Jste rodákem z Rychnova nad Kněžnou, herectví jste studoval v Praze. Do prvního angažmá jste nastoupil v Ostravě a už tady zůstal. Co vás tady upoutalo?
Už během studií jsem v Praze hrál v Národním divadle, v Městských divadlech, Vinohradském a Realistickém divadle. A právě režisér Palouš z Realistického divadla si mě vybral, abych k němu nastoupil. Kvůli němu jsem odmítl nabídku z Městských divadel pražských. Jenže na poslední chvíli mě nevzal, dal přednost spolužákovi Josefu Čápovi a slíbil, že mne přijme další rok. Dostal jsem pak nabídku ze zdejšího Divadla Petra Bezruče. Já sem nastoupil s tím, že po roce odjedu zpět do Prahy. Jenže jsem se tady seznámil se svou budoucí manželkou, houslistkou Janáčkovy filharmonie, a už tady zůstal. U Bezručů jsem pak hrál plných 30 let.
Než jste nastoupil do Divadla Petra Bezruče, byl jste někdy předtím v Ostravě?
Jednou. V roce 1966 hostovalo Realistické divadlo v Ostravě s Maryšou. Hlavní role patřily Janě Dítětové a Josefu Vinklářovi, já hrál hospodského synka. Když jsme přijeli, mrholilo, město byla zahalené smogem, vzduchem poletovaly saze, nedalo se téměř dýchat. Já si říkal, že to je jediné město, do kterého bych nikdy nešel do angažmá. A za rok jsem v Ostravě podepisoval smlouvu s ředitelem divadla Alexandrem Lichým.
Kde jste tehdy bydlel? Získat byt tehdy přeci nebylo jednoduché ani v Ostravě.
Pět let v herecké ubytovně nad hospodou Baník. Ubytovně jsme říkali kolchoz. Jednalo se o byt, kde každý bydlel v jednom pokoji a společná byla chodba a kuchyň. Mými spolubydlícími byli Otakar Prajzner, a Drahomíra Hofmanová se svým partnerem, režisérem Pavlem Hradilem. Až v roce1972 jsem se přihlásil do stavebního bytového družstva a získal v něm byt, ve kterém žiji dodnes.
Předpokládám, že na herecké ubytovně jste tedy moc času netrávil?
To opravdu ne. Od rána jsem byl v divadle. Buď byly dopoledne zkoušky, nebo představení pro školy a večer nás čekalo normální představení. Já jich podle smlouvy musel odehrát 21 za měsíc. Po představení jsme šli z divadla, které tehdy sídlilo v kulturním domě, do vedlejší budovy, v níž bylo ředitelství a hlavně divadelní klub. Tam bylo naše zázemí. Vysedávali jsme i v restauraci v kulturním domě, která bývala otevřená až do půlnoci. Ale ani ve volném čase jsem na ubytovně moc nepobyl. Hrával jsem fotbal za novinářskou jedenáctku, takže jsem pořád trénoval nebo jezdil na zápasy. Mými spoluhráči byli bývalí známí hokejisté Josef Mikoláš a Vladimír Vůjtek.
Říká se, že herecké platy bývaly a dodnes jsou nízké. V Ostravě navíc pro herce nikdy nebylo moc možností přivydělat si. Jak jste to řešil vy?
Můj první plat v roce 1967 činil 1300 korun hrubého (průměrná mzda byla v r. 1967 1810 Kčs – pozn. red.) Krátce po nástupu do divadla mi zavolala pracovnice krajského kulturního střediska, jestli bych neměl zájem moderovat nějaký pořad pro děti. Kupodivu měl. Připravil jsem tehdy celý program včetně soutěží. Později jsme se dali dohromady s harmonikářem Lubomírem Šnapkou a hráčem na pusu a imitátorem Béďou Cyrusem. Po pár letech jsme vytvořili estrádní skupinu pro dospělé diváky, v níž vystupovali také zpěvák Arnošt Bracháček, mistr světa ve hře na foukací harmoniku Lubomír Pleva, Brigita a Petr Stejskalovi s mentální magií a Jindřich Šimek s bláznivými pantomimickými scénkami zpěvačky na kolečkových bruslích a z ordinace u zubaře. Jezdili jsme na rekreační střediska, pořádali estrády pro podniky a z toho jsme měli slušný příjem, který vyrovnával nízký divadelní plat. Všimli si mě pak i muzikanti, takže jsem začal moderovat koncerty dechovky Ostravská desítka. Do dnešní doby uvádím koncerty Jeunesses musicales Janáčkovy konzervatoře a swingového orchestru Bedřicha Pukovce z Příboru.
S vaším jménem nejsou spojeny žádné aféry. Opravdu jste neměl za celé ty roky nějaký průšvih?
Jen jediný. Občas jsem si chodil zatrénovat na hřiště u VŠB ve Slezské Ostravě. Na obědě v nedaleké hospodě jsem potkal fotbalisty Baníku, kteří den předtím vyhráli nějaký důležitý zápas. Jozef Határ a Jiří Klement mě ukecali, ať si s nimi dám panáka, pak dalšího a dalšího. Podařilo se jim mě totálně opít. Jenže já večer hrál v divadle. Nemohl jsem stát na vlastních nohou, takže mě dopravili do divadla. Tam se mě ujaly garderobiérky, uvařily mi kafe a polévku, dostrkaly do sprchy a pustily na mě studenou vodu. Bylo mi hodně špatně, přesto jsem představení nějak odehrál. Další den se fotbalisté mého známého ptali, jak to v divadle dopadlo. A on z legrace řekl, že museli kvůli mě představení zrušit a že mám zaplatit pokutu sedm tisíc, což byl můj půlroční plat. Jozef Határ šel vybrat z vkladní knížky sedm tisíc, aby za mě pokutu zaplatit. Takový to byl kamarád. V divadle mu samozřejmě řekli, že to byl fór. Od té doby jsem si před představením nikdy nedal ani skleničku.
Pokud si dobře pamatuji, vaše divadelní kariéra končila poměrně dramaticky. Můžete to přiblížit?
Nový šéf divadla Václav Klement rozhodl v roce 1997, že dá výpovědi všem hercům a nově přijme do angažmá jen některé z nás. Mne se to osobně hodně dotklo. Proto jsem dal výpověď sám a s divadlem se rozloučil. Když jsme se šli s kolegy přihlásit na úřad práce, natáčela nás televize, proto se celý případ tak medializoval.
Proč se vás výpověď tak dotkla?
To se musím vrátit do začátku 80. let. Divadlo Petra Bezruče se potýkalo s nízkou návštěvností. Nelíbil se mi systém náboru, kdy dvě dámy JEN seděly v kanceláři a maximálně napsaly nějaký dopis. Začal jsem ve svém volnu jezdit po školách a dělal nábor přímo v terénu. Návštěvnost opravdu výrazně stoupla. Abychom si diváky udrželi, obměnili jsme repertoár, aby byl atraktivnější pro mladé lidi. Také jsem diváky zval po každém představení na setkání s herci do divadelního klubu. Mělo to velký ohlas a každoročně nám to přineslo sedm tisíc diváků. Proto se mě dotklo chování nového šéfa, který zavrhl vše, co bylo dobré, a herce propouštěl. Mám svou hrdost, a to byl také důvod, proč jsem divadlo opustil. A šéf, který nás vyhodil, dostal sám po nějaké době výpověď.
Bylo rozhodnutí opustit divadlo hodně těžké?
Částečně ano, i když nějaký příjem mi plynul z moderování. Naštěstí se mi v té době ozval Jindřich Šimek, že připravuje jako režisér a producent muzikál na ledě Mrazík a nabídl mi v něm roli ženicha. Muzikál měl velký úspěch, objeli jsme s ním republiku i Slovensko.
Spolupracoval jste s Jindřichem Šimkem i na dalších muzikálech?
Hrál jsem v Romeovi a Julii a slavil s tímto představením úspěchy nejen u nás, ale i na Slovensku, ve Švýcarsku nebo Německu. Tam znali jen lední revue poskládané z jednotlivých čísel, zatímco my přijeli s výpravným příběhem. Přál bych každému zažít pocit, kdy vestoje aplauduje osm tisíc diváků. Nyní hraji v muzikálu Popelka, který se po roce vrací do Ostravy a diváci jej mohou vidět 1. a 2. prosince v ČEZ aréně. Kromě své role řídím celé představení, dělám inspicienta a na začátku a na konci i moderátora.
Hrál jste i v obnoveném Mrazíkovi?
Nikdo mě neoslovil. Ostatně už jej nedělal Jindřich Šimek, ale produkoval herec Vladimír Kratina. Ponechal v Mrazíkovi námi namluvené hlasy, které se pouštěly z playbacku, avšak nehráli v něm žádní herci, jen bruslaři. Dost se tomu divil i Martin Dejdar. Jeho známí mu říkali, že na něj jdou na zimní stadion do Pardubic, že je napsaný na plakátech. My ve stejný den hráli v Praze Popelku. Martinovi známí asi byli hodně překvapeni, že v Pardubicích nehrál a že jen slyšeli jeho hlas.
Ale honoráře za mluvené slovo jste dostali?
Ne, nikdo nic nedostal. Už to tak nechám, přece se nebudu s někým soudit.
Snad mohu prozradit, že jste 1. listopadu oslavil sedmdesátiny. Jak vypadala oslava?
Přiznám se, že jsem slavil s předstihem. Hraji v Popelce, takže jsem narozeninovou oslavu pro své nejbližší uspořádal už v říjnu. Ostatním to vynahradím, jak to jen půjde.
Profil
Pavel Handl
se narodil 1. listopadu 1942 v Rychnově nad Kněžnou. V letech 1963 až 1967 vystudoval herectví ve třídě Vlasty Fabianové na Divadelní fakultě AMU v Praze. V roce 1967 nastoupil do angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče, kde zůstal plných 30 let. Zahrál si ve 122 televizních inscenacích a filmech, např. Alibi na vodě, Noc nevěsty, Jak básníci neztrácejí naději, Konto separato, Svatba na bitevním poli, Kamenný řád, Bez ženské a bez tabáku, Dispečer, Zdivočelá země. Po odchodu z Divadla Petra Bezruče hraje v muzikálech na ledě režírovaných Jindřichem Šimkem (Mrazík, Romeo a Julie, Popelka) a je vyhledávaným moderátorem zábavných pořadů a koncertů vážné hudby.
