Jen málokdo by přitom sázel na to, že pražské Vinohrady se svými památkami hned dvakrát po sobě uspějí v soutěži o Cenu NPÚ Patrimonium pro futuro s podtitulem Společenské ocenění příkladů dobré praxe. V loňském 1. ročníku se ze zisku ocenění radovala městská část Praha 10 za záchranu vinohradské vily bratří Čapků. Druhý ročník Ceny za rok 2014 završilo slavnostní vyhlášení a předávání cen v úterý 15. září 2015 v kostele sv. Floriána při zámku Krásné Březno, sídle ÚOP v Ústí nad Labem, za účasti generální ředitelky NPÚ Nadi Goryczkové, náměstka pro památkovou péči Martina Tomáška a náměstkyně ministra kultury Anny Matouškové, zástupců nominovaných památek a dalších významných hostů.
Překvapený a dojatý místostarosta Vondrášek děkoval za ocenění, které vnímá po všech překonaných nesnázích jako zaslouženou odměnu za výsledek dlouholeté práce mnoha lidí na Praze 2: „Jsem velmi potěšen a naprosto nadšen. Zrestaurování sochy Neptuna je vyvrcholením určité detektivky, protože jsme museli po té soše pátrat, pak jsme ji museli zpětně vykoupit, pak nechat udělat sekané kopie, špatně se to dělalo, protože prostě v lomu špatně stříleli a zkazilo to kameny, a pak jsme za to ještě platili pokutu, protože jsme kopii pozdě dodali člověku, u nějž byla uložena. Originál je dnes vystaven na Novoměstské radnici, kam se můžete všichni přijít podívat, kde čeká na umístění do muzea, které se ale nejprve musí opravit …“
Pracoviště NPÚ ÚOP HMP nominovalo pro tento ročník Ceny dva kandidáty do dvou kategorií ze čtyř základních, a to archeologický odkryv základů raně středověkého kostela v Praze na Vyšehradě v kategorii „objev, nález roku“ a obnovu Havlíčkových sadů – restaurování a kopie sochy Neptuna v kategorii „obnova památky, restaurování“. (Celá tisková zpráva NPÚ ÚOP HMP.)
Právě návrat pískovcové sochy Neptuna od sochaře Bohuslava Schnircha z let 1875–1877 ve formě umělecké sekané kopie ze stejného materiálu, jemného pískovce, pocházejícího dokonce z téže lokality lomu Boháňka v Podkrkonoší jako kámen pro originál, si v opravdu silné konkurenci vysloužil uznání komise hodnotitelů sestavenou z členů vědecké rady NPÚ, ICOMOS a dalších spolupracujících institucí. Návrat dlouho ztraceného, komplikovaně nalézaného a získávaného díla významného sochařského mistra 2. poloviny 19. století, které prošlo důkladným restaurováním a konzervováním v ateliéru akad. soch. Vojtěcha Adamce, zpět do obnovené kašny v grottě Havlíčkových sadů byl umožněn díky velkorysé dohodě lidí figurujících v současném Neptunově příběhu, kteří dokázali překonat osobní zájmy a udělali to, co je nejlepší pro památku, její zachování a opětnou prezentaci veřejnosti.
Vzkříšení Havlíčkových sadů
Příběh Neptuna by možná vydal na detektivní novelu. Začal již v době, kdy se zámožný stavební podnikatel a průmyslník Moritz Grőbe, velký milovník umění, Sas židovského původu, který začínal v podniku Lannů, stavitelů železnic a dopravních cest, rozhodl vybudovat na zanedbaném jedenáctihektarovém vinohradském svahu na sjednocených pozemcích usedlostí Dolní a Horní Landhausky a přilehlých zahrad své rodinné sídlo v neorenesančním slohu a romantický park, který by evokoval prozářenou krajinu slunné Itálie. Nechal na pozemky navozit zeminu vytěženou při stavbě vinohradského železničního tunelu a určil tak konfiguraci terénu, jak jej známe dnes. Centrálně situovaná rezidenční vila, zahradní vila pro personál, park a vinice na jižním svahu, dřevěný viniční altán, hrázděný pavilon s lukostřelnou a kuželnou, terasy a oplocení, umělá jeskyně – grotta s kašnou, skleníky, schodiště, jezírka, vodotrysky atd. byly vybudovány v letech 1870–1888 podle plánů z let 1870–73 od architektů Antonia Viktora Barvitia a Josefa Schulze. Areál parku byl obehnán zdí se čtyřmi bránami a rozčleněn systémem opěrných zdí a teras se schodišti. Na grottě se vedle Barvitia podílel architekt Jan Vorlíček, který je i autorem návrhu sochy Neptuna vévodící scenérii kašny, půlkruhového přízemního podloubí a umělých skal posazených na dvou patrech teras, propojených úzkými schodišti.
Po smrti Moritze Gröbeho (1828–1891) dědicové park zpřístupnili veřejnosti za vstupné a vilu pronajali vnučce Františka Josefa I. Alžbětě Marii a jejímu manželovi knížeti Ottovi Windischgrätzovi. Výrazný stavební rozvoj Vinohrad, jehož důsledkem byla parcelace dosavadních zahrad, vzbudil důvodné obavy o osud „Grébovky“, proto zastupitelé obce v čele s vinohradským starostou Josefem Víškem zakoupili roku 1905 celý komplex pro město. Dne 16. května 1906 byla Grébovka slavnostně otevřena veřejnosti a byla přejmenována na Havlíčkovy sady na počest slavného publicisty Karla Havlíčka Borovského. Od 20. let 20. stol. ale p chátral a 14. února 1945 byl těžce poničen spojeneckým náletem na protektorátní Prahu. Vila byla opravena v 50. letech 20. století. V roce 1975 byla v rámci možností zrestaurována i socha Neptuna v grottě. V roce 1979 už byla ale znovu natolik poškozena, že ji tehdejší správce, státní podnik Sady, lesy a zahradnictví Praha, nechal přemístit do tzv. depozitáře nebo skladu na Kavčích horách.
Ironií osudu díky nedostatku financí na další úpravu a přetváření Havlíčkových sadů zůstal areál v podstatě dochován v původním rozsahu i jedinečné kompozici plně čerpající z italské renesanční architektury a dobového romantismu. Jako kulturní památka byla „vila Grébovka s kuželnou a střelnicí v zahradě a Dolní Landhauska“ zahrnující celý areál sadů zapsána před r. 1958 a od r. 1993 je součástí památkové zóny „Vinohrady, Žižkov, Vršovice“.
V roce 1999 byl celý areál trpící dlouholetou totální absencí údržby a devastací svěřen pražským magistrátem do péče městské části Praha 2, která se od roku 2001 snažila zahájit a v průběhu dalších deseti let ve většině případů i dokončit kompletní revitalizaci a obnovu všech kulturních nemovitých památek svěřených jí do správy. V roce 2001 se začalo pracovat na koncepci obnovy a postupné rekonstrukce zdevastovaného parku, vinice, vily a zahradní architektury. Revitalizace Havlíčkových sadů a jejich staveb se odehrála v mnoha vícevrstevných etapách od r. 2002, zintenzivnila v r. 2007 a byla dovršena r. 2013. M. č. Praha 2 do ní investovala cca 380 miliónů Kč, z nichž jen malou část získala z různých dotačních programů. Zato si však za mnohé dílčí projekty odnesla dvě ocenění v krajských kolech soutěže Programu regenerace MPR a MPZ a jedno na mezinárodním festivalu architektury v Barceloně r. 2011. Také víno z Grébovky, prospívající díky příznivému mikroklimatu – je zde v průměru o několik stupňů tepleji než ve zbytku Prahy –, ručně obdělávané a sbírané, získalo mnoho cen v rámci ČR.
Postup obnovy Havlíčkových sadů:
Ø viniční altán – 2002–2004
Ø neorenesanční vila Moritze Gröbeho – 2002–2008
Ø Dolní Landhauska – 2002–2008
Ø terasy a oplocení – 2004–2005
Ø pavilon s lukostřelnou a kuželnou – 2007–2009
Ø park s bohatým sortimentem dřevin a obnovení pěstování vína na vinici na jižním svahu – 2007–2009
Ø grotta s kašnou – 2009–2011
Ø restaurování sochy Neptuna a tesání dvou kopií – 2012–2014
Komplexní revitalizace sadů proběhla ve čtyřech etapách v letech 2009–2011 a 2012–2013.
Opravy a restaurování zpustlého, zarostlého a rozpadajícího se torza grotty a nádrže kašny v severovýchodní části parku se ujal ateliér akad. arch. Jiřího Javůrka, který s nedostižným citem pro autenticitu památky podle zachovalých fragmentů, dobových fotografií a nákresů oživil kašnu, terasu s Gröbeho monogramem, horní bránu s kaktusy aloe a skálu skrývající imitaci dvou podmořských jeskyní. Ta je ale postavená z cihel, omítnutých speciálně namíchanou vápennou omítkovinou, ozvláštněnou lasturami ze speciálního druhu travertinu ze Slovenka, kterým byl obložen i plášť podloubí. Další materiály, např. římský cement, co nejpodobnější původním posloužily k opravě nik, uzounkých schodišť, zákoutí, klenutých odpočívadel a večeřadel. Ve výklencích byla vystavena torza původní kamenické výzdoby, která se našla při rekonstrukci grotty.
Nejprve ovšem musely být odvezeny hromady suti, které zcela zanesly odvzdušňující a odvodňující podzemní chodby a šachtu mezi grottou a přírodní čedičovou skálou, o níž je grotta opřena, smáčenou prameny, jež kašnu kdysi původně napájely, a bylo třeba vymyslet, jak zajistit vhodným materiálem a technologiemi těžko dosažitelnou izolaci grotty proti trvalému nadměrnému vlhnutí, které dělalo již starosti původním stavitelům. I dnes vyžaduje grotta zvýšené nároky na údržbu a ochranu před vlhkostí a usazováním soli na omítkách, protože ji nelze řádně odizolovat. Umělé skály byly zajištěny sítěmi na ochranu před vandaly, celý park je bedlivě hlídán ochrankou, kamerami i fotopastmi, přesto se žel m. č. Praha 2 potýká s jeho ničením některými nešetrnými návštěvníky, což je velmi smutné (tzv. romantická část v sousedství grotty musela být dodatečně vybavena umělými zábradlími a imitací kořenů, aby bylo zamezeno koupání psů v jezírku). Naopak si radnice Prahy 2 pochvalovala spolupráci s památkáři NPÚ, s nimiž při drtivé většině kroků našla společnou řeč.
Hledá se pětitunová socha
Přes veškerou snahu nemohl být samozřejmě prostor grotty celistvý bez ústřední pískovcové skulptury tzv. Neptuna. Ta však na konci 70. let minulého století z Grébovky zmizela. Pátrání Prahy 2 a památkářů z NPÚ ukázalo, že se originál sochy nenachází na místě, kam byl po silném poškození v roce 1979 převezen (v úvahu lze vzít i domněnku, že socha se definitivně ztratila až asi roku 1999 po zmatcích kolem přebírání majetku od města, kdy se o zahradu staraly různé zahradnické firmy).
Teprve roku 2008 na základě veřejné výzvy městské části Praha 2 a příslib padesátitisícové, posléze skutečně vyplacené odměny byla socha Neptuna nalezena v zahradě soukromé tvrze Třebotov nedaleko Dobřichovic u Prahy. Majitel tvrze a sběratel umění Jan Sedláček ji v roce 2002 v dobré víře koupil v běžně dostupném zahradnictví v Praze-Krči, kde byla vystavena a označena jako kamenná socha k prodeji. Netušil, u jakého unikátu se mu na zahradě celá léta fotí svatebčané a že se jedná o ztracené, možná odcizené dílo.
Nakonec se jak majitel, tak m. č. Praha 2 rozhodli zapomenout na osobní pocity křivdy a nejít do destruktivních soudních sporů, ale udělat to, co je pro památku nejlepší. Na základě jednání byl originál sochy městskou částí Praha 2 zakoupen za původní kupní cenu 250 tis. Kč a posléze došlo k uzavření dohody o zhotovení dvou kopií, z nichž jednu by dostal majitel Třebotova jako náhradu. Originál se však žel nacházel v takovém stavu značného poškození, že jej nebylo možné navrátit na původní místo a muselo se urychleně přistoupit k jeho opravě. Restaurováním a konzervováním sochy byl r. 2012 pověřen akademický sochař a restaurátor Vojtěch Adamec, který též vyrobil v dalších dvou letech postupně ony plánované dvě tesané kopie sochy v ateliéru v Sobčicích u Jičína. Praha 2 nešla snadnější cestou – vytvořit odlitky z betonu či podobných materiálů –, ale rozhodla se pro umělecké sekané kopie, na první pohled nerozpoznatelné od originálu, které si vyžádaly dokonalé zaměření a skenování díla za nemalé finanční náklady.
I tato etapa Neptunova příběhu se neobešla bez komplikací: teprve při sochání se zjistilo, že pískovec byl odstřelen způsobem, který zanechal v kameni chyby, dílo se zpozdilo, takže Praha 2 musela majiteli tvrze zaplatit několikatisícovou pokutu za nesplnění termínu, sochař Adamec onemocněl, pak přišla zima. Nakonec byla celá anabáze přece jen zdárně završena instalací tří soch na tři různá místa: první kopie byla umístěna do anglického parku tvrze Třebotov již v listopadu 2013, druhá kopie byla pak 15. července 2014 usazena do kašny v Havlíčkových sadech a konečně originál byl po závěrečné konzervaci a po rozhodnutí Odboru památkové péče Magistrátu hl. m. Prahy umístěn v prostoru mázhauzu Novoměstské radnice na Praze 2 těsně před koncem roku, 30. prosince 2014, než najde své stálé místo v lapidáriu Národní galerie. Tu samotnou ještě ale čeká rekonstrukce, takže Neptun prozatím zůstane i zde k potěše svatebčanů a v úterý v určené hodiny i všem ostatním zájemcům a badatelům o toto jedinečné neobarokní dílo, které vykazuje mimořádnou sochařskou kvalitu a prokazuje vysokou uměleckou úroveň sochaře dosud stojícího ve stínu Josefa Václava Myslbeka.
Příběh Neptuna pokračuje
O tom, koho socha vlastně představuje, se ostatně vede diskuze a bude třeba počkat se závěry až po hlubším odborném zhodnocení – zda jde o Neptuna, Tritona či dokonce jiné vodní božstvo. V původním majetkovém listu byla zapsána jako Neptun. Rozhodující by byl doklad o záměrech sochaře a objednavatele, ten ale zatím chybí. Socha v podstatě znázorňuje starého mohutného muže sedícího v pokleku na skále, na nějž z vrchu stříká proud vody ze zdvižené tlamy krokodýla ležícího vedle menší skroucené mušle na otevřené lastuře. Tu Neptun podpírá rukama a rameny, zatímco jeho stehna a nohy vrůstají do chaluh za jeho zády a mění se v rybí ocasy. Společnost mu dělají dvě žáby a dvě želvy usazené křížem po obvodu vodní nádrže, z jejichž tlam stříkají vodotrysky do středu. Podle analýz je nadto zřejmé, že původně byla socha polychromovaná (modrá, zlatá). Je možné, že stojíme na začátku pokračování jejího příběhu, který se bude odehrávat nyní hlavně skrze hledání archivních dokumentů, fotografií, nákresů, dobových svědectví i účetních dokladů. Nejdůležitější ale je, že byla jako cenné sochařské dílo zachráněna a znovu se ujala své vládnoucí funkce v oživeném, původnímu estetickému vyznění věrném, vzkříšeném areálu celého parku.