Jak se člověk stane lašským králem?
Už od mládí jsem se zajímal o Lašsko a vadilo mi, že je ignorováno. Zmizelo z map a průvodců, pořád se hovořilo o Beskydech, Valašsku a Těšínsku. Lašsko jako by vůbec neexistovalo. Proto se dala v Olomouci, kde jsem hrával v divadle, dohromady skupinka lidí pocházejících z Lašska. V roce 1987 jsme založili spolek, který jsme nejdříve nazvali Radegast podle našeho oblíbeného piva a 15. září 1987 jsme vyhlásili Svobodné království Lašsko. Přítomnými třiceti Lachy jsem byl tento den zvolen králem.
Opravdu všichni pocházeli z Lašska?
Ano, byli to herci, studenti filosofické fakulty, hudebníci z divadla a filharmonie. Lašské království pokračovalo i po revoluci. Pořádal jsem výchovné koncerty, napsal libreto k opeře Ondráš, která měla premiéru v roce 1997 na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Později jsem napsal komediální hru se zpěvy Ondraš, pan Lysej hory.
Lašským markrabětem je sexuolog Radim Uzel. Jaké máte vztahy?
Lašské království fungovalo nekomerčně. V roce 1997 vznikl komerční projekt Valašského království a reakcí na něj byl vznik Markrabství lašského, do jehož čela byl jmenován Radim Uzel. Je rodákem z Ostravy, která spadá do Lašska. V roce 2005 mě markrabství přizvalo ke spolupráci, protože o Lašsku nikdo nic pořádně nevěděl. Napsal jsem Knížku pro každého Lacha a Lašsko moravskoslezské, Lašsko-český slovník, nazpíval lašskou hymnu a další písničky. Království fungovalo jako občanské sdružení bez právní suverenity a až od loňského prosince jsme právním subjektem Kulturně-vlastivědným občanským sdružením Království lašské. S Radimem Uzlem spolupracujeme, účastníme se akcí a propagujeme Lašsko.
Zahrnuje Lašské království i Slezsko, tedy i Frýdek?
Ano, větší část Lašska totiž leží ve Slezsku. Naše království zasahuje až do Polska a Slovenska. V Polsku v žywiecké oblasti jsme objevili několik lašských pojmenování, například Lachův vrch, Lachowice, Lachův gruň, Lachy nebo Lachuwka. Říká se, že odtamtud začala v dobách Vladislava Jagellonského lašská kolonizace našich Beskyd na rozdíl od Valachů, kteří přišli ze Slovenska.
Nepřekrývají se Valašské a Lašské království?
Valašské království silně zasahuje do našeho území. Vždyť 90 procent Beskyd patří do Lašska a ne do Valašska.
Kde přesně vede hranice mezi Lašskem a Valašskem?
Hranicí je Radhošťský hřeben. Před lety šla přesně po této hranici básnířka Františka Pituchová a všichni tamní obyvatelé věděli, která chalupa patří do Lašska a která už do Valašska. Nedávno se mi dostalo do rukou zimní číslo novin Beskydy tourist info, které vydává Beskydské informační centrum. Uvnitř vyšla mapka Beskyd, které jsou rozděleny na Beskydy – Valašsko, Beskydy -Frýdecko-Místecko a Těšínské Beskydy. Lašsko chybí. To mi zvedlo žluč. Když se používá název Valašsko, musí se použít i Lašsko. Už jsme na to informační centrum několikrát upozorňovali. Zbytečně.
Nemělo někdy Lašsko vyšší ambice než být jen občanským sdružením?
Mohlo být dokonce samostatným státem. Usiloval o něj básník Óndra Lysohorský ( vl. jménem Ervín Goj, který žil v letech 1905 – 1989 – pozn. red.). Za války žil v emigraci v Moskvě a osobně se setkal se Stalinem. Četl jeho názory na sebeurčení malých národů. Proto jej žádal, aby umožnil vznik samostatného lašského státu. Chtěl vytvořit Velké Lašsko, které by leželo na území Česka, Polska a Slovenska.
Existuje nějaké speciální lašské slovo?
Lašských je hodně slov, vždyť i ostravština patří do lašských nářečí. Typickým lašským slovem je kaj. Používá se v obratech kaj iděš, kaj stě se tu vzali. Toto slovo používají jen Laši.
Vás bratr šéfuje Divadlu Duo, vy jste působil jako operetní pěvec. Přivedli vás k umění rodiče?
Všichni jsem umělecky zaměření, včetně sestry, která hrála ochotnické divadlo, Nejstarší bratr Jiří mě přivedl k folkloru, protože tancoval a později vedl soubor Ostravica. Bratr Jan se věnoval loutkovému divadlu. Já v něm také působil, než jsem se dal na profesionální dráhu. Asi máme geny dědečka Viléma Hilla z Brušperku. Hrál a zpíval v ochotnickém divadle, tam také potkal babičku. Po něm jsem druhým jménemVilém.
Bavilo vás už v dětství divadlo?
Pamatuji si, že když jsme jako malí s bratrem společně vycházeli z našeho domu v Palkovické ulici, bratr se vydal doleva do města a měl namířeno do divadla. Já zase šel doprava do lesa. Lákala mě příroda. Až později jsem začal chodit do do loutkového divadélka, kde jsem také hrával. Zpíval jsem rovněž v pěveckém sboru Smetana a působil v souboru Ostravica. Učarovala mě však zpěvohra, opera a opereta, proto jsem šel studovat zpěv na konzervatoř do Ostravy.
V kterých profesionálních divadlech jste působil?
Začínal jsem v Ostravě jako student v ostravské operetě. Během vojny jsem působil jako sólista Armádního uměleckého souboru a poté osm let jako sólista Krušnohorského divadla v Teplicích, dva roky jsem hostoval v opeře v Ústí nad Labem. Nemohl jsem ale v Teplicích žít, i když jsem se tam měl po ekonomické stránce výborně. Často jsme hráli i v Německu. Jenže táhlo mě to domů. Takže jsem zamířil do Těšínského divadla a do divadla v Olomouci. Po revoluci mě přijali jako pedagoga na Janáčkovu konzervatoř do Ostravy, kde učím dodnes. Původně jsem si našel byt na frýdeckém sídlišti Slezská, deset let však žiji ve Skalici, která spadá pod Frýdek-Místek. Koupil jsem tam starou chalupu a téměř vlastnoručně ji opravil.
Jak se vám ve Skalici žije?
Líbí se mi tam, sousedé jsou skvělí. Vadí mi jen, že ve Skalici není restaurace, kam by se dalo zajít na dobré jídlo. Vzpomínám na hospůdku U Jury, jenže když její majitel zemřel, zůstala pár roků zavřená a teď ji má nový majitel. Jenže otvírá až k večeru, v kulturním domě otvírají také až v pět večer, dobré pivo mají i u Bučka, ale na jídlo se tam nedá zajít.
Koho ze současných známých tváří jste na konzervatoři učil?
Učil jsem Richarda Krajča, Terezu Bebarovou, Vladimíra Poláka, René Šmotka, Janu Bernáškovou nebo Lucii Žáčkovou, která dnes hraje v pražském Národním divadle a mnoho jiných.
Neměl jste nikoho z Frýdku-Místku?
Také, třeba pěvce Lukáše Barana, který je rodákem ze Skalice a dnes hostuje v Těšínském divadle. Z Frýdku-Místku byli také Bohdana Dziadkiewicz nebo Žaneta Řehová, které se po škole daly na pedagogickou dráhu.
Frýdek-Místek je okresní město. Není škoda, že nemá svůj profesionální divadelní soubor?
S bráchou jsme na to dlouhá léta mysleli a po revoluci založili Moravskoslezskou komorní zpěvohru. Uvedli jsme několik komedií, zázemí jsme měli v divadélku Duo. Hráli s námi profesionální herci. Jenže zastavil nás nedostatek financí. Prostě nenašli se sponzoři kultury. Dodnes vzpomínám na větu, kterou řekl tehdejší ministr kultury Pavel Tigrid: Nebudeme podporovat kdejaké venkovské divadlo. Takže ve Frýdku-Místku působí jen příležitostná scéna Gigula – spolek, který uvádí mou hru Ondraš, pana Lysej hory. Hrají v něm studenti z konzervatoře a začínají herci z Českého Těšína.
Pořádáte i letos silvestrovský výšlap?
Samozřejmě, na Silvestra vyrazíme na lašský Říp, což je kopec Čupek, nebo-li Metylovická hůrka. Zájemci mohou přijít ze všech směrů. Sraz je v 11.45 hodin na vrcholu. V poledne přednesu novoroční projev a pak se dvě hodiny pobavíme a zazpíváme si.
Profil
Zdeněk Vilém Krulikovský se narodil v srpnu 1945 v Místku. Po absolvování konzervatoře hrál a zpíval v divadlech v Teplicích, Ústí nad Labem, Českém Těšíně a Olomouci. Od roku 1990 vyučuje na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. V roce 1987 byl spolkem Radegast jmenován lašským králem a používá královské jméno Zdeňa Viluš I. Spolupracuje s markrabstvím lašským a na veřejnosti propaguje Lašsko. Je autorem knih Knížka pro každého Lacha, Lašsko – kulturní a etnografický region Moravy a Slezska, Lašsko-český slovník, napsal hru Ondraš, pan Lysej hory a libreto k opeře Ondráš.
