Vzpomínáte si na okamžik, kdy jste se rozhodla, že si toho „odsouzeného“ psa skutečně necháte, i přes varování odborníků?
Od prvního dne jsem tu otázku nosila v sobě. Věděla jsem, co by pro něj znamenalo, kdybych ho odmítla, a zároveň jsem si uvědomovala, jak zásadně by přijetí ovlivnilo můj život. Ten skutečný zlom nastal po několika dnech, kdy jsme spolu spíš bojovali, než žili. Najednou ten ‚zlý pes‘, který do té doby nebyl schopný ani v klidu spát, přišel sám od sebe ke mně na sedačku, opatrně se přitulil a usnul.
V tu chvíli jsem cítila, že se mi odevzdal, že u mě našel bezpečí, které potřeboval. Uvědomila jsem si, že to není zvíře odsouzené k agresi, ale nešťastný tvor poznamenaný traumatem. A já jsem věděla, že mu můžu pomoci – že mě potřebuje. Tehdy jsem se rozhodla, že pro něj udělám všechno, ať to bude znamenat cokoli.
Jaké byly největší překážky v prvních měsících společného soužití a co vám pomohlo je překonat?
Největší překážkou jsem byla já sama sobě. Na začátku jsem se prala s nelibostí k situaci, do které jsem se dostala – chtěla jsem psa, ale místo toho jsem měla doma zvíře plné agrese a nevyzpytatelného chování. Byly chvíle, kdy jsem se ho skutečně bála. Velkým limitem byla i moje fyzická kondice.
Přestože jsem sportovec, trochu jsem zlenivěla, a najednou jsem musela znovu vybudovat sílu i výdrž, protože on měl a má obrovskou sílu. Abych ho dokázala ovládat a zajistit, že na ulici nikomu neublíží, musela jsem se sama ‚vytrénovat‘ – a jeho urputnost mě k tomu donutila velmi rychle.
Bylo to náročné nejen fyzicky, ale i psychicky. Když jsme udělali malý pokrok, stačil nevhodný podnět a on se znovu propadl do svého temna. Zranění pro mě byla běžnou součástí dne a občas jsem propadala do úplné beznaděje. V prvních měsících to bylo jako na houpačce – řešila jsem jeho trauma, ale i neléčené zlomeniny, utrhané vazy, jizvy na těle, zdevastované trávení a nekonečné zažívací obtíže.
Všechno bylo důležité, ale nebylo možné řešit vše najednou. Musela jsem se rozhodovat, co má prioritu, co může počkat. A když už jsem byla ve stavu vyčerpání, vždy mi dokázal ukázat, že mi věří, že to zvládneme. To pro mě bylo vším.
Váš pes se stal nejen společníkem, ale i asistentem při rehabilitaci jiných agresivních psů. Jak probíhá jeho role v praxi?
My pejsky necvičíme, ale rehabilitujeme – snažíme se je vrátit do jejich ‚štěněcího bodu‘, kdy ještě nebyli zatíženi špatnými návyky a reakcemi. Stejný postup jsem použila u Conana, když jsem ho zbavovala agrese, a dnes ho využíváme i u jiných psů. Conan je hlavním komunikátorem – předává moje požadavky, hlídá chování druhého psa a ukazuje mu správné provedení příkazů.
Když k nám přijde agresivní pes, většinou není zvědavý na cizího člověka, ale na zkušeného psa ano. Psi poznají, koho mají před sebou, a Conan je vždy zaujme. První půlhodina bývá těžká, reakce psa je zlá, ale jsme na něj dva – já s vodítkem a Conan svým tělem. Společně ho vyvedeme z jeho běžných návyků, kryjeme si záda a chráníme jeden druhého. I to třetí pes pozná a začne se chtít do spolupráce zapojit.
Rozhodující moment nastává, když psa pouštím na volno. V tu chvíli je vše v režii Conana – on ví, jak psa zvládnout bez agrese, jak ho vyvést ze zbytečných útoků.
Společně pak začneme do jeho psychiky vkládat správné spouštěče a překrývat jimi ty špatné. Conan je velký, silný pes, který se sám zbavil agrese, a tuto zkušenost předává dál. Učí ostatní, že je možné reagovat jinak, a oni ho napodobují, snaží se získat jeho přízeň – a při správném chování ji dostanou.
Samozřejmě velká práce je i s majiteli. I oni se musí naučit se svým psem zacházet správně. Je úžasné vidět, když se pes zbaví agrese, uvědomí si, že se nemusí prát, ale může si hrát. Osvobodí se od problémů, má radost ze života – a tu radost sdílí i jeho páníčci.
,,Největší překážkou jsem byla já sama sobě.“
Co vás nejvíce překvapilo na jeho proměně – od „zabijáka“ k dárci krve a pomocníkovi ostatních?
Nejvíc mě překvapila krása jeho duše a síla jeho srdce. Když ke mně přišel, stav jeho těla i psychiky jasně vypovídal o tom, že zažil hrozné věci. Operace a péče zahojily rány na těle, ale bála jsem se, že nedokáže zpracovat všechno to zlé, co prožil – že v něm zůstane pocit, že svět je jen krutý.
Conan ale dokázal odpustit. Nejsem si jistá, zda bych to na jeho místě uměla. Má můj nekonečný respekt a cítím vůči němu velkou pokoru.
Až zpětně jsem si uvědomila, že jeho srdce bylo otevřené pořád – i když neměl domov, jen se neustále stěhoval z místa na místo, neměl stálého pána, neznal bezpečí ani důvěru.
Zažíval strach, hlad, bití, ubližování, zavírání i trestání. A přesto se jeho srdce nezatvrdilo. To, že si dokázal uchovat vnitřní sílu a vstřícnost navzdory všem příkořím, mě hluboce zasáhlo. Uvědomění, jak těžké to pro něj muselo být, mě až zabolelo.
V knize popisujete rok života, kdy vám pes doslova vtrhl do existence. Jak se tento rok proměnil v literární příběh, který oslovil tisíce čtenářů?
Zhruba po půl roce, když už byl Conan v pořádku a lidé, kteří se nám dříve vyhýbali kvůli jeho agresi, si ho na procházkách sami volali a hladili, začali mu říkat ‚něžný obr‘.
Ptali se mě, jak jsem to dokázala, jak jsem ho převychovala. Tehdy jsem si uvědomila, jak moc mě těší ten příběh vyprávět – lidem, kteří ho vlastně prožívali s námi. A když jsem od nich několikrát slyšela poznámku: ‚To je úžasný příběh, někdo by to měl napsat…‘, začala jsem o tom přemýšlet.
Nikdy by mě samotnou nenapadlo, že bych knihu napsala, neměla jsem odvahu – nejsem spisovatelka. Ale věděla jsem, že kdybych to vyprávěla někomu jinému, hodně by se ztratilo. Emoce jsou nepřenosné. Proto jsem se rozhodla, že si to napíšu sama, jen pro sebe, bez ambice na literární dílo.
Psaní byl úžasný proces – znovu jsem všechno prožívala a nic jsem nezamlčela. Všechny prohry, chyby i ostudy tam zůstaly, protože tam prostě patří.
Když jsem měla rukopis hotový, nabídla jsem ho několika vydavatelstvím. Každé mělo zájem, ale chtěli úpravy – zkrátit text, vynechat pasáže. To jsem odmítla. Věděla jsem, proč tam každé slovo je.
A tak jsem se rozhodla vydat knihu sama. Stala jsem se vlastním vydavatelem, našla tiskárnu, podepsala smlouvu s distribucí. Když jsem pak přijela dodávkou pro náklad a viděla paletu vyskládaných knih – náš příběh uzavřený mezi stránkami, připravený pro čtenáře – byl to nepopsatelný pocit.
Bestseller často stojí na autenticitě. Jak jste hledala rovnováhu mezi syrovým vyprávěním a literární stylizací?
Upřímně – nehledala. Původně jsem chtěla příběh vyprávět jen sama pro sebe, a teprve později jsem se rozhodla svůj život zveřejnit. Nepovažovala jsem za důležité literární stylizace, ale sílu emocí a událostí. Ty jsem jednoduše popsala tak, jak se odehrály. Nemusela jsem nic tvořit – příběh se stal, já ho jen zachytila podle deníku, který jsem si vedla.
Psala jsem hovorovým jazykem, tak, jak jsem ho často vyprávěla lidem na ulici. Bez příkras, bez snahy o spisovnou češtinu, která by podle mě syrovost příběhu spíše oslabila. Autenticita byla pro mě klíčová – právě ona dává knize sílu.
Jaké reakce čtenářů vás nejvíce zasáhly – ať už pozitivní, nebo kritické?
Kritiky jsem se bála. Když kniha přišla na pulty, zalekla jsem se – nejsem přece spisovatelka. Říkala jsem si: ‚Co jsem to udělala?‘ Šla jsem s kůží na trh a musela jsem počítat i s negativními reakcemi. Sama jsem si navíc vytvořila ostudný problém – dělám hodně gramatických chyb.
Při psaní jsem se soustředila na příběh, emoce a srozumitelnost, gramatiku jsem úplně vypustila s tím, že ji opraví korektor. Jenže moje nezkušenost se mi vymstila. Lektorka, která měla text upravit, ho vrátila prakticky bez zásahů, a protože už jsem měla nasmlouvanou tiskárnu i termín dodání, kniha v prvním vydání vyšla i s chybami. Očekávala jsem za to velkou a oprávněnou kritiku.
K mému překvapení se objevily jen tři kritické reakce – a i ty byly velmi laskavé. V dalších vydáních už bylo vše opraveno, ale stydím se za to dodnes. Bála jsem se číst recenze, a když jsem se k tomu odhodlala, tekly mi slzy proudem. Čtenáři přijali příběh se stejnou láskou, s jakou jsem ho psala – s láskou ke zvířatům, která nás činí lepšími.
Začaly nám chodit důvěrné, vřelé a milé zprávy od lidí, kteří věnovali čas přečtení našeho příběhu, aby ho s námi prožili, a kteří nám chtěli dát vědět, co pro ně znamenal. Ohromně si vážím každého slova od svých čtenářů. Tak krásné recenze a zprávy jsem opravdu nečekala – a jsem za ně šťastná.“
Váš příběh ukazuje, že pes dokáže „převychovat“ i člověka. V čem vás váš čtyřnohý partner změnil nejvíce?
Můj život vždy stál na víře v dobro, ale to, co jsem prožila s Conanem, mě v jeho síle definitivně utvrdilo. Díky němu vím, že stačí prostě jen něco udělat – nenechat věci být, i když odborníci tvrdí, že je to nemožné. Sáhla jsem si na dno, a právě to mě posílilo. Stejně jako Conana. Oba jsme tím silnější.
Na naší cestě k uzdravení jsem poznala i mnoho úžasných lidí, kteří to mají stejně, a i to změnilo můj žebříček hodnot. Posílilo to moji víru v dobro lidské. Conan mi ukázal taje psího vnímání světa – díky němu jsem dnes empatičtější, vnímavější a odhodlanější. Zbytečnosti, které jsem dříve považovala za důležité, ve mně dnes vyvolávají jen úsměv.
Na rehabilitacích s Conanem zažíváme neskutečné emoce. Je to náročné fyzicky i psychicky, ale výsledek – osvobození psa z jeho traumatu a tím i celé jeho rodiny – je nepopsatelně silný. Se svým Conanem se každé ráno těším na den, který máme před sebou. Už se neberu tak vážně, vnímám hodnoty srdce, laskavost, soucit, dobro a čistotu psí duše.
Jaký je podle vás klíč k úspěšnému výcviku psa, který má za sebou trauma a agresi?
Pozitivní přístup! Traumatizované zvíře, které si nese své břímě, už nemá kapacitu přijímat další tresty nebo výčitky. Tím bych ho jen utvrzovala v agresi – a tu vůči němu nikdy použít nesmím. Zároveň je ale nutné být naprosto důsledný: stanovit jasné hranice, trvat na jejich dodržování a najít způsob, jak toho dosáhnout pozitivní cestou.
Vytvářím pro psa prostředí, ve kterém se cítí dobře a bezpečně, a podmínky, díky nimž může splnit můj požadavek. Neuzpůsobuji chování psa prostředí, ale prostředí tak, aby pes neměl jinou možnost než mi vyhovět. Podstatná je důvěra – ve smyslu: ‚Já ti věřím, i ty mi věř, já nedovolím, aby se ti něco stalo.‘
Každé chování psa má svůj důvod. Je na mně, abych ho dokázala odhalit a pochopit, teprve pak můžeme budovat komunikaci, na které vše funguje.
I když se pes chová nevhodně, vždy mu prokazuji respekt – a to je pro něj zásadní. Pes totiž zrcadlí svého pána. Pokud mu já prokážu respekt, mám šanci, že časem ho bude prokazovat i on mně. Pokud si ale člověk jen hraje na nadřazenost z titulu vlastníka, pes ho nikdy uznávat nebude.
Autoritu u psa si nelze koupit ani vynutit. Tu si musí pán získat čestným přístupem. Zvíře nebude respektovat nikoho, kdo mu lže, nerespektuje pravidla, trestá ho fyzicky nebo mu nedává bezpečí, domov a lásku.
Vnímáte rozdíl mezi klasickým výcvikem a rehabilitací psů s poškozenou psychikou? Pokud ano, v čem?
Je to naprosto odlišné. Klasický výcvik může absolvovat pes, který je psychicky v pořádku a má zdravý vztah se svým pánem. Tam se učí nové dovednosti, mechanické provedení, opakování a reakce na povely či podněty. Velkým omylem ale je představa, že cvičák dokáže vybudovat nebo napravit špatný vztah mezi pánem a psem – to není jeho úloha.
Rehabilitace je úplně jiná práce. Pes se neučí žádné nové kousky, soustředíme se výhradně na jeho psychiku. Právě z ní pak vycházejí změny v chování. Jediné, co cíleně trénujeme, když už je pejsek v dobrém stavu, je přivolání. Povel ‚Ke mně!‘ musí zvládnout každý pes – je to základní prvek, který umožňuje jeho ovládání a v případě potřeby i záchranu z nebezpečných situací.
,,Traumatizované zvíře, které si nese své břímě, už nemá kapacitu přijímat další tresty nebo výčitky.“
Co byste poradila lidem, kteří se ocitnou v podobné situaci – mají doma psa, kterého okolí odepisuje?
Neskrývat problém, ale vyhledat odborníka. Často vidím, že lidé bagatelizují chování svého psa, omlouvají ho a svalují vinu na okolnosti, jen aby si nepřiznali, že selhávají. To je zbytečné. Každému z nás se v životě něco daří více a něco méně – je přirozené, že se někdy věci nepovedou. Ale chyba je nepřiznat si situaci a neřešit ji.
Pokud pes sklouzne k agresi, znamená to, že způsob výchovy a přístupu nebyl správný. Sami to už nezvládnete, ono to samo nepřejde. Je potřeba změnit přístup – a ten nový pohled musí přinést někdo jiný, trenér nebo odborník. Ale vybírejte pečlivě, komu sebe a svého psa svěříte.
Je mnoho samozvaných ‚psích psychologů‘, kteří mohou problém ještě prohloubit. Sama jsem se s takovými případy setkala a často žasnu nad jejich neznalostí a drzostí.
Platí tu stejné pravidlo jako všude: hledejte doporučení, recenze, zkušenosti. A pokud se vám trenér po čase znelíbí, nebojte se ho změnit. Jakékoli násilí do výcviku nepatří – nedovolte, aby cizí člověk ubližoval vašemu psovi. Stejně tak se vyhněte trenérům, kteří vám budou jen demonstrovat, jak pes poslouchá je, zatímco vás postaví do role zoufalce. Takový přístup nikdy nepřinese dobrý výsledek.
Správný trenér musí najít cestu, jak pracovat s konkrétním psem, a tyto metody předávat i jeho pánovi. Pokud nevidíte změnu ani po několika týdnech, nedočkáte se jí nikdy – i kdyby vás přesvědčoval, že potřebuje jen více času.
Jaký je váš osobní pohled na vztah člověka a psa? Je to spíše partnerství, terapie, nebo něco, co přesahuje běžné kategorie?
„Je to všechno, co jste popsal – a ještě mnohem víc. Často přemýšlím nad tím, proč si pes už před třiceti tisíci lety vybral člověka jako svého partnera pro život. Zůstal s ním, i když ho nepotřeboval, nabídl mu své dovednosti, dovolil mu je využívat a naučil se ho milovat. Od té doby se psi neustále snaží naučit nás lidi milovat ostatní alespoň z části tak opravdově, jak to oni sami dokážou každý den.
Pes přináší člověku nový rozměr života. Přichází se svým srdcem na tlapkách, odevzdává ho člověku a stává se na něm závislým – milujícím bezvýhradnou láskou, obětavým kamarádem, připraveným sdílet sám sebe se svým pánem i rodinou. Pes žije život svého pána: tiší jeho bolesti, raduje se s jeho radostí, směje se s ním i pláče, chrání ho a hlídá. Pes je čistota duše, bezvýhradná láska, poctivost a čest.
Jako jediný neváhá za svého člověka obětovat život. Pracovní psi dávají své zdraví pro službu lidem, terapeutičtí psi dokážou ulevit nemocným a vlít jim radost do žil.
Pes věří svému pánovi a miluje ho, i když ho pán trestá nebo zrazuje. Vždy bere vinu na sebe, předkládá svou lásku, svěřuje mu svůj život, nesoudí, nepoučuje, nevyčítá.
Něčeho takového my lidé schopni nejsme. Proto si netroufám hledat kategorie – jen s pokorou přijímám dar svého psa a s vděčností prožívám to nepopsatelné.“
Dar, který nás učí být lepšími
Příběh Emilie Baco není jen o převýchově psa – je také o převýchově lidské duše. O tom, že láska, důvěra a odvaha mohou překonat i hluboké trauma, a že i ten, koho svět odepsal, může jednou stát v čele pomoci druhým. Conan se stal symbolem naděje, Emilie jeho hlasem. Společně dokazují, že vztah člověka a psa není jen partnerství – je to dar, který nás učí být lepšími.
