Ještě před pár lety by mě nenapadlo, že jednou uslyším v cíli slavnou větu: „You are an Ironman!“ Letos v srpnu se to ve švédském Kalmaru opravdu stalo. Ironman není úplně krátký výlet. Čeká vás 3,8 kilometru plavání, 180 kilometrů na kole a na závěr celý maraton. V mém případě to znamenalo 15 hodin, 26 minut a 21 sekund na trati.
Zjistil jsem, že na Jezeře Lhota jsme nebyli už pět let. A když se ve čtvrtek teplota vyšplhala na 36 °C, rozhodnutí padlo okamžitě: „Jedeme na Lhotu.“ Nakonec z toho nebyl jen jeden den, ale rovnou dva.
Sdílená kola jsou v Praze skvělým doplňkem MHD. Rychlá, praktická, ideální na krátké trasy. Jenže poslední týdny ukazují, že spolehnout se na ně není tak jednoduché. A to je problém, který město musí řešit.
Načítaní obsahu...
Vedra nejsou nic příjemného. Po osmadvaceti letech za pultem bistra na Palmovce, kde jsem většinu času trávil v rozpálené kuchyni, mohu říct, že jsem si jich užil opravdu dost. Možná i proto mě vždy zajímalo, jaké teplotní rekordy v Praze padají.
Když běhám po Praze nebo sedám na kolo směrem k Vltavě, často mě napadne jedna věc: tohle město má obrovský sportovní potenciál. Nejen pro každodenní trénink, ale i pro velké mezinárodní akce, které dokážou ukázat Prahu úplně jiným způsobem.
Když chodím plavat, často si všímám jedné věci: senioři mají o pohyb ve vodě obrovský zájem. Bazény nejsou jen místem pro sport, ale i pro setkávání, udržování kondice a dobrou náladu. A právě proto si myslím, že bychom měli seniorům nabídnout něco víc než jen volný vstup do vody.
Nová Palmovka je dnes symbolem selhání. Nejen politického, ale především bezpečnostního. Město nechává roky otevřený a nebezpečný objekt, o kterém ví, že může někoho zabít.
Když člověk ráno sjede eskalátorem do metra, měl by mít pocit, že vstupuje do prostoru, který město bere vážně. Ne do místa, kde jsou posprejované stěny, špinavé vstupy a veřejné toalety buď neexistují, nebo fungují jen někdy. Metro je páteř Prahy. A zároveň první obraz města, který vidí nejen Pražané, ale i turisté.
Papírový muž v Braníku patří k nejtradičnějším pražským triatlonům. Letos proběhl už 44. ročník — a znovu ukázal, že i malý amatérský závod může mít obrovské srdce. Papírák není jen o sportovním výkonu. Je to komunita, tradice a atmosféra, která se nedá nahradit.
