Knihy novináře a spisovatele Karla Ladislava Kukly mají mezi pragensiemi zcela zvláštní místo. Spojuje se v nich obdivuhodný vypravěčský talent – pravda, poněkud literárně pokleslého stylu – s neobyčejnou a jedinečnou znalostí staré „předasanační“ Prahy. Jedna z jeho vůbec nejzajímavějších knih – Podzemní Praha – nemá v naší literární tradici obdoby. Spojuje v sobě autentický příběh válečného zběha Jana Pexy a jeho milenky Anny Mackové podaný stylem brakového romaneta s průvodcem po dodnes ne příliš známém pražském podzemí. Kuklova místopisná fakta, popisovaná na základě vlastní zkušenosti, byla nedávno potvrzena předním českým speleologem Vladimírem Vojířem. V následujících číslech časopisu Praha Centrum vám budeme tento zapomenutý poklad české literatury o Praze postupně přinášet, a to v původním jazyce z roku 1920.
PODZEMNÍ PRAHA
Karel Ladislav Kukla
Tato kniha byla poprvé vydána v roce 1920 u Jana Kotíka, knihkupce na Smíchově
Čtenářstvu této knihy
„Podzemní Praha“ je třetím, posledním dílem mé trilogie „Praha neznámá“, jejíž prvá část, „Ze všech koutů Prahy“, byla vydána tiskem již roku 1893, před 27 léty nákladem Jos. R. Vilímka, a druhý svazek „Noční Prahou“ před 17 léty, roku 1903 nákladem Pavla Körbra v Praze.
Obě tyto rázovitě ilustrované i psané knihy rozmarných, smutných i veselých pražských tajností, uznané veškerou kritikou za velice zajímavé literární zjevy, pozoruhodné ryzí originalitou a uchvacující svým zvláštním prostředím, v němž odhalen závoj s četných, i rozeným Pražanům do té doby nepoznaných záhad Velké Prahy…, staly se rychle tak populárními, že… ač vyšly v několika vydáních, jsou dávno docela rozebrány, i nelze jich již nikde koupiti! Není snad jediné české knihovny, kde by díla ta nebyla zařaděna a tisíce čtenářů se na ně do dnes živě pamatují! A přece žádná z obou těch, tak živý zájem vzbudivších publikací… ani pestrý cyklus překvapujících objevů „Ze všech koutů Prahy“, ani humoristický román bujné výpravy „Noční Prahou“ nevyrovná se novotou sujetu, cennými napínavými detaily i sensačními odhaleními effektnosti závěrečného svazku „Neznámé Prahy“…, jež líčí ve formě dobrodružného romaneta z konce světové války drasticky všecky netušené slzy i krásy těžce dostupných, děsivých hlubin Prahy nejtemnější, pražského „dna“ a Podsvětí, skrytého daleko pod povrchem ulic i náměstí naší metropole, příšerných propastí, stok, roklí, katakomb, hrobek, sklepení i chodeb nestvůrného labyrintu – Prahy podzemní!
Že nejsem zbabělcem a člověkem bledé bázně, dokázal jsem stokrát v životě za katastrof, které by i nejsrdnatější srdce děsem ochromily, a kdy já chladně čelil hrozící záhubě!
Již jako mladý reportér pražského žurnálu, jak starší čtenářstvo jistě ví, nestrachoval jsem se žádných nebezpečí, ani krkolomných dobrodružství, když šlo třeba jen o získání sesnačního referátu, jak to opěvolal básník Xaver Menhart Litoměřický ve svých „Epigramech“, vydaných M. Knappem v Karlíně:
Panu Karlu Kuklovi,
odvážnému zpravodaji!
Balonem on dá se v let,
neb se spouští do šachet
mrtvé z ohně vynášet…
Sensace by získal v ráz,
nedbá, zláme-li si vaz!
V červnu roku 1892 před 28 léty po tři noci… jsem se s nasazením života účastnil záchranných prací s horníky příbramskými, když přes 300 jejich ubohých druhů zmíralo v hořících šachtách Vojtěšského dolu v strašlivém „dýmu požárů!“
Jako bývalý příbramský student a věrný druh havířů byl jsem v podzemních štolách jako doma, zvyklý na jejich věčnou tmu, prozářenu jen blikavým pasvitem kahanců… na zrádné rozsedliny a bahniska pod nohama i padající balvany nad hlavou… na jedovaté i vybuchující plyny…
Ale přece nikdy mou duši tak teskné city nesklíčily, jako před léty… několik neděl po zřícení se oblouku Kamenného mostu Karlova… kdy se svolením tvůrce pražské kanalisace inž. Lindleye… oděn v ochranný „skafandr“ potápěče… maje obličej zakryt ochrannou maskou proti otravným plynům a podoben obludné příšeře odvážil jsem se spustiti poprvé k výzkumné výpravě až na dno podzemní Prahy!
Co jsou také všecky svízele a všecka nebezpečí báňských štol, šachet a couků, kde se stále střídá armáda chrabrých horníků proti hnusným dírám, s mořem lepkavého bláta, proti klikatým, zpola sesutým děrán stoletých katakomb, zbytků pradávných skrýší, sklepních žalářů i mučíren, studnicovitých hladomoren, podzemních, plísní a krápníky zanesených chodeb bývalých hrobek i kanálů, plných stucjlého morového puchu, výkalů a lidských i zvířecích koster, toho strašného pekla, jež slove „břicho Prahy“ a kde mimo miliony hladových krys a potkanů jsou jedinými občasnými obyvateli vyvrženci lidské společnosti… nešťastní tuláci nebo policií štvaní zločinci, zlodějové a vrahové.
pokračování příště