1.Vy prý máte úzký vztah k Praze 9. Jak to?
V Praze 9 bydlí hodně mých dobrých přátel a známých. Řada z nich má také stejně staré děti, jako já. Díky tomu se často navštěvujeme, a to jsou pak důkladné návštěvy – někdy téměř celodenní, s procházkami v okolí a návštěvou několika hřisť. Na Proseku bydlela mimo jiné nějaký čas i moje sestra a můj bratr. Sestra nedávno, bratr ovšem ještě před rokem 1989.
2.Takže vy si na devítku pamatujete ještě z dob socialismu? A co se vám při vzpomínkách na tu dobu vybavuje?
Za bratrem jsme jezdili s rodiči, bylo mi tak deset, dvanáct. Tehdy jsem samozřejmě na pražské čtvrti nekoukala pohledem „jestli by se mi tady někdy chtělo bydlet“. I tak si ale pamatuji poměrně bezútěšné a monotónní šedivé bloky, jeden jako druhý. Zajímavé je, že všechny moje vzpomínky na cestu k bráchovi se odehrávají v mlze a dešti nebo sněhu, ale tady určitě pracuje moje fantazie. Tahle představa však vystihuje ten pocit, který jsem tehdy měla: že bych tam stoprocentně zabloudila, nemít vedle sebe jistotu v podobě rodičů.
3.Máte tedy pocit, že se Prosek změnil?
Samozřejmě. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že o pár bloků dál budu za necelých dvacet let dobrovolně navštěvovat svou kamarádku a že se tam budu těšit já i moje děti, asi bych ho považovala za člověka s přebujelou fantazií. Dnes vnímám Prosek jako místo, ze kterého se daří dělat hezké místo k žití. Rychle se z něj dostanete do přírody i do centra města. A ještě často vnímám, když jedu kolem Proseka směrem do centra, že je tam lepší ovzduší, hlavně v zimě. Při pohledu na centrum utápějící se ve smogovém mraku proseckým obyvatelům docela závidím.
4.Jak často se teď na Prahu 9 dostanete? A kde tam trávíte nejvíc času?
Na Praze 9 jsem v průměru tak jednou týdně. Prosecké sídliště mi na rozdíl od jiných, které znám, přijde upravené a docela dost zelené. Naše děti při návštěvách s oblibou putují z jednoho hřiště na druhé. Momentálně je největším lákadlem lanové hřiště v parku Přátelství. Líbí se mi, že nemám strach posadit děti na kolo a nechat je jezdit u kamarádů před domem. Vzít si v centru Prahy s dětmi kolo a pokusit se dorazit někam, kde se dá jezdit, je pro mne adrenalinový zážitek, který si ráda odpustím.
5.Vy jste prý kdysi dokonce zvažovala, že koupíte byt v Praze 18, nakonec z toho ale sešlo. Myslíte si, že se na devítku přeci jen někdy odstěhujete?
To vůbec nevylučuji. Jednou budu třeba chtít bydlet blíž svým rodičům, kteří žijí kousek za Čakovicemi. Pak by byl Prosek ideální.
6.Vy jste jedna z týmu scénáristů velmi úspěšného televizního seriálu Vyprávěj, jehož nová řada se začne v září vysílat v České televizi. O čem a ve kterých letech to bude?
Poslední řada skončila v roce 1977, takže pokračujeme dál. Diváci uvidí 26 nových dílů, z nichž se většina odehraje v letech osmdesátých, a to se všemi atributy, které k „osmdesátkám“ patří – diskotéky, plísňové džíny, trvalá, céčka, walkmany, první počítače a tak dál. Náš hlavní hrdina Honzík dospívá, čekají ho například přijímací zkoušky na střední školu, taneční, maturita, první lásky, chmelová brigáda a podobně. Tahle řada skončí v lednu 1989, při událostech dnes nazývaných Palachův týden.
7.První řada seriálu, která se vysílala v roce 2009, začínala v šedesátých letech. Jak jste to s kolegyněmi psaly, když jste ani jedna tu dobu nezažily?
Je pravda, že ani hlavní scénárista Rudolf Merkner, ani nikdo z dalších členů týmu nezažil šedesátá léta. Ale člověk má určitou svou představu, kterou potom samozřejmě konzultuje. S pamětníky, s dobovými materiály jako jsou noviny či archivní záběry, s literaturou, s fotografiemi… Já měla velký zdroj informací ve své rodině. Od rodičů přes staršího bratra, rodiče mého muže, občas jsem vytěžila i širší příbuzenstvo. Seriál je samozřejmě pod dohledem zkušeného dramaturga a historika, se kterými také naše představy konzultujeme.
8.A nestává se vám, že dobu, kterou už jste zažily a vnímaly ji, taková 80. léta, že si to každá pamatuje jinak?
Samozřejmě, že vzpomínky se mohou lišit. Já se například vždy účastnila lampiónového průvodu, kde se sešlo přes sto lidí, opékaly se buřty a pak jsme se s lampiónem vydali asi na půlhodinový pochod. Většina kolegů ale žádné buřty neopékala, sešla se před školou a obešla blok. Většinou vyhraje ten, čí historka nebo vzpomínka se víc hodí do života naší seriálové rodiny. V tomto případě jsem ustoupila já.
9.Jak se vůbec takový seriál připravuje? Jak dlouho třeba píšete jeden díl?
Seriál Vyprávěj se připravuje a natáčí průběžně celý rok. Scénáře připravujeme nejdřív tak, že si naplánujeme, co se v jakém období našim postavám stane. Pak to spojíme s historickými událostmi. A pak celý tým podrobně rozpracovává třeba čtyři až šest dílů, přesně kdo co udělá a podobně. Dáme dohromady kostru a pak už jednotliví scénáristé rozepisují díly. Pak je čte šéfscénárista, dramaturgové, historici. V průměru nám napsání jednoho dílu zabere přes měsíc.
10.Váš seriál je velmi úspěšný, kromě ceny TýTý získal i Zlatou nymfu na Mezinárodním televizním festivalu v Monte Carlu, přesto si řada lidí stěžuje na špatné dekorace.
Seriál Vyprávěj je příběh jedné rodiny, nesnaží se nějak dokumentovat dobu. Vzpomínky, a to jak na zážitky, tak i na módu a dekorace, se samozřejmě mohou lišit. Já jsem spíše zaznamenala reakce „jé, to jsme měli doma taky.“ Je pravda, že někomu se seriál může zdát barevnější, než doba, ve které se odehrával. Ale seriál je natočen jako moderní retro. Jeho záměrem není udělat dokument, natočený stejnou technikou, jaká se používala v té době. Používáme moderní techniku, moderní způsob vyprávění a na to si možná divák musel zpočátku zvyknout. A jak to vypadá, zvyknul si a ocenil celý tým a ještě i speciálně Veroniku Freimannovou, která hraje babičku hlavního hrdiny, cenou Týtý. Zlatá nymfa je zase uznání od profesionální poroty, složené z odborníků z celé Evropy.
11.Jak jste se ke psaní scénářů vůbec dostala?
Náš šéfscénárista Rudolf Merker věděl, že už dlouho píšu pro noviny a časopisy. Nabídl mi, jestli bych nezkusila napsat pro změnu scénář. Něco jsem mu odevzdala, jemu se to celkem líbilo, tak jsme začali spolupracovat, a po čase přišla nabídka dělat v týmu Vyprávěj.
12.Vy jste ale začínala jako novinářka, dělala jste v novinách, rádiu i televizi. Neuvažujete o návratu do žurnalistiky, až seriál skončí?
Zatím mám spoustu práce na Vyprávěj a doufám, že to ještě nějakou dobu potrvá. Podílím se i na natáčení filmů o seriálu, tedy takového pohledu do zákulisí natáčení. Seriál je naplánován až do současného tisíciletí, takže je o čem psát. Už se těším, až ve scénářích dojdeme do roku 1989 a tím pádem se nám otevřou další možnosti pro osudy našich postav. Své novinářské zkušenosti při psaní scénářů bohatě využívám. Shánění informací od pamětníků a povolaných osob se vlastně té novinařině docela blíží.
13.A neláká vás práce herečky? Zjistila jsem, že jste jako dítě chodila na dramaťák.
Ano, chodila jsem do LŠU, vždycky to byl ale spíš můj koníček. Každopádně mi i tak dal dramaťák do života hrozně moc . Učila jsem se tam správně mluvit, vystupovat, bojovat s trémou. Možná by bylo fajn, kdyby se třeba jeden rok na základních školách vyučovala vedle hudební a výtvarné taky dramatická výchova.
14.A máte nějakou vtipnou historku z natáčení?
Jednu vyprávěl režisér Bisi Arichtěv. Objevil se na place malý čínský chlapec, ve školním věku. A režisér se ptal: co tu dělá to čínské dítě? A všichni říkali: ale ve scénáři je to napsané, víš, co nám dalo práce ho sehnat? Režisér pořád nechápal, pak se kouknul do scénáře a tam bylo: Honzík maluje s číňanem na lavici nahou ženu. Pro mladší ročníky – číňan se říkalo čínskému peru, kterým se na základce od třetí třídy povinně psalo.
