Základní myšlenkou při vaší expedici do Afriky bylo použít obyčejná levná auta. Ale proč právě Trabant?
Ta myšlenka vlastně není nijak hluboká. Kamarád vymyslel, že do Afriky pojedeme land roverem, na který nám dají sponzoři. Namítl jsem ale, že sponzoři nám dají možná tak na trabanta, a on řekl, že jet trabantem je naprostý nesmysl. To mě tehdy popíchlo. Řekl jsem: To jde! Řada lidí všechno vzdá dřív, než se do toho někdo vůbec pustí.
Vaše trabanty ale v Africe neměly úplnou premiéru…
Africe předcházela ještě cesta po Hedvábné stezce do Samarkandu v Uzbekistánu v roce 2007.
Tuto první cestu jste prý zakončili ve Zlíně?
Zlín je pro nás vlastně památné místo. Tehdy nás ještě nikdo neznal, a když jsme se vraceli, přijeli na hranice z místní Primy a ČTK a udělali s námi rozhovor. Právě na slovensko-českých hranicích jsme poprvé prohlásili, že pojedeme do Afriky, a pak už z toho nešlo vycouvat. Zlín pak byl prvním místem, kam jsme se po návratu z cesty po Hedvábné stezce v Čechách vypravili.
Proč právě sem?
Zastavili jsme se tady kvůli expozici Hanzelky a Zikmunda, kterou jsme nikdy předtím neviděli. Na zpáteční cestě z Asie jsme kvůli tomu dokonce jeli jinou trasou, projeli jsme Slovenskem pod Tatrami a pokračovali na Zlín. Zaparkovali jsme u „jedenadvacítky“ a šli jsme se podívat do zámečku.
Proč jste se rozhodli projet s trabanty právě Afriku?
Afrika je symbol. Věděli to i Hanzelka se Zikmundem, kteří na svou cestu startovali před 65 lety. Jejich cestu spousta lidí dodnes vnímá jako „africkou“, byť projeli i celou jižní Ameriku. Idea byla ukázat, že to jde. A spousta lidí nás teď následuje. Jedni jedou „embéčkem“ kolem světa, kamarádi z Holandska projeli Jižní Afriku starým Citroenem 8.
Při cestě se vám mohlo přihodit téměř cokoli. Jak jste si vybíral spolucestovatele do týmu?
Všichni to byli mí kamarádi, ale vybíral jsem si hlavně podle toho, kdo se na co hodí. Jan Martin Kozel točil, Pavel Šimek fotil a Klárka Handrejchová byla vlastně jediný zodpovědný člověk v týmu a řešila všechno papírování.
Takže nikdo z vás nebyl vyloženě specialista na údržbu aut?
Jediný, kdo tomu trochu mechanicky rozuměl, jsem byl já, ale jsem profesí novinář, jenom mám rád motory. A auta byla neustále rozbitá. Můžu říct, že je to opravdu děsivý pocit, když nad tím stojíte, vůbec nevíte, co s tím je a za vámi stojí tři lidi a ptají se, kdy pojedeme dál.
Nepomohli vám místní?
Ne. Oni jsou hrozně ochotní, je to ale, jako kdybyste přijeli do mateřské školky: obrovské nadšení a vstřícnost, udělají pro vás první poslední, ale jsou strašně nešikovní. Radši jsme pak opravy dělali mimo města, protože jsme se báli jejich pomoci. Jedno bychom se od nich ale měli naučit – když se tady někomu něco stane, lidi dělají, že to nevidí, kdežto tam se vždycky někdo zeptá, jestli nechcete pomoct, nenechají vás umřít v příkopu.
Cestování po Africe je obvykle považováno za nebezpečné, co je na tom pravdy?
Je to relativní. Vyhnete se samozřejmě zemím, které neprojedete nebo které jsou opravdu rizikové, jako je třeba Somálsko, Středoafrická republika či Demokratické Kongo. Pak už záleží, co považujete za nebezpečné. Někomu je nepříjemné, když mu chlap hodí přes cestu závoru nebo prkno s hřebíky a něco chce. Přitom však nebezpečí obvykle nehrozí, jenom chtějí peníze, ale vezmou zavděk i sušenkami.
Ve které zemi to bylo nejhorší?
Ze všech nejhůř se chovali Egypťané, tak nevychované lidi jinde nepotkáte. Na hranici jsme zaplatili celkem dvanáct tisíc korun různých pochybných poplatků jen za to, že nás vůbec pustili dovnitř. K nejabsurdnějším patřil poplatek za měření emisí. Úředník pouze vytiskl lístek z koncového terminálu, vzal si peníze a prohlásil, že nám změřil emise. Ale měřicí přístroj tam vůbec neměl…
Jakou největší a nejúčinnější zbraň jste s sebou měli?
Měli jsme jen velký nůž a mačetu, ale i děvčata, která tam chodila sekat bambus, měla dvakrát tak dlouhé. Ale těmito věcmi na sebe jen přivoláte problémy, měli jsme je s sebou proto spíše z praktických důvodů. Navíc jsou tam poměrně rozšířené samopaly, a proti nim si s mačetou moc nepomůžete.
V které zemi, nebo oblasti se vám líbilo nejvíc?
Všem doporučuji Namíbii, protože je civilizovaná a hrozně hezká, nebo Botswanu a Tanzánii.
Synonymem Afriky je safari. Jak funguje Trabant jako safarivůz?
Jakmile jedete do národního parku, kde je dovoleno jezdit na safari, tak jsou tam slušné, uhrabané šotolinové polní cesty. Jeli jsme do Tarangere, což je tak trochu zastrčený národní park na konci cesty, kde je daleko méně lidí než v Serengeti nebo ve N’GoroN’Goro. Vjezd je ale dost drahý, za čtyři lidi a dvě auta jsme zaplatili asi 300 dolarů.
Necítili jste se v tak malém autě z umělé hmoty mezi zvířaty poněkud nervózní?
Tarangere je vyhlášené slony. A když jsme přijeli ke stádu opravdu blizoučko, napadlo nás, že jestli se některý slon naštve, jsme ztraceni. Zajímavé bylo, že sloni byli nervóznější z našich aut než z aut místních lidí. Podle mě proto, že jsme měli divný zvuk, oproti těm, na které byli zvyklí.
Jídla jste s sebou zřejmě moc nevezli. Jak jste se tedy stravovali, spoléhali jste na místní zdroje?
Jedli jsme jenom místní pokrmy. Vždycky s sebou pro jistotu vezeme pytlík instantních polévek, ale 90 procent jich přivezeme zpátky. Působí to i na místní lidi. Když přijdete do nějakého zaplivané hospůdky a oni vidí, že se jich nebojíte, neošklíbáte se, tak vás berou úplně jinak. Bez problémů se s nimi bavíte a hodně to pomáhá. A navíc je to levné.
Za jídlo jste tedy moc neutratili. Na kolik vás přišla celá výprava?
Vyšla asi na 800 tisíc korun se vším všudy. Cesta samotná stála asi na 300 tisíc, ale kompletní náklady obnášely třeba 80 tisíc korun kontejner, ve kterém jela auta zpátky. Jen víza pro pět lidí přišla na 100 tisíc, očkování, kterých potřebujete asi pět, téměř také tak. Polovinu peněz jsme utratili, než jsme vůbec odjeli.
Nyní se chystáte projet celou Amazonii, v čem si myslíte, že bude horší, nebezpečnější?
Budeme tam mít opravdu náročné překážky. Loni jsem projel část Amazonie s Petrem Kopečným Tatrou 805 a zdolali jsme i úsek, kde není 800 kilometrů asfalt a jede se prostředkem pralesa. Když začne pršet, jste ztracení. Druhou překážkou jsou Andy, které mají pět tisíc metrů nad mořem, a nevíme, jestli je naše trabanty přejedou. Třetí je poušť Atacama, nejsušší místo na světě, ale pouště už „umíme“, a tak se jí nebojíme.
Ve Zlíně je o cestování docela zájem, navštěvujete naše město často?
To ano, probíhá tu každoročně například festival Neznámá Země. Právě tady jsme se s Petrem Kopečným domluvili na loňské jihoamerické cestě. Je škoda, že Zlín vůbec nevyužívá tradice a možností, které tu jsou, přitom by se mohl stát centrem motonomádů a cestovatelů. Například by se tu dalo vybudovat expediční muzeum, na které by se sem jezdilo dívat mnohem více lidí. Kousek odsud je Kopřivnice a na Hanzelkovi a Zikmundovi by se tu dalo vybudovat rozsáhlou expozici, vystavit i různá expediční auta. V opuštěných baťovských halách by to bylo úžasné. Je škoda, že rekonstrukce muzea nejde tímto směrem a je to jen stále dokola opakování toho, co už tady bylo.
Co zajímalo naše čtenáře?
Upravovali jste nějak auta, kterými jste jeli? (Jarda Pospíšil)
Oba trabanty jsou z roku 1986. Zakládali jsme si na tom, že to pořád budou ti „prdící, smrdící trabanti“, že to nebude žádný podvod. Jediná výrazná změna byla v tom, že jsme potřebovali kvalitní sání vzduchu, protože s ním jsme měli v Asii strašné problémy. Jinak mají auta pod motorem navíc kus krycího hliníkového plechu a vzadu v listovém peru jsou přidané listy, aby auto víc uvezlo. Ale bohužel to nijak zvlášť nepomáhá.
Kolikrát jste přezouvali pneumatiky? (Lenka, Jižní Svahy)
Už před cestou do Asie mě kamarád mineralog varoval, že jsou tam velice ostré kameny. Výrobce pneumatik nám dodal velmi tvrdé gumy používané na dodávky a těžká auta. Ty vydrží všechno, v celé Africe jsme píchli jen jednou.
Jaké nejzajímavější jídlo jste v Africe ochutnali? (Aleš, Otrokovice)
Nejzajímavější a také nejodpornější byla etiopská indžera. To je placka, která se vyrábí z rostliny milička habešská, kterou rozemelou a protože nemají žádné koření, smíchají ji jen s vodou a dají na sluníčko, kde se to zkazí, zkysne a začne bublat. Z toho se pak pečou půlmetrové placky. Chutná to, jako když si uděláte omeletu z octa. Ale zase je to původní jídlo. Jinak Afrika hodně trpí kolonizací, všude jedí kozu a rýži. Sekanou kozu na tisíc způsobů, kterou neumějí moc dobře připravit.
Prý jste jeli bez satelitní navigace. Opravdu jste ji neměli ani pro jistotu někde v kufru? (Tomáš, Napajedla)
My jsme ji ani nevlastnili. A je to strašlivé plus. Afrika většinou není nezabydlená, takže mnohde, i když ne všude, fungují mobily, jen v pustině signál není. Když máte GPS, neustále víte, kde jste, a je to vlastně strašně svazující pocit. S mapou pouze odhadujete, kde jste, musíte žít s prostředím, ptát se lidí, kudy jet.