Vzpomínáte si, jaká byla vaše vůbec první role?
Úplně poprvé jsem stál před kamerou, když mi bylo pět let. Roli mi dal František Filip v roce 1960 v inscenaci Pět oken dokořán, která se vysílala živě. Hrála tam Jiřina Šejbalová, s níž jsem měl dialogy.
Vybavujete si natáčení?
Ano, vybavuji, hlavně atmosféru. Moc se mi to líbilo. Neuměl jsem tehdy ještě číst, takže dialogy jsem se učil tak, že mi je předčítala maminka.
Živé vysílání má hodně úskalí. Neměl jste trému?
Ne, byl jsem malý kluk. Nervózní z živého vysílání byli určitě dospělí, kteří z toho samozřejmě měli rozum.
Jak jste se k roli dostal?
Je možné, že mě někde viděl režisér František Filip, když jsem doprovázel tátu na natáčení.
Natočil jste v sedmdesátých letech slavné filmy Dívka na koštěti a Můj brácha má prima bráchu. Jak na vás dolehla popularita?
Popularitu jsem považoval za příjemnější stránku věci. Nešlo o závratnou popularitu, která by mi bránila vyjít ven mezi lidi. Dostával jsem hodně dopisů i docela hezké vzkazy od divaček a docela mě to těšilo. Popularita se mnou nijak nezamávala, podobnou situaci jsem znal z domů, protože táta byl hodně známý člověk.
Nedostával jste nabídky k sňatku?
Přímo ke sňatku asi ne, ale nabídky na seznámení jsem dostával.
Rodiče herců často říkají, že nechtějí, aby se jejich děti rovněž stali herci. Jak to bylo u vás?
Naopak. Otec si tajně přál, abychom v herectví pokračovali. Je mi vždycky podezřelé, když člověk vykonává nějakou práci a zoufale nechce, aby jí dělaly i jeho děti. Pak si říkám – proč to děláš, když je to tak špatná práce? Také mi připadá neseriozní, když profesor na DAMU řekne, že by svým dětem nikdy nedovolil, aby tam šli studovat. Pak by tam neměl být ani člověk, co to říká.
Byl na vás tatínek přísný?
Během mého dětství neměl táta téměř žádný volný čas, byl vytížen od rána do večera. Pracoval 16 hodin denně, dokonce jej postihl infarkt. Z tohoto pracovního vytížení ho „vysvobodili“ až komunisti zákazem po roce 1968. Výchova ležela spíše na mamince. Na tátu ale vzpomínám s velkou láskou a vidím jej jako laskavého člověka se smyslem pro humor. O nějaké přísnosti nemůže být řeč.
Chodil jste na něj do divadla?
Viděl jsem všechny hry, v nichž hrál v Národním divadle, některé dokonce víckrát. Jeho role si vybavuji dodnes.
Byl kritikem vašich hereckých výkonů?
Nesnažil se mi do herectví mluvit, ale když měl nějakou připomínku, vždycky mě posunula dál. Byl jedním z nejlepších kritiků, které jsem v životě poznal.
Měl jste při pracovním vytížení čas na výchovu svých dětí?
Snažili jsme se je v ničem neošidit. Nejstarší Nikola dnes pracuje v Austrálii u britské firmy a shání inženýry pro ropné vrty, prostřední Kristýna ukončila DAMU a v příští sezoně bude hrát několik rolí v Národním divadle a u nás v Divadle na Jezerce. Nejmladší Bára studuje na Střední uměleckoprůmyslové školy a zaměřuje se na design nábytku.
Má povolání herce i nějaké zápory?
Každé povolání má svou druhou stránku. Je to všude stejné. Nejtěžší je asi nápor na nervový systém, který je nejvíce opotřebováván. Každý den jste vystavováni nějakému stresu. U herců není přepětí vidět, všichni se jej snaží zakrýt. A přepětí cítí každý, kdo má za svou práci odpovědnost.
Máte svou oblíbenou roli a naopak existuje nějaká role, s kterou jste se příliš nesžil?
Je to jako v každém jiném zaměstnání, jsou věci příjemné a méně příjemné. Mám štěstí, že pracuji ve vlastním divadle a většinu věcí, které máme na repertoáru, dělám rád, protože jsem si je sám vybral. A mám také možnost ovlivnit výběr svých kolegů. Proto dnešní stav považuji z tohoto pohledu za ideální. Divadlo na Jezerce mě a věřím, že i mé kolegy těší a za největší úspěch považuji, že herci chodí hrát do našeho divadla rádi. Například Jiřina Bohdalová mi řekla, že v Divadle na Jezerce našla svou druhou rodinu. Většího ocenění se mi jako řediteli divadla nemůže dostat.
Často nasazujete tituly, v nichž hraje hodně herců, takže finanční výnos je určitě nižší než u hry, v níž se objeví jen tři herci. Řešíte proto dilema, zda nasadit kus, který vydělá více peněz?
Přeji si, aby byl spokojený divák i spokojený herec. Když představení baví diváky, baví pak i herce a naopak. Jsou to spojené nádoby. U nás v divadle jsem povýšil kvalitu představení nad ekonomický zájem a nakonec se nám to vyplácí i ekonomicky. Jsme jedno z mála pražských divadel, které není dotováno.
Většina divadel ale žije z grantů nebo příspěvků.
Rozhodl jsem se tak po zkušenostech, které jsem zažil při žádostech o granty a po mé zkušenosti v poradním sboru primátora Prahy. Odtamtud jsem po čtyřech měsících odešel a řekl si, že nebudu žádat o granty a dokáži, že divadlo nemusí být odkázáno na cizí pomoc a neustále o něco prosit. Máme sál s kapacitou 200 míst, míváme často vyprodáno a ze vstupného vše zaplatím, takže nemáme žádné dluhy.
Ještě prozraďte, kam vyrazíte na dovolenou.
Letos jsem vůbec poprvé odmítl všechny letní nabídky a strávím dva měsíce v jižních Čechách. Plánujeme výlety na kolech, zajedeme si i do Rakouska. Od roku 2002, kdy jsem založil divadlo, jsem prázdniny neměl. Moc se proto na prázdniny těším.
