Ač si na tykání moc nepotrpím, s Patrikem jsem na něj s chutí přistoupil asi po půl hodině od našeho seznámení. Z nějakého důvodu se tak o legii mluví lépe. Proto tykání zůstalo i v rozhovoru.
Jak se to přihodí, že Pražák vydá knížku v Ostravě? Je to pro tebe, přeci jen, trochu z ruky. V Praze neměli zájem?
To je trochu jinak. Když jsem byl před lety prvně v Ostravě, tak jsem se do ní normálně zamiloval, jestli se to o městě dá říct. Lidi jsou tady přímí, nepotkal jsem tady žádného poťouchlíka, což o jiných městech úplně říct nemůžu. Tady bych klidně mohl žít.
Takže když mi přišla nabídka na vydání knížky z ostravského Repronisu, už jsem nehledal jiné vydavatelství.
Do našeho města se lidé z jiných částí republiky tak často nezamilují. Co tě tady vlastně tak zaujalo?
Že Ostraváci umí makat.
To místní jistě rádi uslyší. Ale já spíš myslel, jestli tady máš nějaké místo, které se ti líbí? A neříkej Stodolní!
Neřeknu, to je místo na pití, ne na koukání. Když jsem tady, tak si docela často zajdu na radnici, vylezu na vyhlídku a jen tak koukám na město. Ony i ty Vítkovice jsou na pohled fajn. Železárny uprostřed města jsou pro mě důkazem, že se tady nekecalo, ale makalo. Fakt to tak vidím, myslete si o tom všichni, co chcete.
Říkáš, že jsi knihu Legionářovy os(t)udy napsal i proto, abys legii zbavil mýtů. Mají tedy pravdu ti, kteří tvrdí, že profesionální vojáci jsou cvoci, že to prostě nemají v hlavě v pořádku?
Myslíš důstojníky? Když vezmu lidi, kteří začali od píky, někam to dotáhli a slouží třeba 17 let, jako za mě lieutenant Sklenák (nadporučík pozn.red.), tak tihle lidé legii rozumí a žijí jí, stanou se z nich takoví „srdcaři“. A ti pak můžou na civilisty působit jako fanatici. Naopak ti, kteří jdou k jednotkám rovnou z důstojnických škol, jsou často pro srandu civilům, ale i vojákům. Ale obecně, proč by měli být cvoci? Je cvok hasič, když dobrovolně leze do hořícího baráku?
Do legie jsi šel dobrovolně, později sis v Čechách odsloužil ještě „civilku“ v nemocnici. Má, podle tebe, vojenská služba něco pozitivního, co může dát běžnému klukovi? Tohle je věčný spor mezi odpůrci a příznivci povinné vojenské služby…
Podle mojí zkušenosti by si měl každý zažít jaké to je, sáhnout si na dno sil. Pak člověk rychle zjistí, že potřebuje ostatní lidi kolem sebe, protože bez nich toho moc nedokáže. A z toho pak vzniká kamarádství, které má jinou kvalitu. Mimochodem legie právě s tímhle hodně počítá. Tam je kamarádství hrozně důležité.
Myslím, že je škoda, že už nemáme povinnou vojnu. Ale ne to, co tady bylo za bolševika, to bylo spíš k ničemu. Ale armáda s velkým A má i výchovný smysl. A tu bychom mít měli.
Kdyby na to došlo, chtěl bys, aby se tvoji synové vojně vyhnuli, nebo aby narukovali?
Chtěl bych, aby si prožili alespoň část toho, co já. Aby si sáhli na to dno. Ale chtěl bych taky, aby nemuseli být v boji.
Část novinářů s oblibou píše o našich špatných národních vlastnostech, jako je vychytralost, zbabělost, zlodějství. V Cizinecké legii slouží lidé z celého světa. Jak v takovém srovnání obstojí Češi? Projevují se vůbec nějaké české národní vlastnosti?
Češi v legii byli chytří, ne vychytralí. Byl jsem tam hrdý na to, že jsem Čechoslovák.
Občas ve své knize Čechy či češství zmiňuješ v podobném tónu. Máme se tedy vůbec za co stydět, jak má část žurnalistů i čtenářů tendenci tvrdit?
Stydět? Snad jedině za to, že ještě pořád neumíme moc dobře prodat své mozky a své myšlenky, protože tady je, a vždycky byla, hromada chytrejch lidí, jejichž nápady musí prodat někdo jiný. Protože jsme ještě pořád špatní manažeři. Ale to je spíš ke snažení, než ke stydění.
Jak jsi v téhle souvislosti vnímal ostatní národy?
Všeobecně jsou všichni lidi stejný, je celkem jedno, odkud jsou… Ale třeba Poláci, to jsou fakt obchodníci. Dokázali si i v lesích sehnat whisky a porno a nikdo jsme nevěděli, odkud to mají. Ale byla to obchodní chytrost, ne svinstvo. Na Araby jsem měl nějak smůlu. Američani byli uječený jako ve filmech, Rusové zase až moc klidní, Japonci mě naučili výborně brousit nůž kamenem, tohle oni mají nějak v krvi. A můj největší kamarád byl Turek.
Do Francie se rád a docela často vracíš. Jsou Francouzi opravdu tak dvorní k ženám a Francouzky takové dámy, jak se traduje?
Řekl bych, že jediný rozdíl je v tom, že oni pijí víno a my pivo. Ale je fakt, že bývají šaramantní a milí a muži víc, než ženy. Dvornost k ženám ani tam určitě není všeobecná, ale je daleko rozšířenější, než u nás. U nás mi občas přijde, že jsme ji už zapomněli. Francouzky se samozřejmě umí hezky připravit, obléct, přeci jen v tom má jejich země tradici. Jsou asi opravdu šarmantnější, než Češky, ale Češky jsou jednoznačně hezčí!
Když už jsme zabrousili do Francie. Tuzemská sídliště obvykle vnímáme jako architektonické obludárium. Na západě prý většinou vypadají lépe. Jsou tedy francouzská sídliště hezčí, než česká?
Všechny jsou stejně hnusný, stejně jako satelitní městečka. Mě je prostě bližší architektura centra Prahy, nebo Paříže. Ale na druhou stranu, pražský Jižňák už mi, nakonec, připadá docela pěkný. U nás totiž na sídlištích bydlí střední třída, kdežto ta francouzská už jsou spíš vybydlená.
Mimochodem, z Čech jsi odcházel s nedokončenou průmyslovkou, ale nakonec máš vysokou školu, dokonce zahraniční. Kde se to v mladém legionáři vzalo?
Začal jsem studovat ve třiadvaceti, když jsem si ověřil, že vzdělaný člověk to má v životě o něco jednodušší a dotáhne to dál. A já nechtěl skončit jako kopáč. Prostě nikdy není nic ztracené. Ve třiadvaceti už vůbec ne…
Pěkně mi nahráváš. Zkus teď být chvíli filozof. Kdybys měl říct, co je na lidech nejcennější, co mají v sobě rozvíjet, co by to bylo?
Budu trochu biblický, ale tady je to na místě. Jedním ze sedmi hříchů je lenost. Ne ta, že se někde povaluju, ale ta, že nevyužiju svých schopností. Věřím, že jsme tady, abychom všichni, i ten kopáč, využili ty schopnosti, které máme. To mají lidé dělat, ne kňourat. Já třeba věřím, že budu spisovatel a že budu psát divadlo. Tak se o to snažím.
S tímhle názorem asi občas narazíš, ne? V Evropě si přeci pořád na něco stěžujeme…
Od té doby, co jsem to viděl v Africe, nějak nechápu, na co si Evropani pořád stěžujou. My porovnáváme ukazatele životní úrovně, ale přitom bychom si měli vážit tekoucí vody, postele s matrací a splachovacího hajzlíku. Asi to bude klišé, ale je to tak.
Vypadáš, jako bys o tom chtěl mluvit ještě dál? Klidně pokračuj.
Jen, že se o politiku se moc nezajímám, ale jak se tak dneska poslouchám, měl bych s tím možná začít. A kandidovat na prezidenta.
Nechceš se bavit o legii, ale o své knížce, jenže ta je o tom, jak jsi byl v legii. Ale zkusíme to. Takže, jak dlouho si se chystal na napsání knížky?
Tomu možná nebudeš věřit. V září 2010 jsem dal výpověď z dobré pozice v dobré práci. Za týden na to jsem se probudil s tím, že napíšu knížku. A za půl roku byla. Pravda, bez Marka Svobody a jeho, především jazykové, pomoci, by to nešlo.
Tvoje knížka je taková vojensky nevojenská, je to spíš vyprávění o vojně, než líčení hrdinné legie, které by asi většina lidí čekala. Co tě k tomu vedlo?
Tři důvody. První byla snaha nějak uvolnit tu legendu kolem legie, trochu ji zlidštit, oddémonizovat. Mladším ročníkům jsem chtěl taky ukázat, že nic není ztracené, i když si to zrovna myslí. A všem jsem chtěl ukázat, že se všechny situace dají zvládat s humorem, když s tebou někdo táhne za jeden provaz. Že je prostě důležité, aby byla sranda! To je ostatně moje životní krédo.
Tomu rozumím. Ale přeci jen bych v knize o legii čekal víc akce, střílení a tak podobně.
Jenže tohle máš v každé knížce. Já chtěl, aby lidi viděli i to ostatní. I proto píšu hovorově, používám sprostá slova a zaobírám se běžným životem, včetně absurdit a pitomostí, kterým se nedá vyhnout. Vojáci žijí i lidské životy, ke kterým tohle přeci patří.
Udělal bys nyní, s odstupem, na knížce něco jinak?
Knížka měla původně vyjít už v květnu minulého roku. Ale nelíbila se mi, byla ukecaná, roztahaná, takže jsme ji s Markem Svobodou úplně předělali. Vyšla tak nakonec až v listopadu, ale myslím, že je nyní přímočařejší, a věřím, že je určitě lepší, než původní provedení. Takže teď už bych na ní nic neměnil.
Když jsem Legionářovy ost(u)dy četl, bavilo mě to, bylo to prima. Jen s koncem jsem měl problém. Zdá se mi taková neukončená. Nechával sis otevřené dveře k pokračování?
Správně. Už mám rozepsaný druhý díl. Mohl by zase vyjít na konci letošního roku.
Bývalého profesionálního vojáka se musím zeptat ještě na něco. V Čadu jsi raketou zničil auto plné povstalců. Jak ses potom cítil?
Tohle moc pěkně říká jiný bývalý legionář, Stan Gazdík: „Ptejte se mě spíš, kolika lidem jsem pomohl?“ Dívám se na to tak, že když tím odvrátíte útok zfetované bandy na vesnici – což byl náš případ – tak tím zachráníte právě tolik lidí, kolik jich v té vesnici žije. A to je pěkná pomoc, ne? Takže když je zastřelený darebák, nemám s tím problém. (Přemysl Souček)
*** CO ZAJÍMALO NAŠE ČTENÁŘE ***
Předpokládám, že se v legii mluví francouzsky? Uměl jste ji, nebo jste se
učil až na místě? Jak dlouho vám to trvalo? (Jitka, neffa@seznam.cz)
Ano v legii se mluví pouze francouzsky. Před nástupem jsem sice absolvoval tříměsíční kurz, ale to stačilo akorát tak k tomu, abych si objednat pivo. Prakticky jsem se čil až na místě. Výuka francouzštiny je v legii velmi rázná, takže po roce je vnímavější člověk schopen se domluvit ve všech běžných situacích.
Ovšem mým problémem bylo a je, že jsem se v legii naučil mluvit zatraceně nespisovně… Když jsem tam pak nastoupil na vysokou, spustil jsem na hodině francouzštiny svojí vojenskou francouzštinou, o které jsem neměl ponětí, jak moc je ve skutečnosti vulgární. Myslím, že ta profesorka na mě dodnes vzpomíná, jelikož mám pocit, že řadu těch výrazů nikdy neslyšela. Musel jsem se tak francouzštinu vlastně znova naučit.
S kolika Čechy jste se v legii potkal? Stýkáte se dosud s nějakým kamarádem ze služby? (Tomáš, coala@seznam.cz)
Potkal jsem se s řadou Čechů, v knize o tom píšu. Dodnes se společně stýkáme a to nejen s Čechy ale i s Francouzi.
Na Čechy jsem z legie opravdu hrdý. Neztratili se tam, uměli improvizovat, byli vnímaví a mohl jste se na ně spolehnout. Podle mého jsme národem schopných bojovníků.
Co si myslíte o aktivních zálohách naší armády, mají smysl? (Tomáš Reif, Praha)
Například Cizinecká legie zavedla jakési zálohy také, a musím říct, že jsou to lidé, kteří mají rádi vojenské řemeslo a kolikrát to těm mladým ještě umí ukázat. Hlavně v tom, že nejsou zbrklí. Našich záloh si vážím, jsou chlapi, kteří chtějí být nápomocni a vojenství mají v krvi. Zálohy bezesporu smysl mají.
Bohužel, se nemůžu stát jejich členem, protože za sebou nemám českou vojnu. Po návratu z Francie jsem totiž dal přednost civilní službě v nemocnici, což mi tehdy přišlo jako podstatně prospěšnější, než strávit další rok v uniformě.
Dá se službou v legii finančně zajistit? (Jan Bělovský, Pečky)
V devadesátých letech se tím finančně zajistit moc nedalo. Kdybyste byl óbrskrblík, tak byste asi něco našetřil. Mně se to nepovedlo, ale nelituji toho. My hodně peněz procestovali. Taky propili, což k armádě nějak patří.
Finančně by vás mohla zajistit patnáctiletá služba. Po té dostanete pravidelný vojenský důchod, se kterým už se dá něco dělat.
Jaký je vztah legie a francouzské pravidelné armády? (Belda, ICQ)
Legie má své samostatné velení, ovšem vztah tam samozřejmě je. Řadu úkolů, především v Africe, jsme vykonávali společně. Nicméně na opravdovou práci byla vždycky legie, proto jsme si z francouzských jednotek často utahovali.
Legionáři prý mají výbornou fyzičku, vydrží dlouhé pochody i běhy. Je to pravda? Jak dlouho vám taková kondice vydržela? (Anče, avgrammylou@gmail.cz)
Fyzická příprava je opravdu náročná, v knize o tom trochu píšu i když se snažím o humorné pojetí. Omdlení z vyčerpání je z počátku na denním pořádku, ale po čase si tělo zvykne na všechno. Moje kondice vydržela po návratu z legie asi dva roky, pak to šlo rapidně dolů. Dnes si občas jdu zaboxovat, ale je to spíš symbolické. Ti mladí šestnáctiletí kluci jsou schopni mě totálně zničit. Takže bych se dnes do žádných větších akcí s moji fyzičkou určitě nepouštěl.
PROFIL
Patrik Klán je ženatý a má tři děti. Letos mu bude 39 let. Po angažmá v cizinecké legii vystudoval ekonomii na Escuela superior de marketing v Barceloně. Po studiích nastoupil jako řadový obchodník do telekomunikační společnosti Erika (největší český zprostředkovatel prémiových sms). Když dal po devíti letech výpověď, odcházel z pozice obchodního ředitele. S kamarádem pak založil úspěšnou firmu Atimaro, jež podniká ve zprostředkování telekomunikačních služeb do zahraničí.
Po úspěšném prodeji své prvotiny Legionářovy os(t)udy chystá vydání volného pokračování. Chce se také věnovat psaní divadelních her. Tvrdí, že na obojím svědomitě pracuje.
Pokud chcete, můžete se s ním spojit prostřednictvím stránek www.legionarovyostudy.cz
Získejte knihu na facebooku
Připravili jsme pro vás soutěž, ve které můžete získat knihy nebo cédéčka s namluvenými knihami. Stačí, když si na facebooku najdete naše stránky NAŠE OSTRAVA, kliknete na rozhovor se spisovatelem pod názvem Patrik Klán: V Ostravě se nekecalo, ale makalo.
Stačí, když kliknete u článku na odkaz „To se mi líbí“. Ze všech, kteří na odkaz klikli, vylosujeme výherce.
Čekají na ně dvě knihy Patrika Klána a dvě CD – Nebeští jezdci namluvení Davidem Novotným a rozhlasová hra Hrozba od Dicka Francise.