiné zájmy, kamarády, ale to vše se dohromady snoubilo a vše se dalo stihnout. Nebyly počítače, nevysedávali jsme u nich, takže času bylo hodně.
Měl jste jako dítě na jevišti trému?
Před diváky ne, ale před tatínkem, který mě režíroval, jsem trému měl vždycky.
Vzpomenete si na nějakou dětskou roli?
Hrál jsem třeba Cipíska. Rumcajsův syn, kdyby někdo…
V 19 letech jste nastoupil do divadla v Šumperku, přitom jste neměl konzervatoř. Opravdu bylo tak jednoduché přijít do divadla a říct Chci u vás hrát?
Konzervatoř znamená úzce zaměřené vzdělání, dokonce jsme o ní uvažovali, jenže doba byla nejistá. Gymnázium poskytuje všeobecné vzdělání a díky tomu máte cestu otevřenou mnoha oborům. Po gymnáziu jsem se třikrát hlásil na JAMU, i v době, kdy jsem v Šumperku hrál velké role… Tehdy v oblastních divadlech existoval institut eléva, herec – učeň bylo pojmenování, něco jako tovaryš… Bylo to jedna z cest, jak se dostat k divadlu. Právě jako elév jsem nastoupil do šumperského divadla. Z Šumperku jsem pak odešel do Ostravy přes divadlo loutek do Divadla Petra Bezruče, ke kterému mám sentimentální vztah, protože jsem v něm vyrůstal. V tomto divadle hraji už 25 let.
Za roli Mendela Singera ve hře Job jste získal za rok 2008 prestižní divadelní cenu Thálie. Co vám blesklo hlavou, když jste seděl v hledišti Národního divadla a přečetli při vyhlašování vaše jméno?
Řeknu vám, co mi proběhlo hlavou rok předtím, když jsem byl nominovaný a přečetli jiné jméno. Když jste na oblasti, kam patří i Ostrava, někdy vám připadá práce herce marná. A když mě nepřečetli, bylo to potvrzení té marnosti. Za rok mé jméno přečetli. Uvědomil jsem si, že všechno to lopocení mimo centrum zájmu přece jen nějaký smysl má.
Jaký to byl pocit přebírat na jevišti Národního divadla takovou cenu?
Byl jsem rozklepaný jak hrom. Stál jsem na jevišti Národního divadla, co více může herce potkat? Stojíte tam, vidíte nádhernou budovu, vzpomenete si na všechny bardy, a najednou tam stojíte a můžete něco říct. Neskutečný pocit.
Neřekl jste si, že to může být první krok na cestě do Národního divadla?
Ne, to mě opravdu nenapadlo.
Neříkejte, že byste nechtěl v Národním divadle hrát. Kdyby přišla nabídka, vzal byste ji?
Nabídka z Národního divadla se určitě neodmítá. Pro každého herce by to měl být vrchol kariéry.
Často býváte označován za ostravského patriota. Není v tom ale i kus nostalgie?
Není to taková nostalgie, abych vzpomínal, jaké to tady bylo za totáče. Jenomže všechno, co je nové, mě zrovna nenaplňuje blahem. Hlavně jsme se všichni strašně odcizili. Lidé k sobě měli kdysi blíž. A také se stalo, že lidé v dnešní době drží hubu, jako ji drželi kdysi. A možná se bojí ještě víc, můžete přijít o všechno. Zase se mlčí. Rozdíl oproti minulosti? Mohu jet, kam se mi zachce! Hurá! Jenže já nikam nechci. Chci žít tady, v právním státě, kde vše funguje a ne že se zloděj bude mít lépe než já. Chci prostě žít mezi slušnými lidmi. To se bohužel neděje.
Jak se díváte na proměnu Ostravy? Bydlíte v centru, nemrzí vás, že se právě centrum vylidňuje?
Z centra vymizely tradiční obchody. Chápu, že v centru nejde otevřít krám a konkurovat cenám supermarketu. Nejsem ten typ, že bych jel kvůli levnějšímu rohlíku několik kilometrů do obchodních parků, také si nechci kupovat nějakou ohřívanou veku nebo nakrájený chléb, který se drolí. Rád bych si koupil dobrý chléb v centru, poblíž místa, kde bydlím. A za to bych si určitě i rád připlatil. Železářství by taky nebylo špatný.
A nedá se v centru dobrý chléb koupit?
Když hledáte, tak ano. V Poštovní ulici mají dobrý Radvanický chléb, a pokud si zajedete přímo do pekárny v Radvanicích, koupíte jej ještě horký. Dobrý Petřkovický chléb mají za Masarykovým náměstím v Kostelní ulici. Jenže nechci chodit za dobrým chlebem dvacet ulic daleko. To už si můžu zajet rovnou do Bystřice, kde mám chalupu. Tam mají také skvělý chléb a navíc mě tam obslouží s úsměvem. Obchodování v centru Ostravy prakticky zničily velké obchodní společnosti. To asi být musí, ale proč pořád nové a nové? Kdy jich bude už dost?. Proč Nová Karolina není Centrální park města s letním kinem, cyklostezkami, dětskými hřišti? Proč chrám obchodu a ne stromů? Zeleně, odpočinku, sportu? Bral bych to jako něco užitečného. I předtím jsme měli v Ostravě prodejny všech možných světových značek, ale proč je tady musíme mít třikrát, šestkrát? Na druhé straně se má bourat Hotel Palace, v zuboženém stavu je bývalý obchodní dům Ostravica-Textilia, kam zmizela kavárna Fenix? Elektra, Bauhaus, Dům potravin, Neptun, mléčné bary… To nejlepší je zničené, rozpadá se, nejsou peníze na opravu, přitom peníze na nový hypermarkety se najdou. To nechápu.
Co konkrétně vám v Ostravě chybí?
Kromě malých obchůdků s pečivem nebo ovocem a zeleninou mi hodně chybí letní kino. V Ostravě jsme měli dvě – na Černé louce a v Porubě. Jako kluk jsem se do letních kin hodně nachodil. V Porubě jsem viděl poprvé Vetřelce. Hrozně jsem se lekl, když vystřelil ten filuta na tom velkém plátně z břicha. Také mi chybí hospůdky, do kterých chodili lidé, s kterými jsem si měl co říct. Třeba Minibar.
Skládáte ještě hudbu? Anebo je to období, které je již uzavřené?
Skládám pořád. Nedávno jsem dokončil hudbu pro dětské představení Těšínského divadla My se vlka nebojíme. Ale to bylo spíš ošperkování práce z dřívějších časů. Je to věc poptávky, konkurence je veliká a já zase nejsem žádnej velkej skladatel. Mně to hlavně baví, a nechci být soustředěný jen na herectví, spíš brát divadlo v širších souvislostech. Po dlouhých letech jsme obnovili bigbítovou kapelu.
Opravdu hrajete v bigbítové kapele?
Na gymnáziu jsme se spolužáky založili kapelu Skrat. S na začátku je blesk, takové to písmenko z rozvodných skříní. Teď je nám skoro padesát a učíme se znovu hrát. Kdysi jsme na to hráli slušně a neměli aparát. Teď ho máme, avšak s hraním je to horší. Bigbít nás pořád baví, doslova tu druhou mízu žerem. Časem možná přejdeme od přebraných věcí konečně na vlastní tvorbu, a tam je má šance.
Obnovení kapely jste inicioval vy?
Vlastně ano. Potkal jsem na náměstí bývalého spolužáka Víťu Zátorského a přemluvil jej, abychom se dali zase dohromady. Zatím jsme tři – Jan Hasík, Vít Zátorský a já. Klávesy a taky někdy bicí obšťastňuje mladý kolega z „Bezručů“ snad mu to vydrží. Já střídám co je potřeba. Ještě nevíme, jestli budeme hrát veřejně, snad to přijde. Chce to míň studu.
Profil
Norbert Lichý (1964) pochází z herecké rodiny, jeho otec byl dramatikem a režisérem v Divadle Petra Bezruče, maminka tanečnicí. V 19 letech se stal členem souboru divadla v Šumperku, od roku 1987 působí v ostravském Divadle Petra Bezruče, kde rovněž skládal scénickou hudbu. Zahrál si i na Letních shakespearovských slavnostech a jeho role Falstaffa byla kritiky hodnocena mimořádně příznivě. Dokonce jej označili za nejlepšího Falstaffa
současnosti. Je jediným ostravským činohercem, který získal v hlavní kategorii divadelní cenu Thálie. Zahrál si např. ve filmech Městečko, Sluneční stát, Hlídač č. 47, Kajínek, Lidice, Signál, Okresní přebor a v televizních inscenacích nebo seriálech Císař a tambor, Kobova garáž, Strážce duší, Comeback, Kriminálka Anděl, Vyprávěj, Cesty domů, Sráči aj.
