Vzhledem k četnosti nálezů v centru Olomouce asi nikoho moc nepřekvapilo, když vloni na veřejnost vyšla zpráva, že také pod podlahami Vlastivědného muzea jsou středověké hroby. Centrum města a zrovna muzeum se k sobě spolu se starým pohřebištěm docela dobře hodí. Kdo by ale čekal, že se v male sondě v jediné místnosti objeví pozůstatky hned pětadvaceti nebožtíků, navíc samých žen a jednoho dítěte? Kdo a kdy je tady vlastně pohřbíval?
Druhá novinka byla překvapivá už na první pohled. Unikátní nález pravěké kostry, na níž je zvláštní snad všechno, a především pak to, že vůbec existuje, se podařil v Nemilanech. Tělo muže kdysi kdosi z neznámých důvodů pohřbil do zásobní jámy uprostřed obydlené osady. V té době se přitom pohřbívalo výhradně žehem a keramické nádoby s popelem se neukládaly v osadě, ale na odděleném pohřebišti. Dotyčný nebožtík musel mít zřejmě opravdu zvláštní osud, když způsob jeho pohřbu takto porušil veškeré tehdejší zvyklosti.
Nemilany jsou pro archeology rájem
Nemilany působí dojmem poklidného předměstí, kde se nejspíš moc dramatických věcí neodehrává. Dnes možná ne, v minulosti to však evidentně bylo jinak. Pro archeology je tato lokalita mimořádně bohatou pokladnicí, což se ví už od minulého století. V Nemilanech se našel například hrob keltského bojovníka s bohatou výzbrojí, množství nálezů z doby raného slovanského osídlení a z Velkomoravské říše i spousta dalších artefaktů z různých pravěkých kultur. Poslední rok ke zdejším pokladům přidal další unikáty.
Při úpravách v Kožušanské ulici se podařil první ze zajímavých nálezů. „Našli jsme několik fragmentů lidských ostatků v různých polohách a různých stupních dochování, jeden skelet jsme našli celý,“ říká Marek Kalábek z Archeologického centra Olomouc. Kostra, která byla pohřbena na dně zásobní jámy, pochází ze starší doby železné, z takzvaného halštatu, kultury platěnické zhruba ze 7. až 8. století před naším letopočtem. Kolem skeletu, ležícího ve skrčené poloze na levém boku, nebyly žádné milodary, nicméně právě z rituální polohy kostry se dalo jasně určit, že tělo bylo pietně pohřbeno. Období platěnické kultury se přitom zařazuje mezi kultury popelnicových polí, protože obecným zvykem tehdy bylo pohřbívat mrtvé žehem a popel v keramických nádobách ukládat na vyhrazená pohřebiště, kde dnes vědci nacházejí stovky takových popelnic. Proč tedy byl osud tohoto mrtvého jiný?
Ačkoliv se sice z období platěnické kultury přeci jen už několik málo kostrových hrobů našlo, i ty se ale od nového nálezu odlišovaly. Kostry totiž ležely vždy na zádech v natažené poloze, zatímco nebožtík z Nemilan ležel skrčený na boku.
Archeologové přenechali nález dalším odborníkům k antropologickému zkoumání. Analýza kosterních ostatků pak ukázala další zajímavosti.
Drsné zvyky našich předků
„Část kostry jsme poslali do laboratoře v Georgii ve Spojených státech na radiokarbonové datování. To s jistotou potvrdilo, že kostra opravdu pochází ze stejné doby jako sídliště platěnické kultury, které kolegové archeologové v Nemilanech zkoumali,“ vysvětluje důležitost takové analýzy antropoložka Anna Pankowská.
Další průzkum odhalil, že se jednalo o dospělého muže, jehož život rozhodně nebyl žádnou procházkou růžovým sadem. „Zjistili jsme, že měl na těle množství zhojených zlomenin, například na žebrech, což jsou zlomeniny, které mohou vznikat při stlačení hrudníku, kdy kost praská v místě největšího tlaku. Může se jednat o projev násilí,“ říkáPankowská. Měl také izolovanou zlomeninu na loketní kosti. Taková zlomenina se obvykle dává do souvislosti s obranou. Když se člověk brání nějakému útoku a chrání se rukama, dojde k takové zlomenině. Všechny ty zlomeniny svědčí o tom, že tento člověk žil rozhodně dost aktivně,“ pokračuje ve výčtu zajímavostí Anna Pankowská.
„Všechno nasvědčuje tomu, že ten muž musel být nějak odlišný od ostatních, možná byl odvržený od komunity. Mohl to být nemocný člověk, zločinec, nebo třeba také oběť zločinu. Více už asi nezjistíme, můžeme se jenom dohadovat,“ doplňuje Marek Kalábek.
Pokud ukázal nález muže, pohřbeného uprostřed osady, tehdejší tvrdé životní osudy, podobný dojem zanechává i jiný objev ze stejné lokality. Při odkryvu silnice se tady našel další lidský ostatek, který dobře ilustruje drsnou povahu života v pravěku. Kus lebky už na první pohled objevitele zarazil vyvrtanou dírou. „Byl to otvor ve tvaru malého půlkruhu, na okrajích perfektně zhojený. Ještě tam by patrný i malý hematom, který vznikl, když tento otvor řezali,“ popisuje Anna Pankowská. Takzvaná trepanace lebky, tedy vyvrtání otvoru do lebky, se prováděla s největší pravděpodobností při vědomí pacienta. A ačkoliv to zní dost neuvěřitelně, mnozí lidé takový děsivý zákrok přežili a lebka se jim po „operaci“ zhojila, což lze z těchto nálezů prokazatelně zjistit. Ještě že je dnešní zdravotnictví přeci jen už jinde…
A konečně za unikátní paleopatologický nález z Nemilan označuje antropoložka Pankowská také lebku se zhoubným nádorem. Metastáze nádoru způsobily dokonce otvory na lebce, což je z pohledu historie nemocí také velmi pozoruhodný nález. Tento vážně nemocný člověk žil v jiné době, někdy v období prvních slovanských obyvatel našich zemí.
Lev, který možná Nemilany proslaví
Kdo by neznal Věstonickou venuši nebo třeba bronzovou sošku býčka z Býčí jeskyně v Moravském krasu? Plastiky z pravěku patří k nejpopulárnějším a nejhodnotnějším pravěkým nálezům. A právě kostěná hlavička lva je dalším unikátním nálezem z Nemilan.
Při záchranném archeologickém výzkumu, který pro změnu vedla Vendula Vránová rovněž z Archeologického centra Olomouc, byla objevena na stavbě příjezdové cesty k budoucím rodinným domům sídlištní jáma s mnoha předměty. Jedním z nich byla unikátní kostěná plastika lví hlavičky.
Hlavička ležela na dně běžné, nepříliš hluboké sídlištní jámy, v jejímž zásypu byla objevena keramika platěnické kultury a také soubor kostěných nástrojů. Přesnější datování tohoto jedinečného nálezu není prozatím možné, jisté je, že se jedná importovanou plastiku. Zkoumání nálezu ovšem ještě neskončilo a zatím se o něm ani moc nemluví. Ale kdo ví, možná právě tento maličký lev jednou Nemilany proslaví víc než cokoliv jiného.
Kostry pod podlahou
Dnešní náměstí Republiky leželo od raného středověku na spojnici mezi několika osadami a sídlišti, z nichž se později utvořilo město Olomouc. V Pekařské ulici bývala velmi frekventovaná řemeslnická a kupecká osada už od příchodu Slovanů někdy v 6. století, na Petrském a Václavském návrší, tedy tam kde je dnes Arcibiskupský palác a svatováclavský Dóm, byla už v dobách Velké Moravy opevněná hradiště. Jak to přesně vypadalo na náměstí Republiky, to zatím nikdo neví. Každopádně ve vrcholném středověku tady musely stát už některé kostely a kláštery. U jednoho z nich, zřejmě u kláštera klarisek, se pak zhruba ve 14. století velmi často pohřbívalo. Jinak si totiž nelze vysvětlit skutečnost, že při průzkumu pod podlahou někdejšího skladu Vlastivědného muzea našli před pár měsíci archeologové v nevelké sondě o rozměrech asi 4,7 krát 5,3 metru ostatky pětadvaceti lidí.
Kostry nebyly jedinými nálezy, archeologové tady ze země vytáhli keramické střepy, kousky malty, zvířecí kosti či kovové předměty. Nyní probíhá analýza kosterních ostatků. Podle Anny Pankowské zatím rozbor ukázal, že všechny nalezené kostry či jejich části patřily ženám a jednomu nedospělému jedinci. Podle Jakuba Vrány, archeologa, který měl na starosti průzkum ve Vlastivědném muzeu, jsou ještě minimálně dalšího tři čtvrtě metru pod odkrytým pohřebištěm další kulturní vrstvy. „Některé nálezy z tohoto místa svědčí o osídlení v pravěku, odkryté pohřebiště pochází ale z mladší doby, zřejmě z vrcholného středověku, snad ze 14. století,“ doplňuje Jakub Vrána. Zemřelí zde byli pochování klasickým křesťanským způsobem, orientováni východo-západně, bez milodarů, a podle všeho nebyli pohřbeni v rakvích, ale nejspíš v rubáších. „Pokud se opravdu potvrdí, že tam byly samé ženy, jasně to souvisí s klášterem,“ domnívá se archeolog Vrána.
Zajímavé je, že se mezi středověkými kostrami a keramikou našla i ryze pravěká sekerka, vyrobená z jihomoravské zelené břidlice někdy v pozdní době kamenné. Možná ji lidé ve středověku používali jako talisman a pak se nějak ocitla na pohřebišti. S jistotou se to už ale říct nedá. „Výsledky archeologie jsou prostě už takové, že před nás kladou většinou další otázky,“ uzavírá Jakub Vrána.
