Mnohasetleté soužití Čechů a Němců na stejném území je v románě symbolizováno spojením – svatbou – Agnes Schreier a Jana Olšana před válkou v roce 1938. Láska těchto dvou lidí a jejich hledání jeden druhého, které se prolíná celým románem, je jedním z pozitivních motivů románu a také protipólem zničujících sil. Jejich svatba je jednou ze dvou událostí, druhou je pohřeb Olšanovy babičky Františky, ve kterých se jako v milnících života protínají linie česko-německých vztahů, společného soužití i nesnášenlivosti. Kdo je Čech a kdo je Němec? O Františce němečtí obyvatelé vesnice věděli, že byla dcerou tamniho rychtáře a nikdo neměl tušení, „že doma mluvili česky.“
To, co se děje během oněch sedmi dnů, zcela nabourá veškeré stereotypizované představy o bestiálních Němcich na jedné straně a Češích v rouše beránčím na straně druhé.
Touha po pomstě, zbabělost, chamtivost a usilování o moc jsou hnací silou postav, jež se dopouštějí ohavných skutků, které, protože páchány na bezbranných, k nimž je momentálně možné si to beztrestně dovolit, jsou tím zavrženíhodnějsí. Obraz několika poválečných dnů, jak ho Josef Urban nastiňuje, je z tohoto hlediska reálně možné charakterizovat, jak již bylo zmíněno, jako rozrušování stereotypu: v románu se to hemží jednotlivci, lidmi, jejichž postoje, motivace a skutky jsou odhalovány nezávisle na tom, jsou-li to Němci, Česi, Rusové, nebo Židé, přičemž autor prokazuje výraznou citlivost a hlubokou znalost lidskeho charakteru. Čtenář si musí neustále uvědomovat Urbanovo krédo, že « nejsou to Česi ani Němci, », „jsou to konkrétní lidé – zločinci.“
Román s citlivostí autorovi vlastní na mnoha místech vystihuje absurditu kontrastu nesmírné radosti z konce války, kterou lidé zažívají, na jedné straně, a nelidského zacházení s německými – i českými – obyvateli Sudet; to pak rezonuje se zrůdnosti války, jak vyvěrá například z Jürgenových vzpomínek.
V knize je patrná hustota událostí v čase, každým okamžikem se situace dramaticky mění. Časoprostor, který určuje naše ukotveni ve světě, je otřesen, není možné ho definovat. Jako by se známé stávalo cizím. K tomu přispívají již zmíněná líčení kontrastu oslav a radosti z konce války, zasazené do rámce krutosti a zločinu na bezbranných.
Z poetických prostředků, jež autor použivá, není možné nezmínit bohatý rejstřík jeho metaforického vyjadřování. Autorovo nepochybné souznění s přírodou a jejími silami davá vyniknout metaforám a přirovnáním k nim se vztahujícím. ‚Slunce nemilosrdně pálí, když je v duši tíseň‘ a naproti tomu ‚šumění potoka dává naději, že vše strašné se jednoho dne promění, stejně jako voda v něm.‘
Ano, jak autor poznamenává, „věčný rytmus světa“ nelze zastavit ani zpomalit, jak by si přáli někteří hrdinové románu a možná někdy i my dnes. Román 7 dní hříchů je o době minulé, ale stejně tak je i o přítomnosti, o tom, jak se dnes k minulým událostem postavíme. Záleží jen na nás, na jednotlivcích a každém zvlášť, jak se v ‚katedrále světa‘ zachováme.
Román Josefa Urbana 7 dní hříchů vyšel 2. října v nakladatelství Fragment.
Autor: Ludmila Volná
