Pocházíte z Prahy 9, jak jste se dostal do Prahy 2?
Narodil jsem se v Horních Počernicích a momentálně bydlím na Černém Mostě. S mojí ženou se znám už od základní školy a různě jsme se stěhovali. Když byla žena těhotná, dostali jsme nabídku od jejich rodičů, abychom se nastěhovali do jejich bytu na Ostrčilově náměstí, bydleli jsme tam asi čtyři roky.
Stihl jste Prahu 2 za ty čtyři roky poznat?
Bezprostřední okolí místa, kde jsme žili určitě ano. Přímo naproti jsme měli park Folimanka. Máme dva psy, tak jsme tam byli často. Když člověk odhlédl od toho, že se tam hlavně večer pohybují různá individua, bylo tam nádherně.
Nemůžu nezmínit vaší profesi. Jak se člověk rozhodne, že půjde „vařit“ kávu?
Hned vás opravím, káva se nevaří, ale připravuje. Ale k otázce: ke kávě jsem se dostal v podstatě úplně omylem. Nebyl jsem generace mladých lidí, kteří chodí do kaváren, jako tomu je dnes. Věnoval jsem se úplně jiné profesi, po studiu hotelové školy jsem nastoupil do společnosti, která sem přivážela potraviny. Tam jsem se vypracoval až na pozici oblastního manažera, kde jsem se po dobu osmi let staral o jednotlivé prodejny, přijímal zaměstnance, staral se o chod prodejen… Přišlo ale období, kdy jsme chtěli se ženou založit rodinu a to při té práci dost dobře nešlo, bylo to časově hodně náročné. Tak jsem začal hledat úplně něco jiného.
Takže jste před tím žádné zkušenosti s povoláním baristy neměl?
Neměl jsem sebemenší znalosti, nevěděl jsem o kávě nic. Nicméně jsem se zkusil zúčastnit výběrového řízení v jedné společnosti, která do Česka vozí kávu. Asi jsem se panu řediteli zalíbil, protože když se mě zeptal, co můžu společnosti nabídnout, řekl jsem mu na rovinu, že o kávě nic nevím, ale že jsem poměrně učenlivý. Asi se mu líbila moje upřímnost, tak mě vzal. To byl rok 2003.
Koncem roku 2003 už jste se ale účastnil prvního ročníku soutěže Mistr kávy…
Té soutěži předcházel seminář o kávě, o jejím původu, přípravě, druzích… poprosil jsem pana ředitele, jestli bych se toho nemohl účastnit, že bych si rozšířil znalosti. Se seminářem byla ale spojená soutěž, tak jsem byl vyslán, samozřejmě připravený na neúspěch. Nakonec jsem skončil na čtvrtém místě z 58. Následující rok už jsem se stal Mistrem kávy České republiky a o rok později jsem jel reprezentovat Českou republiku do Spojených států, do Seattlu na Mistrovství světa.
Jak dlouho trvá, než se člověk vypracuje na úroveň, aby mohl soutěžit? Ve vašem podání to vypadá, jako hračka.
Tak to určitě není. Od první soutěže se názor a požadavky na soutěže zpřísňují. To co mi stačilo před pěti lety na vítězství, už by mě letos nedostalo ani na kvalifikaci. Když jsem vyhrál soutěž Mistr kávy cítil jsem se jako skutečný profík, ale po příletu do Spojených států mi spadl hřebínek. Měl jsem možnost vidět, co umějí baristi z jiných zemí a uvědomil jsem si, že jsem hloupý Honza z České republiky a mám se ještě hodně co učit. Baristou se člověk nestane výhrou v nějaké soutěži, ale pouze získanými zkušenostmi. Je třeba sledovat vývoj a tvrdě na sobě pracovat.
V České republice profese baristy neexistuje?
Ve své podstatě ne, stále jde jen o pár jedinců, káva je v naší zemi stále ještě nedoceněná. Ve světě je to jinak, tam má člověk třeba půl roku čas věnovaný jen přípravě na soutěže a samozřejmě za to bere plat, to v Česku neexistuje. Baristi zpravidla pracují pro nějakou společnost či podnik, kde vykonávají určitou práci a až pak se mohou připravovat na soutěže. Další problém je jazyková bariéra, můžete být skvělý barista, neumíte-li plynně anglicky, soutěž zpravidla nevyhrajete. Soutěže totiž nejsou jen o přípravě samotné kávy, ale i komunikaci s porotou a publikem, o prezentaci kávy, je třeba být suverénní, reagovat na otázky. Dnešní doba je příznivá k tomu, aby naši mladí baristé soutěže vyhrávali. A to je samozřejmě něco co moc svým následovníkům přeji.
Následovníkům? Takže už nesoutěžíte?
Vzhledem ke svému zdravotnímu handicapu se už soutěží moc neúčastním. Po úraze jsem se stal na tři roky porotcem. Bylo hezké stát na druhé straně, i když si myslím, že jsem byl kolikrát nervóznější než soutěžící. Poslední velké soutěže jsem se zúčastnil v loni v březnu, kde se předávali ceny šesti nejlepším baristům v České republice. Nejdříve jsem nominaci do soutěže s díky odmítl. Nebyl jsem si jistý, zda by jsem kávové nápoje díky protéze servíroval tak, abych je nerozlil. Nakonec mé nápoje odnesl k porotě kolega, Mistr kávy 2013 čehož jsem si nesmírně považoval.
Trochu odbočím od kávy. Několikrát jste zmínil svůj úraz, co se tenkrát stalo?
Ve stejném roce, kdy jsem získal titul Mistr kávy České republiky, jsem nešťastně upadl při paintballu a nenávratně si poškodil koleno. Absolvoval jsem nespočet operací a rehabilitačních pobytů. Noha se nikdy neuzdravila. Byl jsem nucen používat francouzské hole a různé ortézy. Můj zdravotní stav se stále zhoršoval. Trpěl jsem velkými bolestmi, které ovlivňovaly můj osobní, pracovní i sportovní život. Již od raného věku jsem sportoval, najednou jsem nemohl. Nechtěl jsem se sportu vzdát! Hned jak to můj zdravotní stav umožnil, začal jsem hrát basketbal vozíčkářů za oddíl USK Praha. V roce 2008 se někteří kolegové jeli připravovat do Sportovního centra Nymburk na paralympiádu v Pekingu, kde zároveň probíhal nábor nováčků. Tenkrát si mě vybral atletický oddíl Hvězda TPS Pardubice, který reprezentuji dodnes. Začal jsem jezdit na závody a vyhrávat. Na mezinárodních soutěžích jsem se setkával s amputáři, mohl jsem je sledovat, mluvit s nimi. Protože se mé zdravotní problémy nelepšily, rozhodl jsem se nakonec v roce 2011 pro amputaci levé nohy nad kolenem. Bylo to pro mě řešení, jak se stát zdravým.
Jak probíhá situace, kdy se člověk sám rozhodne pro amputaci?
Není to jen tak. Člověk musí absolvovat řadu vyšetření, pohovory s psychologem, je to poměrně náročné. V prvním stádiu mi lékaři amputaci zavrhli, báli se, že bych mohl trpět Fantomovými bolestmi, což znamená, že vás bolí něco, co už nemáte. Od té doby utekly asi čtyři měsíce, na které nerad vzpomínám, bolesti se pořád zhoršovaly. Nakonec mi pan profesor Trč z motolské nemocnice amputaci odsouhlasil. Z toho vyšetření jsem odcházel s opravdu velkou úlevou, ani na vteřinu jsem nezapochyboval. Operace se uskutečnila čtrnáct dní poté.
Jak se vám po amputaci změnil život?
Změnil se mi dost. Amputace mi pomohla k návratu k normálnímu životu. Jsem daleko mobilnější, spokojenější a hlavně bez bolestí. Před operací jsem byl poměrně úspěšný sportovec. O můj příběh projevila zájem média, což nebylo moc příjemné, protože mě vykreslovala, jako chudáka, který musel podstoupit amputaci. Já to tak ale neviděl.
Necelý rok po amputaci jste zorganizoval charitativní výstup na Sněžku. O co šlo?
Amputáři, kteří zvládnou svůj stav, chtějí dát světu najevo, že jsou v pořádku, chtějí něco dokázat. Přeplavou řeku, vylezou na kopec, zúčastní se běžeckého závodu. Mám kamaráda z Krkonoš, kterého napadlo, že bychom mohli nějaký kopec zdolat, tak proč ne hned Sněžku? Nápad jsme měli a čekala nás realizace. Jiný kamarád mě odkázal na občanské sdružení Cesta za snem, kterým jsem projekt odprezentoval. Projektem byli nadšeni. Pak už zbývalo jen vymyslet, kdy a pro koho to udělat. Byl jsem rozhodnutý, že chci podpořit nějaké dítě s amputací. Zaujal mě příběh tříleté Simonky, která měla problémy i s tím dostat se do školky. Podle novely zákona totiž amputáři nejsou handicapovaní. Ve speciální školce tedy Simonku nepřijali, protože nemá handicap. V normální školce jí nechtěli, protože handicap má. Celé je to postavené na hlavu a „asociální“ reforma bývalého ministra sociálních věcí mnoha lidem znepříjemnila život. Proto jsem chtěl výtěžek z výstupu na Sněžku věnovat právě jí. Vybralo se přes 400 tisíc korun. Bylo to víc, než jsme čekali. Rodiče Simonky se proto rozhodli, že část peněz darují dalším handicapovaným dětem, za což mají můj obdiv.
Na Sněžku se chystáte i letos…
To je pravda. Po loňském prvním ročníku mě oslovil starosta Pece pod Sněžkou, zda bychom charitativní akci zopakovali. V rámci projektu proběhne Dětský den v sobotu 31. 5. od 8:30 hodin, v deset hodin se vydáme na Sněžku. Akce bude probíhat podobně jako v loňském roce. Opět máme připravená trička se symbolem projektu, která budeme prodávat na místě. Celý výtěžek z prodeje půjde na podporu handicapovaného dítěte. Na centrálním parkovišti v Peci pod Sněžkou bude nejen pro děti připravený bohatý program, různé sportovní disciplíny a živá hudební vystoupení kapel. Novinkou letošního roku je, že se s námi na Sněžku mohou vydat i vozíčkáři, pro které je zdarma připravena lanovka.
Pro koho letos vybíráte peníze?
Vybrali jsme dvanáctiletého Petra z Trutnova, který má stejný handicap jako já. Prodělal rakovinu a musel podstoupit amputaci. Petrova maminka žije sama a vychovává čtyři děti.
Loni jste Sněžku zdolal v rekordním čase, chystáte se ho letos pokořit?
Ten čas byl úplně neplánovaný, nesnažil jsem se o žádný rekord, na Sněžce jsem nebyl ani jako zdravý, takže jsem vlastně vůbec nevěděl, co mě čeká. Bylo hrozné počasí, pršelo, byla zima, dva stupně. Jediný můj cíl byl, na ten kopec vylézt, i kdyby to bylo to poslední, co v životě udělám. To, že se to povedlo v čase dvě hodiny a dvanáct minut byl příjemný bonus. Samozřejmě jsem ale ješitný chlap a letos už se budu snažit dostat pod dvě hodiny.
Profil
Sedmatřicetiletý Jaroslav Petrouš je povoláním barista. V roce 2005 získal titul Mistr kávy České republiky a reprezentoval Česko na mistrovství světa v americkém Seattlu. Po amputaci nohy se stal českým reprezentantem ve vrhačských disciplínách ve své kategorii postižení. Je dvojnásobným bronzovým medailistou z Mistrovství Evropy. Je držitelem evropského rekordu v hodu oštěpem, a také českých rekordů v disku, oštěpu a kouli. Je ženatý a má dvě děti.
