Hlavně na samotném začátku sezóny se týmu dvakrát nedařilo, nyní jste se zlepšili. Jak dosavadní tažení hodnotíte?
Je pravda, že to ještě není ono. Ze začátku jsme hráli opravdu velice špatně, nebyly výsledky, ani hra, vůbec nic se nedařilo. Přitom jsme očekávali, že budeme od začátku hrát na úplně jiných místech v tabulce, takže to bylo obrovské zklamání a s tím spojená frustrace. Málokdo si to dokáže představit, vždyť do sezóny jsme šli s tím, že chceme hrát na špici, a najednou jsme hráli o sestup. Doufejme, že teď prodloužíme sérii vítězných zápasů a půjdeme v tabulce výš. Trošku jsme se zmátořili.
Mluvilo se dokonce o tom, že trenér Aleš Křeček chtěl omladit kádr a nedovolit, aby se na hřišti sešlo více starších hráčů, je to pravda?
Byla, trenér Křeček se rozhodl přeřadit několik starších, zkušených hráčů do „béčka“. Nakonec k tomu nedošlo, ale záměr tady podle mých informací byl. Zdálo se mi to hodně překvapivé. Samozřejmě, že jsou tady nadějní mladí hráči, kteří mají talent i předpoklady, aby se dokázali prosadit. Očekával bych ale, že když trenér není spokojený třeba s výkonem zkušených hráčů, posadí je na lavičku a bude je motivovat k tomu, aby se dostali zpět na hřiště tím, že dá šanci mladým. Ale vyřadit hned některé hráče úplně, to mi na profesionální klub připadalo jako dosti nestandardní řešení. Jednotliví hráči podle mne mají své kvality a jsou na hřišti platní, ale nedokázali jsme zápas zkrátka dotáhnout k vítězství jako tým.
Nakonec ale přišla změna trenéra a nastoupil Marek Kalivoda…
Bylo vidět, že to za trenéra Křečka nešlapalo, nebylo to ono. Tak to někdy chodí, že si mančaft s trenérem nesednou a výsledky se nedostaví. Bohužel. Nicméně nějaká vzájemná nevraživost, jak se psalo, to vůbec nebyla pravda. Do každého zápasu jsme šli na vítězství, ale nevycházelo to a vedení se proto rozhodlo, že trenéra vymění a půjdeme jinou cestou.
V každém případě se zdá, že změna k lepšímu určitě vedla…
To ano, myslím si, že nám prospěla. Nedošlo ani tak ke změnám v taktice, spíše v takové té jednoduchosti hry – hrát jednoduše, zodpovědněji a víc dopředu. Pro nás ale byla hlavní určitá psychická vzpruha. Projevila se jak ve vztazích, tak ve výsledcích a v celkové psychické pohodě, nálada je hned lepší. Tak nějak jsem si to představoval. Atmosféra je teď taková, že mám konečně pocit, jako bych se vrátil tam, odkud jsem před pěti lety odcházel. Perfektní kabina, skvělí kluci a výborná parta, dobrá nálada, srandičky. Přesně to, co má v týmu být.
Předpokládám, že ani s aktuálním sedmým až osmým místem se nehodláte smířit…
To rozhodně ne. Na tabulku je momentálně lépe se nedívat. Chceme vyhrávat každý zápas, ke každému přistupovat jednotlivě a jít do něj s tím, že musíme zvítězit. A jestli to tak bude, začnou body přibývat a v tabulce se budeme postupně zvedat. Jestli ztrácíme deset, pět nebo dva body teď není důležité.
Každý rok je ve Zlíně na začátku sezóny velkým tématem první liga. Máte pocit, že o ní má i smysl mluvit i nyní?
O tom se mluví všeobecně, kdo by do první ligy mohl postoupit, je to stále otevřené. V rozmezí sedmi bodů je momentálně v tabulce osm klubů, takže není nic rozhodnuto. Navíc druhá liga je tak vyrovnaná, že družstvo na posledním místě v tabulce může klidně porazit prvního. Druhá liga je více o bojovnosti a rozhodují maličkosti.
Před aktuálním angažmá ve Zlíně jste strávil pět let v Azerbajdžánu v klubu Inter Baku. Byla to pro vás po fotbalové stránce velká zkušenost?
Zkušenost to byla určitě skvělá. Hrál jsem v tamním špičkovém týmu, který každou sezónu bojoval o titul nebo alespoň o přední místa tabulky. Získali jsme dva mistrovské tituly, jedno druhé a jedno třetí místo, třikrát jsme byli ve finále poháru, jednou jsme bez prohry a obdržené branky vyhráli turnaj bývalých postsovětských republik Sodružetstvo. Vyzkoušel jsem si, co jsou to evropské poháry, hráli jsme evropskou ligu i ligu mistrů. Sice jenom v předkolech, ale byl to zážitek. Samozřejmě fotbalová infrastruktura tam nebyla taková, jako u nás. Zejména ty menší nebo vesnické kluby vzdálenější od Baku mají k dispozici mnohem horší hřiště i zázemí, ale fotbalově bylo nejméně osm mančaftů v nejvyšší soutěži hodně kvalitních. U týmů působí zkušení trenéři a byli tam také výrazné individuality mezi hráči ze všech koutů světa, kteří byli výborní i ve hře jeden na jednoho. Narazíte tam na spoustu Evropanů i Brazilců.
Dá v Interu, nebo obecně tamních předních klubech vydělat víc než v Česku? Přeci jen tam mají ropu a plyn…
Podmínky jsou o něco lepší než ve středním ligovém klubu u nás, ale nejvíc je to založeno na prémiích. Když se daří, tak je to příjemný bonus. Navíc Inter byl velmi seriózní klub, který vždy platil včas, což se ale dá říct i o Zlínu, který neměl nikdy vůči hráčům žádné dluhy, a výplaty dostali také vždy tak, jak měli.
V čem byl největší rozdíl oproti Zlínu?
Samozřejmě jsem vůbec nevěděl, do čeho jdu, a měl jsem obavy, v té době pro mě byl Azerbajdžán absolutní exotika. Bylo tam ale především lepší zázemí, než si můžeme dovolit ve Zlíně. Jenom realizační tým čítal asi dvanáct, třináct lidí, kromě trenéra tam byli tři asistenti, trenér gólmanů, dva maséři, dva lékaři, ti všichni byli neustále k dispozici týmu. To u nás není tak běžné, je to tu trochu skromnější, ale to je pochopitelné, v každé zemi se k tomu přistupuje jinak. Ve Zlíně jsme navíc jen ve 2. lize, a ta se nedá porovnávat s tamní nejvyšší soutěží.
Co vás vlastně přimělo k návratu? Nebyl jste v Baku spokojený?
Ale byl. Tedy kromě toho, že jsem u sebe neměl rodinu. To byla největší psychická zátěž. Nabízeli mi i další spolupráci, ale byl jsem rozhodnutý. Pět let bez rodiny mi docela stačilo, vídat se čtyřikrát do roka na čtyři nebo pět dnů a pak jen dvě třítýdenní přestávky v létě a zimě, to je strašně málo. Dál jsem to měl jasně dané. Zlín pro mě byla jednoznačná priorita, chtěl jsem hrát tady doma a třeba i pomoci k postupu do 1. ligy.
Jak se vám v Azerbajdžánu žilo mimo fotbalové hřiště?
Spousta věcí je tam samozřejmě úplně jiných než u nás. Žijí tam převážně muslimové. Stačí, když si v létě oblečete kraťasy, a všichni se po vás ohlížejí, podle islámské tradice totiž musejí mít muži dlouhé kalhoty. Musíte si dát pozor na to, co není vhodné říkat a dělat, přizpůsobit se způsobu jejich života. Jsou ale hodně tolerantní, je to už přece jen evropštější země, než třeba islámské státy na Blízkém východě. Navíc v mančaftu se ke mně vždycky chovali velmi dobře a ve všem vám pomáhali.
Co pro vás jako cizince bylo nejhorší? A co vám tam, kromě rodiny, chybělo nejvíc?
Nejhorší je asi doprava, každý si tam jezdí, jak chce, jeden přes druhého, na červenou, neustále troubí. V tomto jsou absolutně nedisciplinovaní až divocí. Je humorné, když se vedle vás objeví starý žigulík a na střeše má přivázané dvě živé ovce. Ale vlastní auto jsem raději neměl, abych se nedostal do problémů. Chyběla mi tam jakákoliv zábava, třeba možnost zajít se podívat na hokej, kde ve Zlíně některé kluky znám a fandím jim, nebo i na házenou či na syna, když hraje fotbal. Jen občas jsme si třeba zajeli taxíkem k moři. Navíc jako cizinec jsem neměl moc starostí, zabýval jsem se jen fotbalem a docela mi chyběly běžné každodenní povinnosti. Doma totiž ve volných chvílích opravuji drobné věci na našem domku na Mladcové, protože co zvládnu, rád si udělám sám. Na Zlíně se mi líbí, že to není velké město, je tady pohoda a klid. Rozhodně bych neměnil.
Přece jen, když se o vás mluví jako o nejstarším hráči v týmu, nenapadlo vás uvažovat o tom, co bude dál?
Zatím to moc neřeším. Domluvil jsem se se Zlínem na rok, protože přece jen nějaký věk už mám, poté si řekneme klady a zápory, uvidím, jak se budu cítit fyzicky a po zdravotní stránce. Jinak bych se ale rád dál pohyboval kolem fotbalu, mám trenérskou licenci „áčko“, takže se budu snažit o trenérskou kariéru nebo jinak pomáhat klubu. Ale když nebude zbytí, vrhnu se do něčeho jiného, baví mě například finance a „přinejhorším“ mám vystudovanou pedagogickou školu. To je taková pojistka.