Co se vám vybaví, když se řekne Zlín?
Josef Kubáník: Zlín? To je pro mě začátek mé divadelní cesty, na které byla spousta úžasných lidí a budu na ně pořád vzpomínat. Naučili mě vnímat divadlo všemi smysly, ukázali mi, jak je nutné dívat se partnerovi do očí a vidět v nich všechno, co autor chtěl a dali mi i tolik nezbytné sebevědomí.
Květa Fialová: No já jsem tady také svým způsobem začínala! Když jsem končila brněnskou JAMU, tak jsme ve Vizovicích prožili tři týdny při natáčení filmu Velká příležitost Byl o budování trati ze Zlína do Luhačovic. Pak jsem ale také dostala zápal plic a skončila ve zlínské nemocnici.
A co zdejší publikum?
Květa Fialová: Jsou zde milí lidé, cítíme, že nás mají rádi.
Josef Kubáník: O tom svědčí i skutečnost, že za námi jezdí mnoho obyvatel Zlína do divadla v Uherském Hradišti V poslední době se hlavně zajímají o hru Harold a Maude. Mám pro ně dobrou zprávu. Budeme tuto hru mimořádně hrát druhého a třetího července od 14 hodin a potom ještě také třicátého a jednatřicátého srpna od 19 hodin. Jsme zlínským divákům vděční za zájem. Děkujeme Zlínu, že nás má rád. Znovu sem přijedeme zase v září.
Dnes jsem vás docela obdivovala, když jste se téměř hodinu podepisovala a fotila se svými příznivci a na všechny byla stále milá a usměvavá….
Květa Fialová: To je ale přece samozřejmost!
Josef Kubáník: My si musíme naše diváky hýčkat! Oni jsou ti, kdo přijdou do divadla, dávají nám práci, díky nimž můžeme existovat.
Paní Květo, vám je ale blízké i o Slováckém divadlo, o kterém jste několikrát řekla, že je pro vás více než Národní divadlo. Proč?
To v každém případě! Proč? Protože mi dalo štěstí mého života a jsem šťastná, že tam můžu hrát s Pepíčkem Harolda a Maude. Dá-li Pán Bůh, tak tam budeme hrát další hru s ostatními kolegy a samozřejmě i s Pepíčkem Kubáníkem.
Oč půjde?
Josef Kubáník: Je to hra, která se jmenuje Oskar a Růžová paní. Je to krásný příběh o chlapci, který umírá na leukémii a Růžová paní je jeho ošetřovatelka. V lednu by měla být její premiéra. Vrátím se ale ještě ke Slováckému divadlu. Vím, že to bude znít jako fráze, ale v tom divadle je láska. My máme diváky prostě rádi. Je to až hmatatelné… A my víme, že oni mají rádi nás. My se na sebe fakt těšíme.
Květa Fialová: A oni to poznají. Vždycky mě zdraví ve městě. Vědí, že je mám ráda. Nechci se dotknout nějakých herců, ale někteří se v jiných městech chovají k divákům špatně. Bez nich by přitom neexistovali. Museli by třeba prodávat v drogérii nebo někde jinde.
Četla jsem, že už při prvním setkání vás zcela dostal pan Kubáník. Čím? Ničím.
No něčím asi ano…
Já jsem ho neznala. Neznala jsem jeho jméno, nevěděla jsem, jestli umí hrát divadlo. Uviděla jsem ho a ve vteřině mně to bylo jasné. Některé věci jsou mně prostě řečeny.
Josef Kubáník: Můj otec se setkal s Květou asi před šestnácti lety. Já jsem tehdy studoval gymnázium. Otec tehdy přišel ke Květě a řekl: „Paní Fialová, já mám syna, on studuje gymnázium, chtěl by se věnovat herectví, ale my nevím, jestli to má cenu, jestli to má vůbec smysl. Jestli mu máme nějak pomáhat. Ani nevíme, jestli má talent. A Květa mu tehdy řekla: „To vůbec neřešte! Vy mu v tom ani nepomůžete ani nezabráníte, když to bude chtít dělat, tak to bude dělat a třeba se někdy potkáme… Po šestnácti letech jsme se fakt potkali. A víte, jak mi bylo, když mně Květa napsala esemesku, že by se mnou chtěla hrát divadlo?
Jak?
To si vůbec nedovedete představit! Já chlapec tady v Hradišti se najednou potkám s takovou osobností, které si vážím, a ona vám nabídne, že s vámi chce hrát. Samozřejmě, že jsem se bál, že to nezvládnu
Byl to strach nebo respekt?
Obojí. Jednak respekt ke zkušenostem, obrovské osobnosti, charismatu, respekt ke všemu, co má za sebou. Respekt ale také k divadlu a divákům. Když jsem pak do Prahy přivezl scénář a ona mně poprvé řekla: „Harolde, žijte! Hrajte a to je fuk, že to bolí! Do toho, do toho!“ Mně takhle tekly slzy. Zahodil jsem scénář a řekl, že to hrát nebudu, protože to najednou nebylo divadlo, ale život. Bál jsem se, že tyhle věci neustojím. Ředitel Stránský mně říkal, že se musím vyplakat. Jak se z toho ale můžu vyplakat, když vím, že držím v náručí někoho, koho milujete a on umírá? To nejde vyplakat…
Jak jste to prožívala vy?
Vždyť to je ale přesně náš život. Mně bude osmdesát dva a on bude žít dál, ale bude vědět, že život je zázrak. Myslím, že můj odchod bude stejnej jako v Haroldovi.
Lze nějak popsat váš vztah?
Josef Kubáník: Květa si mne nepřivlastňuje a já si nepřivlastňuji ji. Žijeme vedle sebe a možná tím, že si dáváme svobodu, se k sobě ještě víc připoutáváme. Květa Fialová: Když někoho miluju, tak chci, aby byl šťastnej, aby měl to, co chce. Já nevlastním!
Co tedy pro vás znamená, když Jožkovi říkáte, že ho milujete?
Já ho miluju s jeho velikým, nádherným životem a chci, aby byl šťastnej! Nevím, čím jsem si to zasloužila, že toto můžu prožívat. Možná jsem prostě dostala dar a vykvetla mně jedna růže, jako v Malém Princi a to je Pepíček… Nikdy jsem nikoho takto nemilovala!
Už jste to přijal?
Já jsem to přijal, ale cítím se trapně v tom, že vůbec nevím, čím jsem si to zasloužil. Nemám pocit, že bych byl něčím výjimečný. Už jsem rezignoval na nějaké snahy vysvětlovat, něco vyvracet nebo zpochybňovat. Prostě to tak je a jsem za to vděčný a dokonce života to ničím nesplatím. A nepřestanu být vděčný tomu, kdo to zařídil.
Květa Fialová: A víte, co to pro mě je na sklonku života? Že prožívám něco tak úchvatnýho. Jsou to nejkrásnější léta mého života. Hrála jsem s mnoha vynikajícími herci, ale s nikým jsem na jevišti nebyla tak šťastná, jako s Pepíčkem. Nikdy s nikým… A jak říkám, byli to vynikající herci, ale toto je o něčem jiném. To je o té květině…
Josef Kubáník: No vidíte, co na to mám říkat?
Květa Fialová se narodila 1. 9. 1929 ve Ve’lkých Dravcích. Po studiích na brněnské JAMU působila v několika oblastních divadlech – v Českém Těšíně, Opavě, Kolíně, Českých Budějovicích a Matině. Od roku 1958 byla v angažmá v pražském Divadle ABC, které v té době řídil Jan Werich. Po sloučení Divadla ABC s Městskými divadly pražskými zde působila od roku 1963 až do roku 1990. Patří mezi vyhledávané a populární filmové a televizní herečky, kde ztvárnila dlouhou řadu rolí. Získala Cenu Thálie 2010 za roli Made ve hře Harold a Maude.
Josef Kubáník se narodil 29. 12. 1974 v Uherském Hradišti. Po absolvování Gymnázia v Uherském Brodě rok působil coby nápověda v Městském divadle Zlín. Poté vystudoval dramatický ateliér na Zlínské soukromé vyšší odborné škole umění. Poté rok působil v Městském divadle ve Zlíně. Od roku 1999 je herec a tiskový mluvčí Slováckého divadla v Uherském Hradišti. Hrál ve filmech hrál ve filmu klíček a seriálech Četnické humoresky, Podle práva, Ordinace v Růžové zahradě a Ulice.
