Jste ostravským rodákem. Pocházeli z Ostravy i Vaši rodiče?
Nepocházeli. V Ostravě jsem se narodil náhodou a nedopatřením. Otec pocházel z Prahy, rodiče žili v nádherném bytě na rohu Václavského náměstí a Krakovské ulice. Jenže tatínek dostal práci v Ostravě. Maminka zaboha nechtěla slyšet o tom, že by se měla stěhovat do černé Ostravy. Byla z Čech, z Lysé nad Labem, krásného kraje. Když viděla fotky z Ostravy, řekla: Tam nikdy. Ovšem láska je láska, za tatínkem musela občas jezdit a jezdila tak dlouho, až jsem se tady jednou narodil.
Čím se tatínek zabýval?
V Ostravě působil jako vedoucí firmy na ohýbaný nábytek. To jej trvale připoutalo k našemu kraji. Až jsem se narodil, usoudila maminka, že by rodina měla být kompletní a přestěhovala se sem.
Kde jste bydleli?
Když jsem byl malý, bydleli jsme v Nádražní třídě naproti Mlýnské ulice. Přes ulici stál obchod s hudebními nástroji. Prodejnu vedl pan Šnapka, který často po zavírací době usedl za klavír a hrál. Scházela se u něj zajímavá společnost, ulice díky jeho hraní vždy doslova ožila. Já často jeho hraní poslouchal, protože okna z pokojíčku vedla přímo do Nádražní ulice. Vzpomínám si, že kousek od nás byla mlékárna, kam jsem chodil pro mléko s bandaskou. Tam jsme bydleli do roku 1969, kdy jsme se přestěhovali do Střední ulice – do pasáže vedle Domu umění. Rodiče získali hezký byt s ústředním topením, takže jsme už nemuseli topit v kamnech jako v bytě v Nádražní ulici. To už jsem chodil na gymnázium Matiční, dnešní Šmeralovo, a po maturitě jsem začal v Ostravě studovat pedagogickou fakultu.
Vzpomenete si na základní školu, kterou jste navštěvoval?
Ano, sídlila v Poděbradově ulici. Cestou do školy jsem procházel Stodolní ulicí. Po letech jsem projížděl s přáteli Ostravou a chtěl jim ukázat, kam jsem chodil do školy. Dojeli jsme ke škole, já ji nadšeně ukazoval. Jenže na škole visela velká cedule Zvláštní škola. Už se mi nikdy nepodařilo vysvětlit, že tehdy to byla normální škola. Dodnes mě považují za absolventa zvláštní školy.
Vyváděl jste jako dítě lumpárny?
Lumpárny jsem nikdy moc nedělal. Spíše drobnosti. Maminka mi třeba dala tři koruny, ať se zajdu ostříhat za roh k holiči do Janáčkovy ulice. Já místo toho koupil ve Zverimexu za tři koruny křečka. Přišel jsem domů neostříhaný, zato s křečkem. Jindy jsem se vypařil a šel do cirkusu. Naši mě hledali snad po celém městě a já se pozdě večer po představení vrátil spořádaně domů. Nebyl jsem zlobivé dítě, nic jsem nezapálil a snad ani nerozbil. Byl jsem spíše knihomol. Ve volném čase jsem ani nechodil ven a raději četl verneovky nebo populárně-naučné knihy.
Bavila vás proto ve škole čeština?
Bavila mě čeština, dějepis i humanitní obory. Na štíru jsem byl s tělocvikem a kreslením. Z těch jsem měl vždycky dvojku.
Jak se dnes díváte na proměnu Stodolní ulice?
Je to neuvěřitelné. Přiznám se, že nerozumím tomu, proč se něco takového stalo zrovna se Stodolní ulici a právě v Ostravě. Nikde jinde u nás v republice podobná zábavní čtvrť neexistuje. V Praze jsou živé ulice, ale taková koncentrace klubů a restaurací tam není. Stodolní bychom z toho pohledu mohli srovnat třeba s latinskou čtvrtí v Paříži nebo okolím kolosea v Římě. Opravdu žasnu, jak se z vybydlené čtvrti, kde se za mého mládí nikdo neodvážil ani opřít na chvíli kolo, protože by jej hned někdo ukradl, stala ulice, kam jezdí lidé v nejluxusnějších vozech. Nedávno jsem tam seděl a opravdu mi z toho padala brada. Je to ale na druhé straně bohužel jediné místo v Ostravě, kam se může člověk jít bavit. Všímám si proměn Ostravy, jenže když se zešeří, v centru nepotkáme člověka. Pěší zónou projde jeden člověk za půl hodiny. To je velká škoda a mrzí mě to. Nedávno jsem v neděli večer hledal dobrou restauraci, kde jsem chtěl povečeřet, jezdili jsme taxíkem a nic jsme nenašli. Ostrava prostě stále nemá šmrnc velkoměsta. Stodolní je jen malým ostrůvkem. Před Ostravou je ještě velký kus cesty, aby se z ní stalo velké město plné lidí, kteří se umějí bavit.
Kam jste se chodil bavit za studií? Bylo tady podle vás více možností, když pomineme Stodolní ulici?
Určitě. Stodolní neexistovala, přesto jsme sedávali každý večer jinde. Byli jsme mladí a spokojili jsme se s jednoduššími podmínkami. U Sýkorova mostu jsme měli oblíbenou restauraci Karkulka, chodili jsme do Espresa u pasáže Vesmír, v Poštovní ulici zase do Minibaru. Zrovna tam jsme často sedávali s Luďkem Nekudou a popíjeli u našich debat gin s tonikem. Na pivo jsme zase chodili do hospody U pošty nebo do Džbánu na Kuřím rynku.
Jste odborníkem na etiketu. S jakými chybami se setkáváte v restauracích?
Určitě je to zasedací pořádek. Muži nepoznají, které místo u stolu je společensky významnější a měli by jej proto vyhradit ženě. Takové místo je zády ke stěně s výhledem do prostoru. Další chybou je, že neumíme správně stolovat. Nevíme, co s papírovým ubrouskem – ten se nedává na klín, zatímco látkový ano. Neumíme správně držet příbor. Hroty vidličky musí vždy mířit do talíře. Nikdy nesmíme uchopit sklenici s vínem za tělo a tak ji upatlat, držíme ji jen za stopku. Pečivo si ulomíme a vložíme do úst. Nikdy jej neukusujeme, přece nemůžu vrátit na stůl něco, co jsem již měl v ústech.
A jaké chyby dělá personál restaurací?
Zásadně se obsluhuje zprava, což hlavně nevyškolený personál netuší. Talíř s jídlem nemohou dát hostovi do ruky, ale musí jej položit na stůl. Nádobí ze stolu se odklízí celé společnosti najednou, až příbor odloží poslední člověk.
Jak je to se spropitným? Existuje nějaké procento z úhrady, které by měl dostat číšník nebo servírka?
Existuje etiketní norma. Ta ale není vymahatelná. Spropitné je zvyková záležitost a u nás bývá deset procent z celkové útraty. Když utratím 300 korun, měl bych platit 330 korun. Ale dává se, když jde o nějakou osobní úsluhu, když člověk obsluhuje přímo mě, ať jde o číšníka, kadeřnici nebo masérku. Když jsme spokojeni, můžeme dát více. V Americe se běžně dává 15 procent, jenže tam jsou tak drzí, že si spropitné započítají přímo do účtu. Když platíte kartou, mžete spropitné nechat připsat na účet, ale peníze přijdou majiteli restaurace a je na něm, zda spropitné vrátí personálu. Lze také zaplatit kartou a spropitné dát hotově.
Kdy zákazník nemusí dát spropitné?
Když není spokojen. Důvodem může být špatná obsluha nebo třeba špinavé nádobí.
Dokázal jste přenést základy etikety i na své děti?
Věřím, že ano. Uvedu dva příklady. Měl jsem rozpory se synem, který často chodil domů až v noci a vše vyvrcholilo tím, že jsem po něm v hádce hodil hrnek s kafem, on vstal a ve svých 16 letech odešel z domu. Neviděl jsem je několik let. Po čase jsem přijel s prezidentem Václavem Havlem na filmový festival do Karlových Varů. Promítli nám dokument natočený mým synem ve válečném Sarajevu. Po emotivním promítání jsem se na jedné straně já a prezident Havel a na straně druhé prezident festivalu Jiří Bartoška a můj syn setkali v salónku. Trochu jsem trnul, jak bude reagovat syn, ale vše zvládl na jedničku, skvěle se choval, výborně konverzoval. Prostě něco v něm z mé výchovy zůstalo. Poté jsme se opět sblížili. Později jsem pozval syna i svou dceru do slušné restaurace v Praze, Bylo před volbami a dcera se mě ptala, koho má volit a proč. Já ji vysvětloval politickou situaci. Syn na to zareagoval negativně a v afektu se mi snažil na hlavu vysypat talíř se špagetami. Uhnul jsem, špagety mi spadly částečně na rameno a na zem, syn odkráčel. Nechal jsem vše uklidit a při placení jsem chtěl uhradit i ony špagety. K mému překvapení mi personál oznámil, že jsou zaplacené. I v této vypjaté situaci se zachoval slušně a nedalo mu to odejít bez zaplacení. Musím říct, že dnes jsme se synem nejlepší kamarádi a v našem vztahu nemáme problémy.
PROFIL
Ladislav Špaček
Novinář, moderátor, spisovatel, bývalý mluvčí prezidenta Václava Havla a odborník na etiketu Ladislav Špaček se narodil v Ostravě v roce 1949. V letech 1992 – 2003 působil jako mluvčí Václava Havla. Zažil na vlastní kůži zásady společenského chování i rozdíly v různých zemích. A společenské chování se stalo jeho další profesí. Je autorem knih o etiketě, v televizi moderoval pořad o chování ve společnosti a podílel se na rodinné společenské hře o etiketě Starling (starling znamená anglicky špaček). Je spolumajitelem firmy, která se věnuje etiketě a komunikaci s médií, pořádá školení pro firmy nebo pro jednotlivé manažery.
