Jak dlouho ve filharmonii hrajete? A jak jste se k orchestru dostaly?
DK: Přišla jsem v roce 1991, hned po studiích, základě konkurzu. Takže je to už dvaadvacet let.
IMK: Nastoupila jsem, ještě při studiu posledního ročníku na JAMU, v roce 2009. Je to už sice čtvrtý rok, ale jednu sezonu jsem vůbec nehrála, protože se nám narodil syn.
Po roce jste byla zpátky? To je docela krátká rodičovská…
IMK: Malý měl osm měsíců a už jsem začínala hrát. V tomto povolání to ale jinak nejde. Přiznávám se, že jsem měla strach zůstat na mateřské déle. Bála jsem se, že bych se potom do hraní hůře dostávala. Ale děťátko je pořád priorita, člověk se mu to snaží všechno vynahrazovat.
DK: Také jsem se po mateřské do orchestru vrátila asi po roce. A nebylo to jednoduché. Záleží na tom, jaké má člověk zázemí. Naštěstí, díky tomu, že jsme oba muzikanti, tak manžel přesně ví, co to obnáší a jak může pomoct.
IMK: Dobrodružné to bylo s kojením. Muž pořád popojížděl s kočárkem kolem Kongresového centra a o pauze mi vždycky Kryštůfka přinesl, abych ho nakojila.
Lidé vás vidí jen dvakrát třikrát za měsíc při koncertech. Může jim připadat, že je to hodně pohodová práce. Ale to je asi jen zdání?
DK: Koncerty, to zdaleka není všechno. Jsou za tím hodiny domácí přípravy. Člověk si musí svůj part nacvičit, naučit se noty a teprve potom, při zkouškách, se sehrává s celým orchestrem.
IMK: Specifikum naší práce je v tom, že to hlavní se odehrává doma při osobní přípravě. Jakmile muzikant přijde na zkoušku, musí to už umět. Máme také spoustu koncertů mimo Zlín, abonentní řady a další koncerty v Kongresovém centru nejsou tím jediným, kde se filharmonie prezentuje.
DK: Aktuálně máme například turné s rumunskou zpěvačkou Angelou Gheorghiu. Koncerty v Mnichově, v Paříži ve Versailles, ve Vídni. A dalších podobných aktivit máme hodně. Hned po Vánocích vyjíždíme na turné, přes Silvestr hrajeme v Německu novoroční koncerty.
Pak ještě hraní na letních dirigentských kurzech nebo nahrávání během roku…
DK: A mimořádné koncerty, koncerty pro děti, výchovné koncerty, vystoupení na festivalech. Jezdíváme do Litomyšle nebo na Pražské jaro. Je to práce náročná na čas a cestování, nemáte volné večery, víkendy a svátky. Trpí tím Vánoce i prázdniny
IMK: I přesto, že je to někdy dost náročné, je práce muzikanta krásná. Člověka to citově obohacuje a naplňuje.
Jak jste se vůbec dostaly k hudbě?
DK: V rodině nemáme žádné profesionální muzikanty. Tatínek sice kdysi rád hrával na housle, neměl ale možnost se tomu věnovat víc. A u mě v první třídě v hudební výchově zjistili, že mám hudební sluch a mohla bych na něco hrát. Tatínek rozhodl, že to budou housle. Měla jsem fajn učitele, který to se mnou uměl, dokázal mě motivovat. Byl také fanda lidové muziky a i mne bavilo hrát ve folklorním souboru. Když jsem se pak rozhodovala, čím bych měla být, šla jsem studovat konzervatoř.
IMK: U nás to bylo podobné. Mí rodiče jsou oba inženýři. Studovali technické obory, ale přesto byli srdcem muzikanti. Tatínek uměl na několik nástrojů a při rodinných oslavách se u nás vždycky hrálo a zpívalo. Doma pod postelí měl schované staré housle a já s nimi jako malá pořád chodila. A když v mateřské školce probíhal nábor do základních uměleckých škol, hned jsem chtěla jít na housličky. Muziku jsem milovala od základní školy. Věděla jsem, že ji musím dělat. Naši nás v tom podporovali a dopadlo to tak, že dva inženýři mají tři děti a ze všech jsou muzikanti.
Kdo vás nejvíc ovlivnil? Myslím pedagogy nebo jiné hudební vzory.
IMK: To je těžká otázka. Nechci odpovídat konkrétně, byla to spousta uměleckých osobností a musela bych je vzpomenout všechny. Ale ten prvotní impulz spojený s prožitkem krásy hudby byl na základní umělecké škole u paní učitelky Staňkové. A potom to pokračovalo na konzervatoři, na brněnské JAMU, na Akademii Václava Hudečka nebo při hraní s Bohuslavem Matouškem. Všude jsem měla štěstí na úžasné lidi.
DK: Těch pedagogů, co člověka ovlivnili, byla řada. Studovala jsem v Kroměříži na konzervatoři u pana profesora Janečka. To byl zlom v životě. Konzervatoř hodně ovlivní, jak se člověk bude dál vyvíjet. Pro mě byla důležitá taky studia v Oděse v tehdejším Sovětské svazu. Před revolucí nebyla možnost jet na Západ a ruská houslová škola u nás měla velký zvuk. A pak Akademie múzických umění v Praze, kde mě hodně ovlivnilo pražské hudební prostředí. Velmi mnoho mi dalo působení v mezinárodním mládežnickém orchestru Gustav Mahler Jugendorchester. Založil ho proslulý italský dirigent Claudio Abbado a vybírali do něj muzikanty z celé Evropy. Hrála jsem s nimi dvě sezóny, dokonce i přímo s Claudiem Abbadem. Byla to obrovská zkušenost. V době krátce před revolucí to bylo jako sen. Mezitím přišla změna režimu, otevřely se hranice a zažila jsem díky tomu v Praze takové umělce, jako byli Kubelík nebo Bernstein.
Proč jste se rozhodly pro Zlín? Ve větších městech přece mají hudebníci větší možnosti.
DK: Nemyslím, že bych chtěla trvale žít v Praze. Je krásné tam studovat, ale když skončíte akademii, nemáte kde bydlet a řešíte spoustu podobných starostí. Proto jsem nejdřív zkusila Zlín. Vyšlo to a mohla jsem se vrátit na Valašsko. Mám tento kraj ráda, ty kopce kolem. Mám kam jít do přírody, na kolo. To bych v Praze tak jednoduše nemohla. Tyto věci pro mě mají momentálně větší váhu, než možnosti velkoměsta.
IMK: Zlín je mi blízký, protože pocházím z nedalekých Valašských Klobouk. Přiznávám, že občas si říkám, jestli ještě nezkusit někam přesídlit. Ty výzvy mne lákají, ale mám to tady ráda, orchestr je dobrý, je v něm spousta mladých lidí. Vážím si toho, co mám. A s novým sálem se nám otevřely úplně nové možnosti.
Udržet housle při hraní i několik hodin v poloze, která není pro tělo přirozená, je fyzicky náročné. Nemáte s tím potíže?
IMK: Hodně trpí záda. Poslední rok s nimi mám problémy…
DK: Jsou to hodiny a hodiny v nepřirozené poloze. Bolí z toho záda. Každý si to musí kompenzovat cvičením.
Máte ve filharmonii třeba fyzioterapeuta?
DK: Nemáme. I když se zdá, že jen sedíme, tělo a především ruce jsou neustále v pohybu. Pak je tu psychická zátěž, vysoká koncentrace. Na koncertě podáváme výkony podobné jako profesionální sportovci. O svého fyzioterapeuta, maséra nebo cvičení se ale narozdíl od nich musíme postarat sami.
IMK: V zahraničí to funguje jinak. Manžel studoval v Norsku, a když jeli na turné do Japonska, měli s sebou i dva fyzioterapeuty. Tak, jako to je zvykem třeba u hokeje.
Obě máte manžely hudebníky ze stejného orchestru, jak funguje taková domácnost?
IMK: U nás je to absolutní plus, jinak bych asi nemohla tolik hrát. Máme tu výhodu, že se můžeme vystřídat, a také babičky hodně pomáhají, i když obě ještě pracují.
DK: My máme trošičku problém. S mužem máme v orchestru prakticky stejnou pracovní dobu, takže s hlídáním je to docela těžké. Pro rodinný život je to trochu katastrofa. Nejhorší je, když jedeme oba na zájezd na několik dní a syn musí zůstat doma.
Jakou hudbu nejraději hrajete a jakou naopak nejraději posloucháte?
IMK: Jsem nevyhraněná. Co se týká klasické hudby, zajímají mne v podstatě všechny směry. Na každém je něco krásné, každý je jiný, každý je jinak obohacující a inspirující. Když chci vypnout, klidně si pustím nějaké populární skladby. V poslední době poslouchám například francouzskou zpěvačku Zaz nebo Seala. S kvalitní hudbou nemám problém, na žánru nezáleží. Někdy ale neposlouchám nic, mám taky ráda klid a ticho.
DK: Jsem v zajetí symfonické hudby, i když poslouchám i všelicos jiného. Nemusím moc jazz ani populární muziku, která hrává v rádiu. Klidně si pustím nějakou cimbálovku, ale také něco odlehčeného, jako je Čechomor. A také jsme se v poslední době dost zaměřili na varhanní hudbu, protože syn Dominik začal hrát na varhany.
Jak jste spokojené v novém působišti vašeho orchestru, zlínském Kongresovém centru?
DK: Se starým Domem umění se to vůbec nedá srovnat, je to úžasná věc, která přinesla velké možnosti pro růst orchestru. Akustické podmínky jsou na úplně jiné úrovni, vůbec se nemusíme obávat sem pozvat nějakého sólistu nebo dirigenta světového jména. I pro návštěvníky je to nesrovnatelný komfort, díky tomu na koncerty chodí více lidí.
Ivana Mikesková Kovalčíková
Narodila se v roce 1983, pochází z Valašských Klobouk
Spolu s manželem Pavlem Mikeskou jsou koncertními mistry Filharmonie Bohuslava Martinů, oba také působí v komorním souboru Musica Minore.
Mají dvouletého syna.
Dana Kruyerová
Narodila se v roce 1965, pochází z Rožnova pod Radhoštěm.
Mnoho let byla koncertním mistrem Filharmonie Bohuslava Martinů, její manžel Gregor Kruyer pochází z Německa a ve filharmonii hraje na bicí.
Mají dvanáctiletého syna.
