„Mrtvička i virus mně připomněly, že život není nekonečný,“ říká Benjamin Kuras

Pandemie covidu vás „přinutila“ napsat knihu Malá paměť. Bylo pro vás psaní terapií po nedávné mrtvičce, nebo by publikace vznikla i bez zásahu osudu?

Bylo terapií po mrtvičce a následné mírné depce zesilující se koronavirovou karanténou. Byl to vlastně i způsob, jak se setkávat s lidmi, i když to bylo virtuálně, a i když šlo o lidi, z nichž mnozí už nežijí a vytratili se mně z paměti. Taky mně mrtvička i virus daly na vědomí, že v šestasedmdesáti už život není nekonečný, přišel čas přestat se chovat jako čtyřicátník, zpomalit, podívat se na životní bilanci a vyčíst z ní nějaké instrukce pro zbytek života. Ještě konkrétněji pro spisovatelskou práci, jejíž smysl, cíle, poptávka a uplatnění se karanténou náhle změnily. Nebýt obou, tedy mrtvičky i karantény, asi by mě tak podrobné lovení ve starých vzpomínkách nenapadlo. Možná přesněji, ty vzpomínky by nevyplavaly na povrch, který by byl příliš zaplněn aktuální činností. 

 

V knize prozrazujte, co a nač spisovatelství je, a proč je někdo dělá. Proč tedy?

Vezmeme-li to od začátku, má to několik fází nebo stupňů. Fáze „proč“ začíná potřebou a zálibou upřesňovat si myšlenky a nápady slovy. My totiž nemyslíme ve slovech, nýbrž v obrazech a představovaných akcích, a rychle. Teprve až si je zpomalíme nebo zaznamenáme, začneme vnímat, co znamenají. Je to něco jako zpracovávání surového materiálu do určitých tvarů. Následuje druhá fáze „jak“. Praktické používání „pracovního nástroje“, jimž je psaný jazyk, do podoby, která má určitou zavedenou literární strukturu. Reportáž, esej, poezie, povídka, dramatický dialog atd. Třetí fází je „komu“. To si vyžaduje určitý „průzkum trhu“, přizpůsobování svých naučených dovedností tak, aby sdělovaly něco srozumitelného někomu konkrétnímu. Teprve touto fází se člověk stává spisovatelem. Tedy nejen dovedným řemeslníkem, ale i obchodníkem schopným prodávat své výrobky. Proto raději vnímám spisovatelství jako řemeslo a živnost než jako umění. Zda se to řemeslo v lepších případech stane uměním, o tom už bude rozhodovat někdo jiný. 

 

Pokud to jde, pendlujete mezi Londýnem a Prahou. Když obě města porovnáte – služby, bezpečnost, kulturní akce či politická úroveň komunálních politiků  – které z nich vyhrává na body?

Mrtvička a karantény mě na rok uzemnily v Praze, takže sleduji Londýn jen z čtení internetových anglických novin. Ale začnu poděkováním osudu, že mně tu mrtvičku nadělil v Česku a ne v Británii. Tam se zdravotnictví v posledních letech tak zhoršilo a jeho služby zpomalily, že bych se tam asi nedostal zavčas k ošetření a už jsem tady taky mohl nebýt. To jen takové malé porovnání pro ty, kdo remcají na české zdravotnictví. Děkujte pánubohu, že je máte takové, jaké je. 

 

Londýn vede v pestrosti obchodů, obchůdků a trhů s mnohem větší konkurencí, takže leccos se tam dá nakoupit levněji než v Praze. Každá ulice má několik hokynářství, otevřených od sedmi do půlnoci, některé 24 hodin. Každý den je tam někde na rohu i stánek s čerstvou zeleninou a ovocem, které tak pořídíte až za poloviční cenu pražského supermarketu, a farmářský trh je v Praze ještě dražší. Podstatně levněji se v Londýně nakoupí třeba kuchyňské potřeby, oblečení, boty. V hlavní ulici každé čtvrti je několik čistíren, krejčích, ševců, výroby klíčů, trafikantů, řemeslníků. V Praze zase máte spolehlivější, častější a podstatně levnější veřejnou dopravu. Kulturně je Praha „hustější“, tedy větší počet akcí na počet obyvatel, i když třeba ne s tak špičkovými umělci, jaké má Londýn, zato ale opět o hodně levnější. 

 

Co mě v Londýně trápí nejvíc, je lidská nahuštěnost v některých částech a hodinách, hlavně v centru, kde se často pohybujete hustým davem jako sardinky. Pokaždé, když tam jedu do centra, zjišťuju, že trpím nevolností z davů, zvanou lékařsky demofobie. Dlouho jsem nevěděl, jak se to jmenuje, nebo že něco takového skutečně lékařsky existuje. Tu v Praze zažíváte jen v turistické sezóně, když chcete projít Karlův most nebo Staromák. V Londýně se taky každý druhý rok zvyšuje obecní daň na výši, jakou by si Pražáci nedokázali představit. Každá londýnská čtvrť si stanovuje vlastní. Já teď jako majitel třípokojového bytu cca 65 m2 v předměstí půlhodinu metrem od Piccadilly platím 140 liber čili přes 4 tisíce korun měsíčně. To je jen daň splatná obecní správě. V centru nebo luxusních čtvrtích to může být dvojnásobek. Lokální politici žijící z mých daní v mé čtvrti – vlastně ve většině londýnských – jsou ultralevičáci z corbynovské marxistické frakce Labour strany. Takže se jim spíš raději vyhýbám.

 

Celkem vzato se kvalita života – či jak se po česku říká pohoda - už řadu let v Praze soustavně zlepšuje, v Londýně zhoršuje. A Praha Londýn v mém bodování předehnala někdy před deseti lety.