Co se vám vybaví, když si vzpomenete na dětství prožité v Olomouci?
Především vzpomínám na maminku a babičku, které byly velmi kulturně zaměřené a citlivě mě seznamovaly s nejrůznějšími druhy umění. Moje maminka například milovala Carmen, takže si pamatuji, jak mě na ni snad desetkrát vodila do olomoucké opery a procházeli jsme kolem Sloupu Nejsvětější Trojice. Vybavuji si přesně ten dojem z neuvěřitelného monumentu oblečeného do bílé peřiny sněhu. Do opery mě vodil i strýček, který tam hrál na housle, a já sedával v první řadě a poslouchal zkoušky nejrůznějších operních děl. Druhý strýček Luboš Schneider byl zase malíř, takže jsem se pohyboval v rodině „motýlů“, kteří hledali určité formy idealismu. Babička mě pak přihlásila na malování k profesoru Ivu Příleskému, kde jsem kromě teorie umění získal i praxi.
Kde v Olomouci jste bydlel?
Bydlel jsem v úřední čtvrti na Foerstrově ulici, kde v té době nebylo žádné sídliště. Na Tabulový vrch jsme chodívali na rybník hrát hokej. Vyrůstal jsem v takovém velkém kulturním hnízdě, což bylo pro moje formování velice důležité. Naproti nám bydleli Šlapetovi, Pelikánovi, Otto František Babler byl dokonce tajně zamilovaný do mojí maminky a stal se takovým mým duchovním průvodcem. Od něho mimo jiné pochází můj vztah k miniatuře a detailu, protože jsem byl fascinovaný tím, jak překládal Dantovu Božskou komedii a ukazoval mi všechny grafiky Botticelliho. Jezdíval jsem k němu na Svatý Kopeček a on mě seznamoval s českou bibliofilií. Kamarádil s Bohuslavem Smejkalem, ředitelem knihovny, který mi dovoloval otevřít trezor, kde byly všechny významné manuskripty ze sbírky knihovny.
Po okupaci v roce 1968 jste se rozhodl pro emigraci, pochyboval jste o svém rozhodnutí, nebo jste byl pevně odhodlán odejít?
Moje rozhodnutí bylo pevné, protože jsem věděl, že moje curriculum vitae nese stopy dědečka Emila Theimera, který byl legionářem na Sibiři a měl spory s generálem Čepičkou a podobně. Z kádrových důvodů mě nepřijali ani na vysokou školu a věděl jsem a cítil, že pokud chci tvořit, tady zůstat nemůžu.
Šel jste do Francie naslepo, nebo jste tam měl něco domluveného?
Domluveného jsem nic neměl, věděl jsem, že jedu do neznámého světa. Na začátku září po okupaci mi dovolili odjet na výstavu do Francie, čehož jsem využil a už se z ní nevrátil.
Co na to říkali vaši blízcí?
Babička i maminka mě v odjezdu podporovaly, mužům v rodině dokonce nic neřekly, protože měly obavu, aby se někde v hospodě neprořekli a mně pak nesebrali pas.
Nevzali vás na vysokou školu, ale přesto jste stihl pro Olomouc vytvořit první kašnu na Kollárově námětí.
Nechali mě to dodělat zřejmě díky architektu Tomáši Černouškovi, který byl taky element toho mého kulturního hnízda.
Kašnu na Kollárově náměstí nemá tolik Olomoučanů spjatou s vaším jménem jako Ariónovu kašnu, která se už stala nedílnou součástí historického centra. Když jste byl osloven, abyste vytvořil pro Olomouc tuto kašnu, jaká byla vaše první myšlenka?
Uvědomil jsem si podstatnou věc – všechny ostatní fontány na náměstí byly součástí olomouckého trhu, kde se prodávala zvířata i zelenina, a když tudy procházeli koně, mohli z těch kašen pít. Říkal jsem si, že po náměstí už nechodí koně, ale především lidé, hodně maminek s dětmi, a proto by u nové kašny měla být vidět hladina vody. S tím ovšem nesouhlasili památkáři, kteří chtěli, aby byly rampy vysoké jako u ostatních kašen.
Jak to bylo se želvou mimo kašnu – byla od začátku součástí díla?
Údajně jste ji městu věnoval. Želva ke kašně patřila od začátku, ale vyčerpali jsme rozpočet, takže jsem tu želvu prakticky městu věnoval – respektive svojí mamince a olomouckým dětem, jak na ní stojí psáno.
Želva patří mezi nejosahávanější a nejfotografovanější umělecké objekty v Olomouci. Máte po světě ještě dílo, na které se tolik sahá, nebo už jsou to jen monumenty, kolem kterých se chodí?
Věděl jsem už ze zkušeností z Itálie, že pokud mají fontány elementy mimo ně, tak je kolem nich vždycky živo. Podobnou variaci jsem vytvořil v roce 2005 v Bordeaux, kde vedle 27 metrů vysokého sloupu z červeného mramoru s názvem Pocta vínu stojí dvě želvy – jedna menší a jedna větší, jako dítě s matkou, a kráčejí k branám města s hrozny v tlamě, to má také obrovský úspěch. Dvě objímající se želvy jsem vytvořil i v italské Foligne, nedaleko Assisi.
Takže na tvrzení zlých jazyků, že olomoucká želva má vystihovat hanáckou povahu, zřejmě nebude moc pravdy. Jaká je tedy ve skutečnosti symbolika želvy?
Symbolika želvy je velice jednoduchá – pro hinduisty, buddhisty i Číňany je želva symbolem zeměkoule – tvrdá na povrchu a měkká uvnitř. Skoro všechny chrámy v Indii jsou postaveny na želvách, které je nesou. U Řeků představuje krunýř hudební a poetickou rezonanci, protože Ofreus hraje na lyru, která je udělaná z krunýře želvy. V Indii, Japonsku i Číně je to symbol plodnosti, tedy břicho ženy v jiném stavu. Těch symbolů je opravdu hodně, je o nich rozsáhlá literatura, například krásné japonské povídky z 15. a 16. století. K józe, hinduismu i buddhismu mě už od dětství vedla také maminka.
Kdy jste vytvořil svou první želvu?
Čtyři roky po mém odjezdu do Francie maminka zemřela a já jsem to dlouho odmítal. Následně jsem odjel do Indie, což mě silně ovlivnilo. Po návratu jsem vyhrál soutěž na dílo do Domova seniorů ve městě Grenoble. Přemýšlel jsem, co bych udělal a nakonec mě napadly tři želvy jako symbol dlouhověkosti. Místní starosta je pak po velkém úspěchu, s jakými se želvy setkaly, chtěl přesunout do zoologické zahrady, ale stařečci se vzbouřili, a tak želvy zůstaly na původním místě.
Dvacet let jste strávil v exilu. Po čem se vám z domova nejvíce stýskalo a na jaká místa se rád vracíte?
Od roku 1989 se do Olomouce vracím pravidelně jednou dvakrát do roka. Mám moc rád to malinké náměstí poblíž sv. Michala, kde bydlel Slavoj Kovařík, ke kterému jsem chodil. Ale z Olomouce mi utkvěla i Neptunova kašna, zasněžená Trojice, Carmen v Moravském divadle. A když jsem spal u Seiny a Notre Dame, to všechno se mi stále vybavovalo a jsou to moje důležité inspirační zdroje.
