V senátních volbách se tradičně obměňuje třetina složení horní parlamentní komory. V letošním roce se tedy volby týkají 27 volebních obvodů z různých krajů ČR včetně tří pražských – Prahy 1, Prahy 5, Prahy 9. Zde se právě očekává nejdramatičtější střet kandidátů. Do voleb zde do prvního kola vstupila desítka kandidátů, z nichž řada jsou populární nebo veřejně činné osobnosti. K favoritům zde patří například odvolaný ředitel Národní knihovny Vlastimil Ježek, kandidující za KDU-ČSL, filmový režisér Vít Olmer, kandidující za SOSPraha, ředitelka Nadace Naše dítě Zuzana Baudyšová, kterou do voleb vysílá SNK ED, či nezávislý novinář Petr Cibulka z Pravého bloku. Barvy ODS bude hájit poslanec sněmovny Tomáš Kladívko. Tipovat, kdo z nich by mohl ve volbách uspět, či se alespoň probojovat do druhého kola není vůbec jednoduché, neboť se tentokrát na devítce sešla opravdu silná sestava. Jak se ukázalo, třetí v pořadí Zuzana Baudyšová získala slušný počet hlasů, favorizovaný Vlastimil Ježek naopak propadl. Podle určitých pohledů částečně favorizovaný Vít Olmer dokonce odešel s ostudou stejně jako poslední Bohdan Babinec.
Nejen senát, ale i kraje
Současně se senátními volbami se budou konat také volby do krajských zastupitelstev. Čtyřleté volební období současných krajských zastupitelstev skončí podle ministerstva vnitra ve středu 6. listopadu. S koncem šestiletého volebního období 27 senátorů je to složitější, neboť senátní volby jsou na rozdíl od krajských dvoukolové. Jako první z třetiny senátorů tak letos opustí horní komoru lidovec Milan Špaček. Může za to jeho předchůdce a nynější europoslanec Vladimír Železný. Ten byl v roce 2002 zvolen do Senátu na Znojemsku už v prvním kole, které skončilo 26. října. O dva roky později úspěšně kandidoval do Evropského parlamentu a Špaček ho nahradil v Senátu na zbytek funkčního období po vítězství v doplňovacích volbách. Zbývajícím 26 senátorům skončí volební období 2. listopadu.
Senátoři jsou podle české ústavy voleni přímo volbou, které vděčí za svůj velmi silný voličský mandát. Na rozdíl od voleb do poslanecké sněmovny a obecních či krajských zastupitelstev, kde funguje volba podle poměrného principu získávají senátoři hlasy jednotlivých voličů a kdo jich má více – jednoduše řešeno – dostane se do senátu. Kdo v prvním kole získá nadpoloviční většinu hlasů – vítězí a má teplé místečko zajištěno hned. Pokud nikdo nadpoloviční většinu nezíská, postupují do druhého kola dva nejsilnější kandidáti a druhé kolo, konané obvykle o týden později, je pak rozstřelem mezi nimi.
Kandidovali politici i herci
Zatímco do sněmovny lidé volí většinou podle partajního klíče, do senátu mají větší naději se dostat i lidé stojící mimo politické strany – odborníci, vědci, herci a jiné mediálně známé celebrity. Mnozí politologové se shodují, že na jednu stranu je to dobře, neboť se tak dostávají do parlamentu lidé nezasažení a nezkažení politikou, na druhou stranu je ovšem jejich politické vědomí a politické vzdělání pramalé. Příliš snadno se nechávají opít svým přímým voličským mandátem a snadno sklouzávají k populismu. Vzhledem k tomu, že se ucházejí o konkrétní hlasy konkrétních viditelných lidí, často z jejich okolí, snaží se je oslovit nabídkou řešení jejich konkrétních problémů. A ty u mnoha lidí jen zřídka přesahují hranice komunálního významu. Nepolitičtí kandidáti do senátu a často i zvolení senátoři se obracejí na své voliče jasnou a konkrétní kampaní, která má bohužel velmi často zcela komunální charakter. Těžko lze pak mít voličům za zlé, že si své senátory doopravdy pletou se starosty nebo spíš s jakýmisi komunálními ombudsmany.
Stínoví starostové
Senátorské stínování starostů ale nemusí být vždycky na škodu. Pokud se senátor zvládá věnovat dostatečně svému legislativnímu poslání v horní komoře, je zcela jistě užitečné a žádoucí, aby pomáhal lidem omezenou měrou i s jejich starostmi obecními. Koneckonců svou senátorskou kancelář mívá velmi často ve stejném nebo podobném volebním obvodu jako obecní zastupitelstvo, problémy regionu zná, nebo by měl a je, nebo by měl být dostatečně vyprofilovanou osobností, aby její vahou, autoritou i zkušenostmi pomohl tam, kde se běžní občané neorientují nebo kam přes přebujelý radniční úřednický aparát nedokáží proniknout. Občané by si ale na druhé straně měli uvědomit, že pokud jim jejich senátor pomáhá s komunálními starostmi, dělá to vlastně tak říkajíc mimo pracovní náplň a ze své dobré vůle (on to dělá samozřejmě většinou ze zištných důvodů, aby neztratil kontakt s voliči pro případ svého znovuzvolení). Otázka také je, jak toto senátorské angažmá přijímají radní a starosta se svými zástupci. Kde je obecní reprezentace názorově nebo stranicky příbuzná se senátorem, tam tahle symbióza může fungovat. Kde je tomu naopak, tam zase senátor může svou autoritou pomoci radniční opozici.
Jakkoliv je senátorské broušení po radnicích důsledkem určitých paradoxů v naší ústavě není potřeba se mu nějak výrazněji bránit. Naši senátoři se pomocí občanům s komunálními problémy rozhodně nestrhají a že by kvůli tomu nějak výrazněji zameškali volný pracovní režim v horní komoře také příliš nehrozí. Určitým řešením by mohla být přímá volba starostů obcí, kteří by pak podobně jako senátoři měli blíže k občanům, jako ke svým konkrétním voličům a odvozovali by od nich svůj politický mandát. Vůdčí politické strany ale pochopitelně o prosazení této novoty moc nestojí, protože mají už tak dost potíží s přílišnou individualitou svých senátorů.
Koho zvolíte: ODS nebo ČSSD?
Pokud by měl být tento článek návodem jak se v senátních volbách zachovat s ohledem na vědomí četných problémů ve vaší městské části a zda volit toho či onoho senátora jako neoficiálního ombudsmana tlačícího na obecní radní, aby udělali to či ono, pak se stačí jednoduchá rada: volte toho, komu nejvíc věříte. Je jedno, jestli bude mít blízko k tomu či onomu radnímu nebo si jen hledět svého v senátu. Bude li to slušný člověk, bude užitečný v každém případě. A naopak.
autor: Robert Blanda