Idea vzniku fotbalového klubu se totiž datuje od roku 1925. Skupina lhoteckých přátel tehdy zažádala o registraci klubu na fotbalovém svazu, jehož funkcionáře šokovala prohlášením, že hřiště mají na louce velkostatkáře Schuberta a že šatnu si zřídí v místní restauraci. Velkostatkář však uvedl, že hřiště je na pozemku bez jeho povolení. Nicméně o pár let později – i když pozemek již nevlastnil – jej dočasně „věnoval“ fotbalistům a ti v roce 1928 založili S. K. Lhotka.
„Prvním soupeřem lhoteckých se stala Rudá Hvězda Podolí. Aby mohlo být utkání vůbec odehráno, musel soupeř z Podolí zapůjčit našim hráčům dresy. Jak ale zápas dopadl jsme nikde v archivech nenašli,“ říká Jiří Trunečka, předseda výkonného výboru FC Tempo Praha. Hned po dvou letech se S.K. Lhotka propracoval z páté třídy do třetí a poprvé změnil název na Olympia Praha XV. Jako kabiny dlouho sloužily nepoužívané chlívky na dvoře nedaleké restaurace. Finanční situace nebyla růžová, a tak si klub vypomáhal pořádáním divadelních představení, tanečních a pouťových zábav. Kluci si na kožený míč dokonce přivydělávali nedělním prodejem fialek…
V roce 1934 je z klubu A. F. K. Zátiší, ale zázemí se příliš nezměnilo ani po ukončení druhé světové války. „Místo šaten sloužil starý vršek autobusu a dřevená bouda o velikosti 2 x 2 metry, rozhodčí pak využívali starou dřevěnou trafiku. Vyřešila se alespoň otázka hřiště. V roce 1942 byl pozemek přepsán na Prager Volkswohnungs-Verein a jako takový byl po válce zkonfiskován.“
Od roku 1948 nese klub název Sokol Lhotka, od roku 1978, kdy byl začleněn do sídlištní tělovýchovné jednoty, TJ Tempo Praha. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se klub stal pojmem v mládežnickém fotbale. Tempáci vyhrávali nejen pražský přebor, ale dokázali dokonce postoupit do celostátní ligy a dorostenecké divize. Skauti z velkých klubů si zde podávali kliku. Pak ovšem začalo Tempo brzdit škvárové hřiště. „„Děti odcházeli do jiných klubů, kde se z nich při tréninku nestávali „havíři“ a Tempo skomíralo. Například v roce 2001 jsme měli v přípravce asi jen deset dětí, pouze jedno mužstvo,“ připomíná na neradostnou etapu Jiří Trunečka. Záchranu klubu přinesla rekonstrukce dolního hřiště, která se v roce 2004 uskutečnila za významné podpory Městské části Praha 4 a Hlavního města Prahy. „Na místě škvárového hřiště vyrostla travnatá plocha s automatickým zavlažováním a menší tréninkové hřiště s umělou trávou a osvětlením. Na Tempo se vracely děti a klub zvedl hlavu k životu.“
Na jaře 2006 Tempo obsadilo v pražském přeboru mužů 4. místo, což je jeho dosud nejlepší výsledek v kategorii dospělých. Letošní sezona však dopadla pro „á tým“ špatně, v přeboru obsadil poslední příčku a sestoupil. Radost tak Tempu nyní opět přinášejí hlavně jeho mládežnické týmy. Klub se totiž pomalu začal vracet na pozice, které mu v minulosti patřily. Nyní má pět týmů přípravek, z nichž „áčka“ mladší i starší přípravky hrají pražský přebor, již více než pět let v klubu funguje fotbalová školka pro děti předškolního věku. „Naším cílem je vytvořit malým fotbalistům co nejlepší podmínky, aby mohli smysluplně a zdravě trávit volný čas, aby se mohli rozvíjet pod vedením kvalitních trenérů. Pokud pak u fotbalu vydrží, vrátí se Tempu dobré výsledky i mezi dospělými.“
Klubu fandí 46 let!
Pavel Tetliak (80) je zřejmě nejvěrnějším fanouškem jubilujícího fotbalového klubu.
V roce 1962 přivedl do Tempa tehdy svého 8letého syna a jak podle vlastních slov říká – „už jsem tady zamrzl“. Snaží se nevynechat jediný zápas jeho milovaného klubu a je jedno, zda jde o přípravku či třeba béčko Tempa. „Manželka už si zvykla, že víkend je pro mě zkrátka fotbalový. Na Tempu se mi líbí, že tu nejsou žádní lotři, kteří by podpláceli rozhodčí,“ říká muž, který v 50. letech na postu levého obránce potil dres SK Michle ve Středočeské divizi. Letos si však moc radosti v zápasech mužů neužil a přeborový tým neušel jeho kritice. „Dvakrát jsem v nedávno ukončené sezoně zápas nedokoukal a raději jsem odešel předčasně domů. Naposledy v posledním kole, kdy jsme tady prohráli s Újezdem nad Lesy 2:6. Ta hráčská nemohoucnost mě ničí. Neumějí si míč stopit, rozehrát, drbou to na pěti metrech…Mozek mi to bere, ale moje srdce ne. Ale i tak mě tu na podzim zase uvidí, to víte, Tempo je prostě součást mého života,“ loučí se vitální důchodce.
