ING. ARCH. JINDŘICH FREIWALD (6. 6. 1890 – 8. 5. 1945), významný český architekt a stavitel věnoval svému rodnému Hronovu dar z nejvzácnějších, Jiráskovo divadlo, slavnostně otevřené „ Lucernou“ 28. 9. 1930. Měl jsem tu čest pobývat na jeho prknech, která znamenají svět, a dýchat jeho nezapomenutelnou, svěží tvůrčí atmosféru. Tvůrce toho divadla se mi stal přátelsky blízký, i když jsem se s ním nikdy nemohl setkat, odešel z tohoto světa – „tak strašně mladý“ – dřív než já jsem na něj přišel.
J. Freiwald byl od r. 1910 žákem Balšánkovým na stavební průmyslovce a od r. 1913 žákem Kotěrovým na AVU. Jako Balšánkův žák byl svým učitelem přizván k práci na výzdobě interiérů Obecního domu v Praze. Se svým celoživotním spolupracovníkem Jaroslavem Böhmem (1892 – 1961) vytvořili v Praze-Karlíně společný ateliér a stavitelskou firmu a zbudovali, jak známo, také divadlo v Chrudimi (1934) a v Kolíně (1939), podíleli se na adaptaci zámeckého divadla Na kovárně v Poděbradech a Dusíkova divadla v Čáslavi. Jejich dílem je také kino Aero v Praze na Žižkově. Jsou autory desítek budov různých finančních ústavů, bank a spořitelen – v Hronově, v Červeném Kostelci, České Skalici, ve Dvoře Králové, v Novém Městě nad Metují, v Polici, Úpici, v Hradci Králové a po celé republice – v Bystřici nad Pernštejnem, v Jaroměřicích nad Rokytnou, v Kolíně, Sobotce, Sušici, Železném Brodu – je jich víc než 40. Vystavěli krásné kolonie dělnických domků a bytových domů – hornické řadové domky v Duchcově, Jubilejní kolonii v Ostravě-Hrabůvce nebo Masarykovu kolonii v Chustu na Podkarpatské Rusi, Masarykovu školu v Ohnišově, Schwarzkopfovu vilu v Sušici a dlouhou řadu jiných staveb v Praze, Pardubicích, Opavě a v mnoha dalších městech. V Praze byla jejich dílem mimo jiné krásná výrobní hala Aera Vysočany, zbudovaná r. 1923 a bohužel zničená při bombardování Prahy 25. 3. 1945. Funkcionalistická budova opravny Aero v Šaldově ulici v Karlíně slouží dodnes.
J. Freiwald často spolupracoval s vynikajícími sochaři a rozséval tak po celé republice díla nejvyšší umělecké kvality. Nebylo tehdy nesnadné najít kvalitní spolupracovníky, architekty, sochaře, malíře, tvůrce všech oborů. Kde jsou dnes? Tři sta let Habsburského panování, po dvaceti letech svobodného života, sedm roků německého běsnění a hned čtyřicet let komunistické svévole, to nemůže zůstat bez následků. Křehká, zranitelná, znovu a znovu přerušovaná tradice a stále znovu navazovaná nit přirozeného života potřebují čas. Jindřich Freiwald byl člověk nesmírně pracovitý a svůj pomník si zbudoval svým dílem. To nás samozřejmě nezbavuje povinnosti odpovědět na jeho pozdrav a poděkovat.
Byl to jistě také veselý a dobrosrdečný chlapík. Přítel a znalec divadla, jeho jeviště, hlediště i zákulisí, milovník umění a života. Vzácný kolega divadelník. Člověk dělný a statečný. Po celou válku byl činný v odboji a jak známo, v květnových dnech Pražského povstání se jako kapitán československé armády spolu s majorem Karlem Rodem snažili vyjednávat s německými okupanty o jejich odchodu z Prahy. Oba dva byli ale esesáckými hrdlořezy odvlečeni za hranice tehdejší Prahy a tam u staré benešovské silnice v poslední den války zavražděni. Uvádí se, že 8. 5. 1945, na pomníčku je vytesáno 9. 5. 1945. Ve smutečním oznámení Ústřední matice divadelního ochotnictva českého ze 14. 5. 1945 se píše, že J. Freiwald „byl v boji za vlast nelidským nepřítelem krutě umučen“, kdy, se však neříká. A kdo byl Karel Rod? Jak se to tehdy vlastně stalo, nevím, jestli někdo ví, prosím, aby to pověděl, pro paměť naši i budoucích. Jisté je, že to byl akt bestiální nadutosti, bezedné zbabělosti a podlé malosti. Něco, na co nelze zapomenout ani po více jak šedesáti letech, nad čím nelze mávnout rukou. Ing. arch. Jindřich Freiwald byl zavražděn v nejlepších letech své zralosti, v necelých pětapadesáti, mohl ještě vykonat mnoho dobrého, mohli se u něho učit jeho pokračovatelé. 11. 5. 1945 byl pochován v nedalekém Braníku, ale už v srpnu 1945 byly jeho ostatky převezeny do jeho rodného města a při 15. Jiráskově Hronově uloženy na hronovském hřbitově.
Věděl jsem, že někde na kraji Prahy u benešovské silnice je prý na onom místě pomníček. Ale kde? Dnes je hranice Prahy až za Kunraticemi, jinde než tehdy. Dlouho jsem toužil najít ho. Začátkem tohoto roku jsme se tam se ženou vydali a podařilo se nám ho objevit. Napoprvé jsme ho minuli, ale na druhý pokus se nám ukázal. Bylo to jako setkání s dávným přítelem. Z jižní spojky mezi dálnicí D1 a Braníkem sjedete na Krč, na Vídeňskou ulici, to je ta stará benešovská, po levé ruce minete krčskou Thomayerovu nemocnici, Ikem a menší sídliště, silnice se zdvihá do kopce a na vršku, na rozhraní Krče a Kunratic, v zatáčce po levé straně silnice zasvítil náhle bělostný travertinový pomníček. Vypadá jako průčelí domku, necelý metr vysoký, pod několika borovicemi a dalšími stromy. Někdo o něj s láskou pečuje, byl u něj malý vánoční stromek, věneček z borových šišek, květináč se suchými zimními květy a svíce ve skleněném krytu. Tu jsme zapálili a do jehličí položili květiny. Naproti přes silnici stojí dům č. 798 na Vídeňské ulici a dále z Prahy zahradní restaurace Zelené domky.
Věřím, že mnozí z Vás se tam rádi vypraví, aby tiše postáli na tom místě, drahém snad každému, kdo miluje umění a život, jako je miloval Jindřich Freiwald. Na pomníčku je do kamene vytesáno:
NA TOMTO MÍSTĚ PADLI
9. 5. 1945 ZA OSVOBOZENÍ PRAHY
DVA ČSL. DŮSTOJNÍCI
MAJOR KAREL ROD
KAP. V Z. ING. JINDŘICH FREIWALD