Jak plynul čas, pán začal být trochu rozmrzelý. Obálka si pomyslela, že asi myslí furt na ty trhy, které by chtěl pořádat se svojí firmou. Obálka sice nevěděla, co s ní je zamýšleno, protože ji to pán nikdy neřekl, ale věděla, že její stvořitel rád obdarovává ostatní, protože je moc hodný. Proto už nemohla vydržet déle se dívat na svého trpícího pána. Rozhodla se tedy konat.
Jednoho dne pán položil hezkou bílou obálku na okno svého bytu. Když odcházel, zapomněl však okno zavřít. Obálka využila naskytnuté příležitosti, vyskočila a nechala se větrem odvát až k Andílkovi. Obálka se rozhlídka kolem a všimla si, že je na oblíbeném místě svého stvořitele. „Tady se mají pořádat ty trhy,“ pomyslela si obálka. Radnice odtud nebyla daleko. „Půjdu se darovat sama!“ řekla si odhodlaně.
A tak se vydala na radnici, aby našla toho radního, který by mohl potěšit jejího hodného stvořitele. Když dorazila na vrátnici, zeptala se recepční, kde sedí pan radní pro pořádání trhů. Obálka se dle instrukcí vydala po schodech nahoru ke dveřím pana radního. Už se těšila, jak se mu budou jistě rozplývat oči štěstím, až ji spatří. „Můj stvořitel je moc laskavý, určitě pan radní bude rád,“ ujišťovala se hezká bílá obálka.
Jenže když dorazila ke dveřím kanceláře pana radního, zjistila, že tam není. „A jejda, to jsem nedomyslela,“ řekla si obálka. Pan radní byl fuč. Obálka byla hrozně smutná, protože se nemohla darovat. Naštěstí tam byla aspoň nějaká jeho asistentka, tak si řekla, že počká s ní na pana radního, než se vrátí ze svého dobrodružství.
Když se pan radní konečně vrátil, uviděl na stole ležet tu hezkou bílou obálku. Moc ho to ale nepotěšilo. Naopak byl docela v rozpacích. Obálka nechápala, proč si ji pan radní nechce vzít. Myslela si, že ji pán hezky připravil. Pán byl vždycky tak hodný na lidi. Obálka mu vysvětlila, od koho přišla. Dále se pak na radnici nelenilo. Okamžitě se zavolalo pánovi, co má rád trhy, že se mu na radnici ztratila nějaká hezká bílá obálka!
Zanedlouho dorazil na radnici uspěchaně její stvořitel, aby si vyzvedl zatoulanou obálku. Tvářil se značně rozpačitě. Obálka viděla, jak moc se omlouvá panu radnímu a paní asistence, že se mu tady nevědomky zatoulala jeho hezká bílá obálka. „Ty má maličká obálko, jaký já měl o tebe strach…,“ řekl ji pán, co má rád trhy u Andílka. „Vždyť ty jsi přece úplně pro někoho jiného, pro mého kamaráda, ty malá hlupačko,“ vysvětloval ji pán. Obálka si pomyslela, jak to hrozně popletla a velmi se za to styděla. Pán se však na ní nezlobil, protože se nezlobil ani pan radní. Obálka teď už dobře věděla, že musí vždy následovat svého pána. „Tak na shledanou příště!“ zamávala s úsměvem hezká bílá obálka na pana radního.
Tak vidíte. Nakonec vše dobře dopadlo. Všechno se vyjasnilo. Pan radní to taky ještě vysvětlil na zastupitelstvu. Zazvonil zvonec a pohádky je konec.
Jan Klusoň (ANO 2011), zastupitel MČ Praha 5
