A nejen na ni. Dospělé děti, které má s bývalým manželem, folkovým zpěvákem Karlem Plíhalem, pomalu odcházejí z domu a jí tak začíná nová etapa života. „Nevím, co mě čeká, ale těším se na to,“ říká usměvavá herečka Ivana Plíhalová.
Letošní divadelní sezonu jste zahájila poněkud netradiční rolí v pohádce nazvané Jak se hovnivál chtěl stát motýlem…
Ano, hraju tam pavouka Matyldu, což je velmi negativní role. Matylda je ze všech postav zřejmě nejnegativnější – všechny je chce sežrat. Tedy – kromě hovnivála. Matylda mě opravdu baví, protože negativní role se hrajou dobře.
Na samém začátku sezony jste dostala hned dvě ocenění – divadelní cenu v kategorii činohra za roli paní Johnstonové v muzikálu Pokrevní bratři. Za tutéž roli jste ale dostala i Cenu primátora města Olomouce. Co to pro vás znamenalo?
Jednu divadelní cenu za herecký výkon jsem dostala už před šesti lety, za Fanku v Loupežníkovi. Od pana primátora to potěší dvojnásob, nota bene když vím, že na tom představení byl a že se to nejen jemu, ale i jeho rodině líbilo. Taky jsem ráda, že jsem se dostala za roli Boženy Němcové do širší nominace na Thalii. Sice jsem ji nedostala, ale už to, že jsem byla mezi těmi deseti, si myslím je úspěch.
V souvislosti s rolí Boženy Němcové mě napadá, že v Praze momentálně běží muzikál o této české spisovatelce. Jela byste se podívat? A jezdíte občas na podobná představení?
Jsem hrozně ráda, že jsem tenkrát viděla Jesus Christ Superstar, to bylo na velice vysoké úrovni a dokonce si myslím, že zatím nebyl těmi dalšími muzikály překonán. Viděla jsem Krysaře, Johanku z Arku, a to je z větších produkcí myslím všechno. Na Boženu Němcovou určitě nepojedu…
Vraťme se k vašim začátkům – jste brněnská rodačka, ale jakmile jste dokončila konzervatoř, odešla jste do Olomouce a už jste tu zůstala. Co vás sem táhlo?
To bylo složitější – po škole jsem měla v plánu odejít do Českého Těšína, protože jsem tam měla podepsanou smlouvu. Šla jsem tam se spolužákem, kterého jsem milovala a se kterým jsem tehdy chodila, jenže on se se mnou asi týden po podepsání smlouvy rozešel. Byla jsem v těch svých devatenácti letech hodně nešťastná a nechtěla jsem jít do stejného angažmá s člověkem, který už mě nemiluje. A v tu chvíli mi shodou náhod přišla pozvánka na konkurz do Olomouce, kterého jsem se zúčastnila a bylo mi řečeno, že když rozvážu pracovní smlouvu v Těšíně, tak mě vezmou. Čili do Těšína jsem nikdy nenastoupila a jsem tady opravdu už
28. sezonu.
To jste musela být hodně dobrá, když se o vás divadla přetahovala už v devatenácti...
Tenkrát nebyl o oblastní divadla takový zájem, takže já jsem dostala ještě třetí nabídku z Mostu. Nebylo tolik hereckých škol a myslím si, že ani dnes nemají oblastní divadla velký nájezd herců – ti většinou chtějí zůstat v tom městě, kde studují.
Olomouc se ale určitě nedala s nějakým Mostem nebo Těšínem srovnat, to byl asi velký úspěch, ne?
No ano, Olomouc už tehdy bylo něco, to jsem skutečně povýšila. Dokonce se říkalo, že Olomouc je přestupní stanicí do Prahy. Nevím, jestli to ještě dnes platí – sice někteří odcházejí, ale spíš do Pardubic, a když už do Prahy, tak do seriálů a podobně. Uchytit v Praze se povedlo vlastně jen Adrianu Jastrabanovi a Filipu Čapkovi.
Vy byste třeba kývla na podobnou nabídku jako Adrian Jastraban, který hraje v jednom z televizních seriálů?
Kdybych byla v Praze, tak asi ano, protože si myslím, že tam je to nezbytné. Člověk, který je na volné noze, má možnost stát se populárním, což televize umožňuje. Tady to nemá smysl – jednak to nejde udělat technicky, to by člověk musel dojíždět a to bych nezvládla, a jednak mám ráda divadlo a to mi vyhovuje. Kamera mě neláká, zkusila jsem si to párkrát, ale myslím si, že být v Olomouci je svým způsobem výhoda, protože se člověk může soustředit na práci v divadle.
Kde se ve vás vzala ta myšlenka, že budete herečkou? Pocházíte z umělecké rodiny?
Ne, to vzniklo jinak. Jako malá jsem byla obézní dítě a dokonce jsem byla dvakrát na léčení – v Bludově u Šumperka. Hrozně ráda jsem chodila do dramatického kroužku, protože tam se mi nesmáli. Tam jsme se mohli vyblbnout. Vedla nás výborná paní učitelka Marta Zapletalová, bývalá herečka a ta nám nechala prostor na hry a fantazii. Pak se mi podařilo asi v osmé třídě, kdy už ten kroužek neexistoval, zhubnout dvacet kilo během roku a půl. A tak jsem požádala paní učitelku, jestli by mě připravila na zkoušky na konzervatoř. Musím ale říct, že do té doby jsem byla v divadle asi třikrát, to nebylo tak, že bych chtěla hrát v divadle, spíš jsem chtěla pokračovat v tom dramatickém kroužku. No a díky ní jsem se na tu konzervatoř dostala. Radost z toho ale zkalilo několik událostí – pan Dopita, který mě na konzervatoř přijal, spáchal o prázdninách sebevraždu, paní učitelka Zapletalová zemřela, když jsem byla v prvním ročníku, a když jsem byla ve druhém ročníku, tak mi zemřela maminka. Takže tři lidé, kteří se vlastně zasloužili o to, že jsem se na školu dostala, odešli během dvou let, co jsem tam byla.
Takže maminka vás v té umělecké dráze podporovala?
Podporovala se nedá říct, ale nebránila mi v tom. Ona byla zdravotní sestra, podporoval mě spíš tatínek, který už je sice v důchodu, ale jinak byl celý svůj život novinář. Pohyboval se v tom uměleckém prostředí, takže mě podporoval a dodneška si myslím, že je na mě pyšný.
Možná geny po tatínkovi způsobily, že i vy jste nakonec skončila v Českém rozhlase Olomouc. Jak dlouho už tam působíte?
Asi pět a půl roku. Mám jeden sobotní dopolední pořad, Lady magazín, od jedenácti do dvanácti hodin, který se reprízuje v pátek v sedm hodin večer.
Mysleli, že Lady magazín bude o vaření a šití, to mě ale nebaví.
Jak vás to napadlo?
To nenapadlo mě, ale pana ředitele Hekelu, který mi to nabídl, i když tenkrát asi s trošku jinou vizí – on si myslel, že budu mluvit o vaření, šití, zahrádce a tak, jenže tohle mě tedy vůbec nebaví. Takže jsem mu tehdy řekla, že budu velmi ráda mít svůj pořad, a když mi dá volnou ruku, tak že bych si spíš povídala s různými zajímavými lidmi. A on na to kývl. Aby se to nepodobalo Větrníku, kde bývá vždy jeden host, tak já mám hosty většinou dva. Nejsou to jenom ženy, a právě proto jsem si dala do podtitulu, že je to o ženách a pro ženy, ale nejen s nimi a nejen o nich, což mi vlastně umožňuje si povídat s kýmkoli. Ta práce mě neskutečně baví, protože je to něco úplně jiného, než práce v divadle.
Zrovna jsem se na to chtěla zeptat – je to asi příjemná změna, když nemusíte jet přesně podle scénáře a nemusíte se na výstup dlouho připravovat…
Naopak, já mám tu přípravu pro rozhlas velmi pečlivou, protože nejsem investigativní a neumím improvizovat. Takže když si chystám rozhovor, tak musím o tom člověku něco vědět – pokud je to někdo známý, tak internet je v tomhle geniální. Pokud ne, tak se s tím člověkem napřed sejdu a u kafe si řekneme, o čem si budeme zhruba povídat. Musím si udělat dokonce i nějaký bodový scénář, protože jinak bych to nezvládla. To se mi stalo jenom asi ve třech případech, kdy jsem si povídala s lidmi, které znám velmi dobře. Jinak potřebuju vždycky mít, když ne přímo otázky, tak aspoň kostru rozhovoru. Neumím improvizovat ani na jevišti.
A co když vám dojde dech a otázky?
Z tohoto důvodu netočím ty pořady na živo. Je to zvláštní – když si mě někdo pozve do rozhlasu a můžu mluvit spontánně sama za sebe, tak to mi problém nedělá. Ale v momentě, kdy bych já měla vést rozhovor na živo, to bych nemohla. Tuto schopnost velice obdivuji.
Baví vás práce v rozhlase tak, že přemýšlíte do budoucna o rozšíření svých aktivit v rádiu?
Ještě občas dělám Větrník a samozřejmě literární pořady, ale o dalším rozšiřování ani neuvažuji. Spíš si říkám, že je strašně dobře, že jsem se díky tomu naučila stříhat na počítači a vlastně vůbec pracovat s počítačem. Uklidňuju se, že umím trošinku nějakou další profesi, takže kdyby se se mnou něco nedejbože zdravotně stalo, kdybych si třeba pochroumala nohu, tak bych měla možnost pracovat i v jiném oboru. A samozřejmě uvažuju o tom, že z divadla se musí v určitém věku odejít, a že kdyby to bylo možné, tak v tom rádiu se dá pokračovat. Nemyslím zaměstnání, spíš aby se člověk něčemu věnoval. Takže já to beru spíš jako svou záložní profesi, kterou už bych asi byla dnes schopna vykonávat v případě, kdybych skončila v divadle.
Chlap potřebuje bejt dobrej v tom, co dělá.
Mimochodem, dá se vůbec prací v oblastním divadle uživit?
Divadlo se na oblasti dá dělat hlavně z lásky… U žen je to jednodušší, protože u nich se předpokládá, že mají manžela, který je eventuelně uživí. Navíc – žena nemusí být až tak dobrá herečka, protože se ještě pořád může realizovat v rodině. Kdežto muž na oblasti to má neskutečně těžké – musí většinou uživit rodinu a na to mu herectví samotné nestačí. Je potřeba dělat dabing, reklamy, rádio, seriály, cokoli. A hlavně si myslím, že u muže je profese strašně důležitá, protože chlap potřebuje bejt dobrej v tom, co dělá. A pokud není dobrej a ještě je za to málo placenej, tak to je katastrofa.
Je tedy zřejmé, že to asi děláte s láskou, jinak byste těžko vydržela osmadvacet sezon…
To je pravda a tato sezona bude opravdu mimořádná. Osmadvacet – to je moje celoživotní číslo. Jsem narozená 28. července, bydlela jsem a tatínek dodnes bydlí v domě číslo 28, vdávala jsem se 28. července, tedy v den mých narozenin, moje maminka zemřela 28. února, dokonce průkazku v pionýru jsem měla 028, teď jsem tady 28. sezonu a možná bych těch osmadvacítek našla ještě víc. Každopádně je to v mém životě takové magické číslo.
Co vaše děti, jdou v uměleckých šlépějích svých rodičů?
Matěj studuje posledním rokem brněnskou konzervatoř – kytaru, hraje už v nejrůznějších divadlech, skládá muziku, ale ještě neví, jestli bude pokračovat na vysoké škole. Karel (Plíhal) je velmi rád, že se syn „potatil“ a snaží se ho v tom všemožně podporovat. Markéta letos taky končí školu, dělala v Olomouci pedagogickou fakultu, speciální pedagogiku a hudební výchovu. O prázdninách ale odjela do Liberce, kde má chlapce – závodního běžkaře a i když má před sebou ještě státnice a diplomku, tak už se tam přesunula a už tam i pracuje.
Začíná nová etapa mého života a chci si ji užít.
Takže vy jste zůstala sama?
Ano, a dokonce nemám ani psa, protože toho si dcera vzala do Liberce taky. Začíná nová etapa mého života a chci si ji užít, protože po těch čtyřiadvaceti letech mám teď konečně volné ruce. Samozřejmě je to smutné, když děti odchází, ale vztah s dětmi mám velice hezký, takže doufám, že se budou domů rády vracet. Na druhou stranu – člověk si potřebuje odpočinout a nabrat síly.
Syn se vrátil do vašeho rodného města, dokonce dělá stejnou školu, vy jste od těch 19 let v Olomouci nikdy neuvažovala o tom, že byste se přesunula do Brna nebo do Prahy?
Karel chtěl jít kdysi do Českých Budějovic, protože tam bydlel jeho spoluhráč Emil Pospíšil, který bohužel umřel velmi mladý na rakovinu, tak se to neuskutečnilo. Do Prahy chtěl Karel, já ne, do Ostravy jsme nechtěli oba, do Brna bych já tehdy možná šla, ale to zase nechtěl on a dneska už o tom vůbec neuvažuju. Sice jsem dostala před dvěma lety nabídku do Národního divadla v Brně, ale já už tady mám vytvořené takové zázemí z přátel a lidí, které mám ráda, že bych se nestěhovala. Navíc, si myslím, že my teď prožíváme v divadle jedno z nejšťastnějších období – máme mladého, šikovného šéfa, Romana Groszmanna, který je nejen velice talentovaný, ale hlavně má rád divadlo a má rád herce, to není u všech šéfů obvyklé. Velmi dobře se mi s ním pracuje. Takže to, že nás tenhle člověk má rád a umí dělat dobré divadlo,
je prostě úžasné. Kromě toho máme díky našemu panu řediteli i krásně zrekonstruované divadlo, takže nemám sebemenší důvod odsud odcházet. Navíc se mi tady líbí, Olomouc je krásné město.
Kromě divadla a rozhlasu se ale věnujete i charitě a pomoci potřebným. Blíží se Zasukované tkaničky – budete letos opět s vozíčkáři spolupracovat?
Určitě budu, myslím, že i moderovat. Akci pořádá Trend vozíčkářů, se kterým spolupracuji už řadu let, od doby, kdy Karel (Plíhal) s Martinou Langerovou dostali v roce 1998 Cenu města Olomouce. A ještě stále se snažím pomáhat také v Berkatu, což je sdružení kolem Petry Procházkové, které se zaměřuje na pomoc lidem v oblasti Čečenska a Afghánistánu.
Byla jste ale také v politice, po revoluci jste působila jako členka zastupitelstva. Vzpomínáte na to stejně jako bývalý pan primátor Hořínek jako na nejhorší čtyři roky života?
Bylo to krásné období. Právě proto, že on byl primátorem, tak tam byla spousta humoru. Mám dojem, že dnes už se z politiky vytrácí. On to uměl vést s jakýmsi nadhledem a hlavně tam bylo takové to porevoluční nadšení, všichni měli chuť něco dělat a mnozí i nezištně, to už se dnes taky moc nevidí. Takže na ty roky vzpomínám ráda, ale taky jsem tehdy slíbila Karlovi, že už se do politiky nikdy nevrátím.
No, ale teď už tady váš manžel není a mně připadáte jako ideální politička – silná, energická žena, která chce pomáhat a jen o tom nemluví, ale činí se. Nechcete to přece jen ještě jednou zkusit?
Šla bych maximálně do komunální politiky kvůli divadlu, protože si myslím, že od té doby, co nemáme nikoho v zastupitelstvu, se divadlo stále potýká se schvalováním rozpočtu. Je velice těžké někomu vysvětlit, že už prostě nemůžeme jít níž. Hned po revoluci propustil první ředitel třetinu zaměstnanců. Takže to, co se děje v ostatních divadlech dnes, my už máme dávno za sebou. Tím jsme městu hodně ušetřili, ale už není kam jít dál. A to je potřeba stále opakovat. Takže kvůli divadlu bych do zastupitelstva možná znovu šla. Jinak si říkám: Ševče, drž se svého kopyta…
Takže ani kdyby za vámi přišli a požádali vás, jestli byste přece jen nechtěla za nějakou stranu kandidovat?
Ono se to stalo, že mě oslovovali z různých stran, ale já bych do žádné nevstoupila. Pokud bych někam kandidovala, tak jedině jako nezávislý kandidát. Musela by asi nastat situace, kdy bych měla pocit, že je to velice důležité pro divadlo.
Vidím, že divadlem žijete úplně naplno…
Dělám práci, kterou mám ráda.
A je to od těch dob, kdy jste byla to obézní dítě, ještě pořád i váš koníček?
Asi ano, protože jiného koníčka nemám. Šití, vaření, zahrádka, chata, chalupa, auto, já nic nemám, mám jenom to divadlo a rádio. A děti. A přátele…
A máte ještě nějaký nesplněný sen?
Mám, ale to je soukromé. Navíc si myslím, že právě proto, že se mi splnily všechny sny okolo, tak už nemám právo, aby se mi splnil…
Ivana Plíhalová
– narodila se 28. 7. 1962 v Brně
– absolvovala brněnskou konzervatoř a hned nastoupila do angažmá do Státního divadla Oldřicha Stibora, dnes Moravského divadla Olomouc
– 28. sezonu členka činohry Moravského divadla v Olomouci
– nejznámější role: Božena Němcová ve hře Dávno, dávno již tomu, Paní Johnstonová v muzikálu Pokrevní bratři, hlavní role ve hře Svatá Jana, Fanka v Loupežníkovi, Márinka ve Filosofské historii, Anežka ve Škole pro ženy (v režii Luboše Pistoria), Dorotka ve Strakonickém dudákovi, Kateřina ve Zkrocení zlé ženy, Helena ve hře Krásná Helena, Líza v Pygmaliónu, Turandot ve stejnojmenné pohádce, Darja Oblonská v Anně Karenině
– spolupracovala s Divadlem hudby, hrála téměř ve všech autorských hrách Davida Drábka a jeho studia Hořící žirafy
– šestým rokem externí spolupracovnice Českého rozhlasu Olomouc. Autorka a moderátorka pravidelného sobotního pořadu Lady magazín
– rozvedená, dvě děti