Jste uznávanou designérkou v módní oblasti. Byla vaše kariéra přímočará ve stylu česání a oblékání barbín – studium – vlastní oděvní ateliér?
Takhle to úplně nebylo (smích). Uměla jsem dobře kreslit a rodiče mi říkali, že toho mám využít. Po zkouškách mne přijali na dvě výtvarné školy a dilema, na kterou půjdou, nakonec rozsekli rodiče. Řekli „Lidé se budou vždycky oblékat!“ a bylo vyřešeno. Ale teprve na střední textilní škole mne to skutečně chytlo. Studovala jsem v Brně a absolvovala praxi v místních divadlech. Potom jsem vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou a měla stáž ve Vídni, oboje v ateliéru módy.
Takže jste vystudovaná módní návrhářka, profesionálka. Jenže se říká, že realita bývá něco jiného než studium…
Na realitu v našem byznysu jsem se chystala už během studií. Do školního ateliéru tehdy přišel majitel firmy a hledal designéra primárně na batohy. Přihlásila jsem se, konkurz vyhrála a ani jsem netušila, k jak velkému projektu jsem se ve sportovním odvětví dostala. Byla to pro mne obrovská škola. Postupovala jsem od juniora až po art direktorskou pozici a designovala produkty, které šly do velké produkce s výrobou v Asii a prodávaly se po celé střední Evropě. A to nejen batohy, ale i celé kolekce sportovního oblečení v různých edicích.
Jak se tak dívám po vašem ateliéru, vášeň pro batohy vám zůstala…
(smích) To je pravda, jenom se překlopila ze sportovního odvětví do luxusní módy, která mě v tu dobu, kdy jsem pracovala pro sportovní firmu, trochu chyběla. Ale nemyslete si, zároveň mne tehdejší práce naplňovala, takže jsem u ní rozhodně netrpěla.
Vy jste se nakonec rozhodla z firmy odejít a založila si vlastní značku Ether. Byly začátky hodně trnité?
Měla jsem dlouhou praxi a věděla jsem přesně, že nesmím přepálit začátek. Chtít dělat všechno a hned, to mne mohlo finančně položit. Přemýšlela jsem, co mi na české scéně nejvíce chybí, a byly to kabelky. Ty jsem si do té doby vždy vozila ze zahraničí. Začala jsem proto první malou kolekcí, čtyři typy kožených kabelek v barevných kombinacích. Představovala jsem je na přehlídkách a designérských výstavách a kolekce se docela rychle rozprodala. Byl to dobrý start, který postupoval až k celokoženým batůžkům.
Čím se liší vaše batohy od konkurenčních?
V první řadě nadčasovým designem, ale také plnou funkčností, která je z mého pohledu nutností. Design batohu Sidus je unikátní v tom, že celý batoh je složený jen ze dvou velkých kusů kůže. Korpus je z jednoho dílu a jeho tvar se skládá tak trochu jako origami. A k němu jsou přišitá záda přecházející do klopny. A co se týká funkčnosti, batoh má polstrované ramenní popruhy a záda, vyztužené dno, přihrádku na notebook, která je přístupná ze zad, aby se batoh nemusel sundávat, a několik vnitřních kapes. Chtěla jsem totiž vytvořit elegantní, ale velice praktický batoh do města, protože mne tehdy rozčilovalo, že všichni chodí se sportovními batohy. Nyní ho dělám ve čtyřech velikostech, největší je maxi na 16 palcový laptop, který dnes už v podstatě nikdo nenosí, a do nejmenšího se vejde asi jen mobil (smích).
Ale u kabelek a batohů jste nezůstala, nabízíte také oděvy…
Na kabelkách jsem postavila svoji značku. Tu jsem po čase chtěla prezentovat na Fashion Weeku. Měla jsem proto v úmyslu se spojit s nějakým módním ateliérem, což nevyšlo. Rozhodla jsem se to zvládnout sama a připravila kolekci oděvů ke kabelkám. A protože jsem hodně pracovala s kůží, nabídla jsem kožené bundy a sukně i večerní šaty s kůží. Byla to trefa do černého.
,,Do kabelek je dobré investovat, protože vydrží a investice se vždy vrátí.“
Když tak ráda pracujete s kůží, neobrátil se už na vás někdo z okruhu BDSM?
Ne! (smích). Pro ně je to málo řízné, mám výrobky elegantní a samozřejmě také patřičně drahé.
Jaká je podle vás módní úroveň v naší zemi? Stále se Češi dopouštějí nějakých hříchů?
Hodně hříchů z minulosti se už překonalo a mnoho lidí dbá na oblékání. Vkus se kultivoval, alespoň já to tak vidím. Za největší hřích ovšem považuji, pokud se nectí příležitost. Když jdu na zahájení filharmonické sezony do Rudolfina, kam chodím pravidelně, a potkám slečnu v krátkých šatech nad kolena a se špagetovými ramínky, není to oblečení, které by se hodilo k takové příležitosti. Myslím si, že ctít příležitost je krásný způsob, jak člověk může vzdát úctu hudebníkům, ale i sám si to užít.
A je třeba nějaká barva kabelky také nevhodná pro určitou společenskou příležitost?
Kabelky v současnosti fungují jako šperky a můžete si s nimi mnohem více hrát než v minulosti, kdy se hodně ctila barevná pravidla. Je ale důležité dbát na kvalitu, já okamžitě poznám kopii nebo nekvalitní materiál. Do kabelek je dobré investovat, protože pokud zvolíte kvalitní model, nevyjde z módy a investice se vždy vrátí. Člověk může mít na sobě levnější kousek oblečení, ale kvalitní kabelkou vždy outfit povýší, protože ukazuje jeho styl a vkus. A i tady platí pravidlo o ctění příležitosti. Na koncert do Rudolfína si proto neberte kabelku á la nákupní taška. A vždy psaníčko do ruky, nikoliv kabelku na rameno!
Vy jste svojí značku už třikrát představila na čínském Fashion Weeku. Jak jste se do Asie dostala?
Ve městě Charbin, které je proslaveno především celosvětově známým festivalem ledových soch a staveb, založili každoroční Fashion Week. K jednomu z prvních mne pozvali, i díky kontaktům mých kamarádů ze Slovenska. Byli jsme tam tehdy jediní Evropané.
To asi byl pro vás velký zážitek…
Určitě, protože je to jiný svět. Nejzajímavější pro mne bylo setkání s asijským publikem. Do té doby jsem ho neznala, v Asii jsem nikdy nebyla. Nevěděla jsem, co mne čeká, ale mile mne překvapilo, že publikum je velice živé. I během akce si lidé stoupali, tleskali, fotili a byli hluční, to v Evropě nebývá zvykem, zejména ne na přehlídkách. Byli také poměrně pestrobarevně oblečení, což rovněž nebývá v módní komunitě běžné.
Měla jste čas se trochu porozhlédnout i mimo přehlídková mola?
Právě zmíněný ledový festival je něco neuvěřitelného. Z fotek to nepoznáte, ale stavby z ledu jsou skutečně obrovské. Je to opravdu architektura spojená se sochařstvím. Poprvé jsem tam byla v lednu, kdy průměrná denní teplota byla minus 18 stupňů a v noci minus 35. Na to Evropané nejsou tolik zvyklí, proto nás hostitelé všude převáželi a dohlíželi, abychom se venku správně pohybovali.
Vraťme se zpátky do Evropy, do Prahy. Prý jste se častokrát stěhovala…
Začínala jsem v Praze 7 na Letné, tam jsem během studií bydlela na koleji. Pak jsem se přestěhovala na krátko do Prahy 3, potom na delší dobu do Prahy 10, a nakonec se vrátila do Prahy 3. Co mne vedlo ke kolování městem? Vztahy (úsměv).
Metropoli ale máte ráda, vaše pražské motivy najdou lidé i na hedvábných šátcích…
Ano, myslím si, že Praha je jedno z nejhezčích měst. Shodou okolností jsem se díky mé milé klientce dostala k projektu z Prahy 4, z Dobešky. Rozhodla se vydat knížku o práci jejího pradědečka, architekta a stavitele Šindeláře. A potřebovala pomoct s propagací a financováním knihy, proto v rámci crowdfundingové kampaně vznikly návrhy hedvábných šátků s architektonickými motivy domů z Dobešky.
A na čem aktuálně pracujete?
Pracuji na nové kolekci kabelek. Kolekci jsem nazvala Futura (Budoucnost), a jak už sám název napovídá, je inspirována plynutím času. Minulost a přítomnost se mísí s budoucností a vytváří spolu jeden celek. Celek, který na první místo klade nadčasovost a udržitelnost. Jednoduše chci upozornit na to, že co je staré, je dobré. Používám základní ikonické kousky z mojí tvorby a snažím se je redesignovat a promixovat mezi sebou, abych ukázala, že když se kabelka dobře navrhne, nemusí nikdy vyjít z módy.
