V létě jste vstoupili do manželského svazku. K obřadu jste si vybrali Gruň nedaleko Starých Hamer. Proč právě tento výběr?
K: Je to krásné místo s nádherným výhledem do kraje. Je tam malý dřevěný kostelíček Panny Marie, který je jedinečný svou atmosférou.
R: Hlavně je to místo, kde se Kačenka narodila. Ne přímo na Gruni, ale v tomto kraji.
K: Jsem tam doma a přišlo nám, že toto místo přímo vybízí pro takovou důležitou a krásnou chvíli.
Kateřino, přijala jste manželovo příjmení nebo Vás diváci v programech stále najdou pod dívčím příjmením Liďáková?
K: Ne, ne. Rozhodla jsem se, že budu jenom Králová. I v divadle, i v normálním životě.
Bavíte se doma o „práci v divadle“ nebo si takzvaně práci netaháte domů?
R: O divadle se samozřejmě doma bavíme, ale čeho je moc, toho je příliš. Snažíme se bavit jen o věcech, které nás opravdu trápí. U nás doma máme i mnoho jiných témat k hovoru, než jen divadlo. Koneckonců můžeme si to říct i v práci.
Jak jste prožili divadelní prázdniny? Prozradíte čtenářům, kde jste byli třeba na svatební cestě, pokud vůbec nějaká byla?
K: Já můžu říct, že tyto prázdniny jsme vzali zodpovědně a hodně jsme cestovali. Minulé prázdniny jsme prožívali hodně sportovně, letos byly prázdniny úplně jiné. Podnikli jsme například cestu do Belgie. Taky jsme byli ve středních Čechách – Máchovo jezero, Prachovské skály, Bezděz …. Ale hlavně jsme vyrazili na naši svatební cestu, na řecký ostrov Lefkádu. To jsme si tak nějak vysnili a byli jsme oba nadšení. Ani jeden z nás neviděl tři roky moře, takže jsme byli velmi natěšení.
R: Byli jsme tam sami dva celých jedenáct dnů a nikoho jiného jsme nepotřebovali.
Jak se těšíte na letošní divadelní sezónu?
K: Ta nám začala, takže už se jenom vezeme. (smích) Bohužel jisté okolnosti nám brání těšit se tak, jako tomu bývalo v letech minulých. Na divadelní práci, jako takovou, se samozřejmě těšíme.
V jakých rolích Vás diváci momentálně najdou?
R: Teď se zkouší Cyrano z Bergeracu, kde Kačenka hraje ústřední ženskou postavu Roxanu. Já hraji třeba nadporučíka Lukáše ve Švejkovi, Jana Wericha v představení Když už člověk jednou je. Dále třeba Balada pro banditu, kde Kateřina hraje Eržiku a já Derbaka. Je to postava zákeřná, ale krásná.
K: Pak spolu hrajeme třeba v představení Eva tropí hlouposti. Tam jsme si také poprvé uvědomili, že hrajeme pár. Většinou jsme se buď míjeli, nebo byl do mé postavy Radovan zamilovaný a já ho nechtěla.
R: V Evě to poprvé „dopadne“.
Radovane, Vás si diváci jistě dobře pamatují například z role Charlieho Chaplina. Jak na tuto roli vzpomínáte. Máte nějakou svoji vysněnou roli?
R: Na Charlieho Chaplina vzpomínám úplně nejraději, jak to jde. Bylo to představení, které i pro mě znamenalo určitý osobní zlom. I když tady představení skončilo, je ještě malinká šance, že by se mohlo znovu hrát. V současné době se jedná o tom, hrát Chaplina v Praze, ovšem nevíme, jestli se to podaří. Nicméně na Chaplina opravdu vzpomínám velmi rád.
K: Je opravdu škoda, že představení skončilo.
R: Ano, krásné představení s krásným scénářem o krásném člověku. Bylo to setkání se skvělým režisérem, panem Honzou Mikuláškem. Prostě takové skvělé setkání na skvělé věci. Vysněnou roli jsem měl, ale tu si asi nezahraji, takže nemám.
A co Vy, Kateřino? Která z rolí je Vaší oblíbenou, případně jaké jsou Vaše herecké sny?
K: Vysněnou roli nemám, ale velmi ráda bych si ještě zahrála v nějakém muzikálu. Hrozně mě mrzelo, že mě minul Kabaret, když se tady hrál. Kdyby se objevily tituly jako Chicago nebo Vlasy, byla bych určitě nadšená, kdybych tam mohla účinkovat. Zajímavou zkušeností by bylo vyzkoušet práci v jiném divadle a s jinými lidmi. Byla bych ráda, kdybychom mohli hostovat v jiných divadlech. Hodně by nás to obohatilo o zkušenosti a motivaci. Jinak jako oblíbenou roli zmíním Julii, to pro mě byla taky velká škola. Měla jsem ráda Markétku z Fausta…
R: Ono je těch rolí vždy víc.
K: Ano, to se nedá jen tak specifikovat. Je lepší vybírat z her, které už jsou za mnou, ne které právě hraji.
R: Většinou se role váže k představení, na které se vzpomíná. Málokdy se totiž objevuje dobrá role ve špatném představení. Většinou všichni vzpomínáme na dané představení, ať ta role byla menší nebo větší.
Prozradíte nám své herecké sny i Vy, Radovane?
R: Mým snem je, že bude pořád plno a lidi budou do divadla chodit rádi.
Řídíte se nějakými motty?
K: Ani ne.
R: Chovej se k lidem tak, jak chceš, aby se chovali oni k tobě – tak dělej svou práci.
Máte nějaké své vzory či idoly?
R: Já si myslím, že jistým vzorem pro nás všechny byl Dodo Gombár. Je to náš bývalý umělecký šéf a skvělý člověk, který musel tady ve Zlíně skončit. Jestli se bude Zlín takových osobností dobrovolně zbavovat, zůstane navždy pouze „oblastním“ divadlem.
K: Ano, k němu jsme asi všichni hodně vzhlíželi a stále vzhlížíme.
R: Ale jinak jsem herecké vzory nikdy neměl. Obdivoval jsem herce, jako byl Jean Paul Belmondo. Při natáčení se nikdy nenechal zastupovat, brilantně zvládal všechny herecké polohy, žil svůj profesní život naplno.
K: Vzhlížím a obdivuji spoustu lidí. Je jich tolik, že by se to ani nedalo vyjmenovat.
Kdo Vás přivedl k herectví?
R: Náhoda. Já jsem nikdy hercem být nechtěl, ale to už je taková poměrně známá historie. Utíkal jsem před vojenskou službou, tak jsem se přihlásil na mnoho škol. Mezi nimi i na JAMU, kde mě nakonec vzali. Tam to všechno začalo.
K: Moje okolí. Mí kamarádi a učitelé. Řekli mi, jestli to nechci zkusit, že bych se na to hodila. Já jsem nad tím chvilku přemýšlela, a jelikož tam nebyla matematika, tak jsem to zkusila. Vyšlo to a během druháku nebo třeťáku mi došlo, že jsem si vybrala správně.
Láká Vás film nebo byste raději zůstali u divadla?
R: Já si myslím, že jestli herec odpoví, že neláká, tak trošku „kecák“. Každého herce musí lákat postavit se před kameru, byť je doma na divadle. My si spíš nemůžeme dovolit točit film nebo seriál, protože jsme tady hodně zaměstnaní. Už se to o nás i hodně ví, proto nás ani neoslovují.
K: Ale teď se podařilo mě a několika mým kolegům točit s panem Vladimírem Michálkem cyklus povídek, který se jmenuje Okno do hřbitova. Byla to velmi příjemná a zábavná práce.
Klára Elšíková