Považujete film Doktor od Jezera hrochů za jiný, než ostatní komedie, které jste natočil?
Je to jiný humor, tak jak je jiný humor v trilogii Slunce, seno nebo v Kameňácích. Humor vychází z pera Miloslava Švandrlíka. Je to usměvavá záležitost, která ukazuje naše chyby a čecháčství s anekdotickou zápletkou. Jde tam hlavně o vykreslení charakterů postav. Chtěl jsem pobavit lidi něčím milým, aby si oddechli, odpočinuli a zasmáli se. Vždyť když si dnes zapnete televizi nebo zajdete do kina, všude se střílí a vraždí. Rád bavím lidi a věřím, že se film bude lidem líbit.
Proč jste si vybral zrovna tuto knihu Miloslava Švandrlíka?
Nevybral jsem si ji, nýbrž jsem byl požádán šéfy nakladatelství, které vydává knihy pana Švandrlíka, zdali bych podle této knihy nenatočil film. Obrátili se na mě kolem Vánoc a už v únoru jsme měli scénář hotový. Humor pana Švandrlíka mám moc rád. Vždyť už jako malý kluk jsme četl časopis Pionýr a v něm příběhy žáků Kopyta a Mňouka. Tyto příběhy mě moc bavily a i po létech na ně vzpomínám.
Do jaké míry jste se držel předlohy?
Musím žíct, že hodně. Je mi moc líto, že se Miloslav Švandrlík nedožil premiéry. Hovořil jsem ale s jeho ženou, té se film líbil a představte si, že mi prozradila, že její muž krátce před smrtí napsal pokračování tohoto příběhu. Na filmu jsme ušetřili oproti rozpočtu nějaké peníze a dáme je do kasičky, aby bylo něco do začátku na druhý díl. Ještě jsem ale pokračování nečetl. Zpátky k otázce. Kniha vznikla začátkem 80. let, takže když tam někdo hovoří o automatické pračce nebo barevném televizoru, znamenalo to tehdy luxus, zatímco dnes jde o běžné věci a divák by souvislosti nechápal. Proto jsme použili pro luxus výrazy jako třeba liposukce. Chování postav je však stejné. Podívejte se na takovou Kočvarovou v podání Evy Holubové. Je to produkt socialistické výchovy – chce, aby se její dcera měla nejlíp na světě.
Kde všude jste natáčeli?
Nejvíce v Praze, v obci Všeň a v samozřejmě v Africe. Už nám někdo vyčetl, že jsme v Africe nebyli a vykradli jsme nějaké archivy s africkými záběry. Není to pravda, natáčeli jsme opravdu v Africe v pralesích Kakameka.
Jak jste si vybíral herce?
Když čtete Švandrlíkovu knížku, vidíte před sebou různé typy, které vám defilují před očima. Dosazujete si je do konkrétních situací, říkáte si, kdo by mohl hrát kterou postavu. Pak si je napíšu na lísteček a dávám si je k sobě, abych viděl, kdo k sobě pasuje. Později zjistíte, že jeden herec nemůže, protože má roztočený seriál, herečka zase otěhotní, musíte si udělat eliminaci a obsadíte film podle toho, kdo může natáčet.
Stejně jste vybíral i hlavního hrdinu, nepříliš známého Jaroslava Šmída?
O něm jsem věděl od začátku, že by měl hrát hlavní roli. Znám jej už od kluka celých pětadvacet let. Když se na něj podíváte, vypadá jako Ježíšek a uvěříte mu, že raději jede na dovolenou do Nymburka než někam na Kanáry.
Dnes vzniká film tak, že máte téma, seženete peníze a můžete točit. Jak to ale fungovalo ve vašich začátcích v 80. letech?
Tehdy na Barrandově pracovalo šest výrobních skupin, z nichž každá byla zaměřena na něco jiného. Já se dostal ke skupině pro děti a mládež a ti mi nabídli látku, podle které vznikl film Bota jménem Melichar.
Film Slunce seno, jahody ale určitě nepatřil pod skupinu pro děti a mládež.
Když jedna skupina pro mě neměla práci, tak mi práci nabídla druhá skupina. A přesně tak jsem se dostal k práci na filmu Slunce, seno, jahody, která vznikala ve skupině s názvem Tvůrčí mládí. Dalším filmem Poklad hraběte Chamaré jsem se zase vrátil ke skupině pro děti a mládež. Tam jsem natočil ještě film O princezně Jasněnce a létajícím ševci a před revolucí jsem stihl zase ve skupině Tvůrčí mládí Slunce, seno a pár facek.
Ve filmu Slunce seno jahody jste natočil erotické scény, velkou roli tam má farář. Neměl jste problémy s cenzurou, když film vznikal v roce 1983?
Strašné. S cenzurou jsem měl opravdu strašné problémy. Při schvalovacím promítání, kterého se účastnili největší soudruzi z Barrandova i z ústředního výboru komunistické strany, ve mě viděli největšího nepřítele socialismu. Tvrdili, že urážím socialistickou společnost, socialistickou vesnici, socialistického faráře, socialistického zemědělce i socialistického důchodce. Musel jsem vystříhat deset minut filmu, přesto po mě soudruh Pernica řval a žádal, ať mám pět let zákaz točit.
Zachovalo se vystřižených deset minut filmu?
Nezachovalo, ale některé scény jsem přetočil a použil ve filmu Slunce, seno a pár facek. Už byla perestrojka, trochu se všechno povolilo a scény mi prošly.
Která scéna byla v roce 1983 největším problémem?
Třeba ta, kde se hovoří o likvidaci. To nesmělo zaznít. Anebo velký problém způsobila písnička. Ve scéně pionýři vstupují do kravína a zpívají píseň Pionýři, pionýři, malovaný děti. Soudruh Müller z ústředního výboru na mě začal křičet, jak si můžu dovolit použít takovou písničku do filmu. Prý to byla píseň československých letců v Anglii, samozřejmě s jinými slovy, a takové móresy si prý nemohu dovolit. Situaci jsem tehdy ustál. Zeptal jsem se, proč mi to říkají až při promítaní a nepřipomínkovali scénář, který oni sami schválili. Schválili, ale nečetli. Písnička naštěstí zůstala.
Natáčel jste někdy na severní Moravě?
Pohádku O princezně Jasněnce a létajícím ševci jsme natáčeli na hradě Bouzov. Většinu filmů jsem dělal v Praze nebo jižních Čechách. Loni jsem strávil dvanáctidenní dovolenou tak, že jsem projel Moravu od jihu k severu a nadchl mě třeba Radhošť. Zároveň jsem se poohlížel po exteriérech, ve kterých by se dala natočit Čachtická paní, Krajina v okolí Čachtic je hodně podobná krajině na severu Moravy.
