Promiňte, ale jak to děláte, že jste plná energie, zdravá a tak strašně spokojená?
„Žiju normálně, mám strašnou spoustu výborných přátel a tím to všechno je. Ono se u nás často říká, že když člověk přijde do důchodu, má zvolnit tempo, zpomalit a čím pomaleji pak žije, tím více oddálí stáří. Ale já říkám, že toto je největší omyl. Člověk musí žít stále naplno, protože jedině tak je v pohodě. Já například ráno vstanu v sedm hodin, dám si sprchu, střídám studenou a teplou vodu a tím si rozproudím krev v žilách. Pak si u otevřeného okna zacvičím a tak začínám den. Jednou se mě ženské u doktorky ptaly, jak cvičím. A když jsem jim to ukázala, divily se, že nejsem od cirkusu. Ostatně já jsem sportovala vždy. Závodně jsem hrála tenis, dokonce jsem byla i krasobruslařka, a to docela úspěšná. S mužem jsme lyžovali a já pak hodně chodila na hory. Sama, často jsem v Beskydech nepotkala ani nohu.“
Takže cvičíte, máte přátele, malujete vůbec ještě?
„No jéje, maluju pořád. Žiju aktivně, nevracím se do minulosti, ale při malování z minula čerpám. Jsou to vlastně všechno moje vzpomínky. Jak prodávali trhovci v Místku na náměstí, jak se děti dívaly na meteorologický přístroj, který stál Pod sovou, jak se šlo na podzim do školy a pouštěli se draci. Jsou to mé vzpomínky, které dávám na plátno.“
Pamatujete si na ten okamžik, kdy jste zjistila, že vám malování jde?
„Naprosto přesně. Bylo mi pět let a byli jsme na horách. Otec mi dal do ruky papír a tužku, ať něco nakreslím. A já kreslila. Hádejte co? Žádné panenky, na ty já ostatně nikdy nebyla. Ale v polském Těšíně, kde jsme bydleli, chodili po ulicích vojáci. Byly tam jednotky z Francie a Itálie. Nádherní vojáci, horští myslivci, kteří nepochodovali, ale rovnou běželi. Byl to krásný pohled a já se na ně nemohla vynadívat. No a ty jsem tedy kreslila. Otec, který to tenkrát viděl, žasl.“
Zdědila jste po někom talent?
„Ano, můj praděd, Ignác Budař, byl profesorem kreslení na gymnáziu. Byl to velice nadaný člověk. I otec byl výborný kreslíř. Přitom mí rodiče byli poměrně velcí egoisti a vůbec nedbali na to, k čemu máme vlohy.“
Nepodporovali vás v umění?
„Dali mě na reálku. Mě, která trpěla naprostým matematickým antitalentem. Taky to tak vypadalo. Velice slušně jsem ovládla um opisování. Naštěstí jsem seděla vedle výborné matematičky, takže jsem uměla mistrovsky šilhat a víceméně opsala, co se dalo. Odmaturovala jsem se štěstím. No a pak jsem měla zůstat doma a starat se o rodiče.“
Ale to se předpokládám nestalo…. .
„Naštěstí ne. Strašně jsme chtěla do Vídně. Bydlela tam teta, která mě hrozně lákala , ať přijedu. Navíc na tamním UMPRUM vyučoval známý profesor, který mě taky přesvědčoval, ať přijedu. Rodiče ale o tom i s mým mužem nechtěli ani slyšet. Já o Vídni ale pořád mlela a otravovala je tím, takže nakonec svolili a já odjela. Asi rok jsem tam studovala, ale nebylo to ono. Zaměřovali se příliš na fotografii a plakáty, a to není nic pro mě. Nakonec jsem jim ukázala svoje malby – a skončila na vídeňské Akademii. Tam jsem studovala necelé tři roky. Jenže končila válka, blížila se fronta a já posledním rychlíkem utekla do Prahy. Na hranicích mě už vítal ruský generál.“
Válku jste tedy přečkala ve zdraví?
„Já ano. Bohužel jeden bratr se ztratil v Srbsku. Už ho nikdo nikdy neviděl. Druhý bratr byl zase v ruském zajetí. Měl ale zvláštní dar – dokázal najít vodu. V lágru tam měli velký nedostatek vody. No a on našel pramen. Tím si možná zachránil život. Po letech se vrátil, ale hned zase odjel do Vídně. Tam také zemřel. Válka se mě dotkla i jinak. Ve škole jsme měli spoustu židovských profesorů. Několik z nich se otrávilo. Jeden dokonce s celou rodinou. Bylo to otřesné. Hitler se coby mladík hlásil na výtvarnou školu, ale nevzali ho. Škoda, mohl být akademickým patlalem a celý svět by měl pokoj. Tak to skončilo jednou velkou katastrofou.“
A kdy jste se vlastně dostala do Frýdku?
„Bylo to už v roce 1923. Otec byl lesní rada a jako úředník byl převelen do Frýdku, byt jsme dostali úřednický, přímo na zámku.“
To muselo být romantické bydlení… .
„To teda ano. (Malířka se nahlas rozesmála) Hlavně tam byla spousta štěnic. Jednou u nás spala sestřenice a po peřině jí jedna lezla. A ona povídá – jejda, beruška. S bratrem jsme se smáli, jo, pěkná beruška. Štěnice to je. Stačí si k ní čichnout, strašlivě smrdí. A navíc štípe. Jinak ale to bylo krásné bydlení. A co lumpáren jsme se navyváděli. Padlo tenkrát nejedno zámecké okno, jak jsme hrávali fotbal. Já si ostatně vždycky hrála s kluky. S holkama mě to nějak nebavilo.“
Ale s dětmi ano, že? Teda když jste vyrostla… .
„Tady na lidové škole umění jsem zakládala výtvarný obor. Byl tak oblíbený, že jsem měla i sto děcek. Hodiny se jim líbily. Já totiž nikoho do ničeho nenutila. Ctila jsem individualitu každého dítěte, takže jsem jim vždy řekla, ať si kreslí, co chtějí. A to se jim líbilo. A mě ostatně taky. Moc.“
Jak vlastně dopadlo vaše manželství?
„Muž mi náhle zemřel. Bylo to velice bolestivé. Prožili jsme spolu mnoho věcí. Cestovali jsme, byli jsme třeba na Kavkaze nebo v Gruzii, což je úžasná země. Manžel ale měl problémy, že si mě vzal. Byl důstojník a dokonce musel odejít z vojska. Dostal se do dolů. A pak umřel.“
Ale vy máte již skoro 93 let, kypíte zdravím, malujete, radujete se ze života. Co by jste vzkázala vašim vrstevníkům?
„Hlavní je žít naplno. Aktivně. Něčím se zabývat a neupadat jen do vzpomínání. Já pořád maluju a naštěstí je o mé obrazy zájem. Stále mám nějaké výstavy. Jsem na roztrhání. A to je moc dobře.“
Eliška Servátková se narodila 18. července v roce 1915. Jak sama říká, rok ještě žil František Josef I. Je to nejvýznamnější malířka Frýdku-Místku. Zpočátku se věnovala aktivně keramice, pak se pustila do grafiky a malby. Má za sebou desítky výstav. Její obrazy visí v galeriích mnoha zemí světa. Vychovala řadu dalších významných výtvarníků. Ke svým 90. narozeninám obdržela symbolický klíč od města. Letos získala cenu Města Frýdku-Místku.
