Bydlíte u stanice metra Hradčanská. Jaká souhra okolností vás sem přivedla?
Jako mladý kluk jsem si vysnil bydlení ve starém Žižkově nebo v Dejvicích. Obojí se mi poštěstilo. Žižkovské období v muzice pokrývá naše album „Divoký ticho Žižkova“ a básnická sbírka „Všetečky“. Tehdy mi vyhovovalo, že přes den je klid a v noci rušno. Když se nám narodilo první dítě, zjistili jsme ale, že bychom to potřebovali naopak, a tak jsem začal hledat v Dejvicích.
Jelikož jste se v hlavním městě narodil, kde jste ušel první krůčky a dostal první pusu?
První pusu jsem, myslím, dostal na škole v přírodě na Knížecím rybníku. Krůčky byly po čerstvě postaveném sídlišti Modřany, kde jsem bydlel až do svých pětadvaceti. Bylo to krásné, ale bylo toho dost. Řekl jsem si, že další životní etapu už bych rád prožil nikoliv v paneláku, ale v domě s historií. A musím říct, že pokaždé, když jdu domů nebo z domu, můžu na tom našem vilovém činžáku v Muchově ulici oči nechat. Mám rád staré schody, stará okna, tlusté zdi, v tropických dnech je tam chládek…
Pět let života v Praze 6 je už dlouhá doba, takže předpokládám, že máte „šestku“ zmapovanou. Co se vám v této části metropole líbí a co už méně?
Klady převažují. Letnou i Stromovku mám „za barákem“, to je s dětmi ideální. Je tu čisto, tak akorát klidno, celá ta oblast má vnitřní náboj, historii, viz třeba film Šakalí léta. Z Letné jsou fascinující výhledy na starou Prahu z úhlů dříve netušených, to neomrzí.
Co mě pálí je, jak Rusové skupují baráky v nádherné velvyslanecké čtvrti, kterou máme přes ulici, a zevnitř je plení, ty dvě zrůdy u výjezdu z tunelu hovoří za vše.
Trochu zvláštní mi přijde rozvržení rekonstrukcí přilehlých ulic. Například horní část Bubenečské rozkopali třikrát za sebou na stejném místě. Přestavba Jaselské, to byl taky očistec.
Máme za sebou komunální volby. Byl jste volit, a jak hodnotíte práci minulého vedení Prahy ve složení Piráti, Praha sobě a Spojené síly pro Prahu?
Volit chodím vždycky, hodil jsem to STAN a Zeleným, některé lidi tam osobně znám a vím, že jsou slušní a schopní. Přiznám se, že jinak to sleduji spíše zpovzdálí. Líbí se mi konzistentní postup starosty Koláře v kauze kolem sochy Koněva, kterou ať si postaví třeba v Moskvě, ale sem nepatří. Místo ní by mohla na onom místě stát třeba socha Jana Zajíce nebo někoho z Prahy 6, kdo zahynul v srpnu 1968 pod koly sovětských tanků, případně památník tisícům Maďarů, které Koněvova armáda postřílela v roce 1956.
Jako kytarista, zpěvák, klávesista, hudební manažer a skladatel máte určitě dobře zmapovanou pražskou hudební scénu. Není v této oblasti Praha 6 za chudou Popelku? Najít dobrý hudební klub či vystoupení dá opravdu práci.
Je fakt, že za těch pět let jsem na šestce hrál akorát v Písecké bráně a na Kaštanu, což jsou ale zase dvě místa s báječným geniem loci a historií. Máme tu famózní Dejvické divadlo, tam jsem jako divák pečený vařený. Malostranská beseda sice je už Praha 1, ale tramvají jste tam za pět minut, to samé metrem v centru. Takže nemám pocit, že bychom tu nějak kulturně strádali. Je asi logické, že ve středu města se toho děje víc.
Na čem aktuálně pracujete, kde vás čtenáři mohou vidět naživo?
Naživo? Ráno cestou s dětmi do škol(k)y… I když občas zrána vypadám mrtvě (smích)… V Praze teď zrovna nic ve výhledu není, koncertujeme po celé republice. Aktuálně netočíme nové desky, ale po hubenějších covidových letech hlavně hrajeme o sto šest, měsíčně někdy i dvacetkrát, neboť obava, že to třeba za pár týdnů zas nemusí jít, je pořád ve vzduchu, doba je vrtkavá. Na konci října jedeme společné turné s Vlastou Redlem, Vladimírem Mertou a Janem Hrubým, nové písničky chystáme s mým zhudebněným srdcem, kapelou Hromosvod, sem ta zahostuju s Mňágou a Žďorp, s Lubošem Pospíšilem dojíždíme šňůru k albu Poesis Beat, která skončí 27.12. v Malostranské besedě, hraju také s Vaškem Koubkem, Marsyas Oskara Petra nebo s kapelou Schodiště… Mám rád, když je to barevné a různorodé. V muzice i v životě.
