Pocházíte z Brna, ale v Praze žijete více než polovinu života. Proč právě v Praze 6?
Když jsem se před lety přestěhovala do Prahy, hledala jsem místo, kde mi bude dobře. A našla ho v Bubenči. Bydlím na báječném místě, je to poslední ulice Prahy 6 před Letnou, naproti ruské ambasádě, kde to nedávno bylo hodně „veselé“. Přemalovávalo se zábradlí, projíždějící motoristé pořád schválně troubili, probíhala tu nelegální technoparty, aby na ambasádě nemohli spát… Teď už je klid a my si užíváme nedalekou Stromovku plnou zeleně. A já tu pořád cítím prvorepublikového ducha.
Takže jste naprosto spokojená se životem na šestce?
Samozřejmě bych něco změnila, třeba mobilitu. Už jsem si několikrát říkala, že natočím video, jaké to je jít s vozíčkem po chodnících s obrovskými obrubníky. Někde sice jsou nájezdy, ale má to háček. Dětský invalidní vozík má vzadu dole tyčku, aby se dítě, které má neurologický problém a nekontrolovaně sebou cuká, na něm nepřevrátilo. Ale to znamená, že máte-li jakýkoliv větší schod, tak se vám tam vozík zapře. Je to neřešitelná, leč v Praze zcela běžná a nepříjemná situace. Kdysi jsem na facebookovou stránku Letenské party umístila fotky a video, jak nejsem schopná se s děckem na vozíku dostat na tramvajovou zastávku. A hned se strhla diskuze a lidé mi radili, ať ujdu dalších sto metrů, kde je nájezd. „Výborná rada“… Přicházím na zastávku jako všichni ostatní, ale mám ujít dalších sto metrů kolem hlučné ulice s nemocným dítětem a pak se zase další desítky metrů vracet? Proč? Ale už jsem podobné diskuze na sociálních sítích omezila, nemám na to nervy, aby mě někdo urážel, že jsem líná. Na to mám jedinou odpověď – vyzkoušejte si to někdy sami…
No jo, sociální sítě, na nich je každý chytrý…
Mně už poučení stačilo. Před lety jsem dala na stejné stránky příspěvek, že nám lítají vrtulníky nad hlavami kvůli fotbalovému zápasu, že se to platí z našich daní, my nemůžeme spát a dítě nám jde málem do epileptického záchvatu. A na komentář jedné ženy nezapomenu do smrti: „Také nechci platit na vaše postižené děcko, ale platíme na něj dávky.“ Přitom my jsme v té době žádné nedostávali. Úplně se mi sevřelo srdce nad tou zlobou. Ale karma je zdarma. Její jméno jsem si zapamatovala, a když později řešila nějaké firemní charitativní věci, nakopírovala jsem její vyjádření a připsala status, zda by takoví lidé měli o charitě vůbec mluvit…
„Když máte postižené dítě, to je jako když máte hypotéku“
Zmínila jste, že máte handicapované dítě. Co se vašemu druhorozenému synovi Maxovi stalo?
To nikdo dodnes neví. Po pár měsících jsme ale zjistili, že Max je postižený. Hrozně nás to zasáhlo. Pořád si myslíte, že se to nemohlo stát, že je to omyl, že přijde někdo, „něco“ zmáčkne a všechno bude super. Jezdili jsme po nemocnicích a dodnes nemáme diagnózu. Nejblíž je tomu dětská mozková obrna, ale mozek má v pořádku. Zřejmě genetická nemoc, ale vzhledem k tomu, že je asi 20 000 druhů, je velmi náročné zjistit, která.
Jak jste to doma zvládli?
Manžel měl menší dopravní firmu, já pracuji ve firmě Mattel, která je známá výrobou panenky Barbie. Došli jsme k závěru, že i vzhledem ke covidu bude jistější, když budu pracovat a on zůstane s Maxem doma. Začal se starat, bojoval s neskutečnou byrokracií. Je až neuvěřitelné, co všechno lidé mající postiženého člena rodiny musí podstoupit, aby získali alespoň nějakou pomoc. Jenom na modrou parkovací kartu vám přijde klidně deset doporučených dopisů oznamujících stav vaší žádosti. Kdo pro ně má pořád na poštu chodit, když jste zaměstnán péčí? Tohle je třeba jedna z věcí, kterou bych jako senátorka chtěla změnit.
A jaké jsou ty další?
Když máte postižené dítě, to je jako když máte hypotéku. Chodíte po doktorech, po úřadech a obcházíte charity. Protože na všechno doplácíte. I na vozík, který potřebujete, aby se dítě mohlo nějakým způsobem pohybovat, doplácíte třeba 30 000 Kč, což byl náš případ. Mám štěstí, že se mi na to daří vydělat. Jenže jiní lidé nemají peníze ani na dojíždění autem na terapie. Jeden příklad za všechny – manžel byl několikrát na hipoterapii se synem. Týdenní pobyt stojí 15 000 Kč a nikdo vám ho neproplatí. Byl z toho chudák nesvůj, byly tam opravdu těžce postižené děti a s nimi jen matky. To tak většinou bohužel bývá, že muži partnerky opustí a nechají je samotné na péči. Za pár dní mi volal, že mu večeře nechutnají, a že ani ostatní na ně nechodí. Jenže další telefonát byl: „Ony na to nemají peníze. Nezaplatily si plnou penzi a večer si na pokojích mažou rohlíky…“ To je přece ostudné! Jestli by se mi podařilo jako senátorce alespoň jednu věc změnit, tak je to tohle. Vnímám to totiž hrozně ostře. Proč v této situaci, která mne silně zasáhne, a já jsem do té doby poctivě pracovala a platila daně, tu není stát s podanou pomocnou rukou? Pečujících je v této zemi odhadem 1,5 milionu a zhruba přes 100 000 lidí se stará o různě handicapované děti. V Rakousku třeba platí, že pokud jste neformální pečující, máte nárok na 14 dní dovolené, kdy stát se postará o toho, o koho se staráte. Proč to nejde i tady?
Pečujícím přece pomáhají různá odlehčovací střediska…
Ale těch je v Praze skutečně málo! Nám se až po letech povedlo umístit Maxe v denním stacionáři Paprsek Dar v Alžírské, kde se o děti krásně starají. Můžete přitom vést sáhodlouhé diskuze o tom, že by bylo nejlepší děti držet doma, není to pravda. Protože po delší době, když jste doma s postiženým člověkem, je to hrozně ubíjející. A nemáte mu už co dát, protože děti potřebují mít sociální kontakty a specialisty.
Jak se vlastně vychovává handicapované dítě?
Terapeuti v Motole nám řekli – hlavně se k děcku chovejte, jako kdyby bylo zdravé. Buďte na něj přísní. Nejhorší je, když se říká, že je to chudáček, má to v životě těžké a může všechno. Jdu po ulici a Max miluje flekovat kolečka (chytne je a vozík nemůže jet dál – pozn. red.). Což je nebezpečné, pokud jsme uprostřed silnice. Několikrát jsem ho musela na seřvat, aby poslechl a pustil kolečka. A lidé kolem nás se na mne dívali jako na úplně nejhorší matku na této planetě. Jenže Maxovi to můžete tisíckrát vysvětlovat, ale on se zkrátka chce otočit a jet na druhou stranu. Je to náročné a pro mne obrovská lekce trpělivosti. A já trpělivá nebývala. Říká se, že Bůh má smysl pro humor. Tohle je asi jeden z jeho majstrštychů, že musím Maxovi pořád dokola vysvětlovat. (smích)
Jako senátorka byste se však nezastávala jen rodin s postiženými dětmi, ale také seniorů a žen…
Přes 20 % seniorů v Praze 6 trápí mobilita, nemohou se snadno dostat tam, kam potřebují. To je potřeba změnit. A dále je tíží samota. Vymysleli jsme proto pár projektů, které by bylo fajn dát dohromady s místní radnicí. Také mi přijde hrozně svazující, že jste v 64 letech zaměstnaný aktivní člověk, platíte daně, a najednou bum, je vám 65 let a jste důchodce – senior. Přitom kolem sebe vidím spoustu lidí, kteří jsou v tomto věku mnohem aktivnější a akčnější než osoby o dvacet let mladší. A s aktivními seniory bych ráda navázala kontakt a vymýšlela zajímavé programy.
Jste feministka?
Podporuji práva žen. Například by se měly vytvořit podmínky, aby se ženy mohly rozhodnout, zda chtějí jít do politiky. Podobně jako je to s mateřskou, mít možnost volby. Ale zarytá feministka nejsem, líbí se mi, když mi někdo podrží dveře, a když můžu zůstat ženou. A čím jsem starší, tím častěji si říkám, že v některých situacích požádám o pomoc někoho silnějšího. Feminismus by neměl znamenat ztrátu ženskosti. Chci se líbit, chci poslouchat komplimenty a nepovažuji to za nic špatného.
