Příjezd Jana Saudka znamenal velkou událost. Vernisáž museli organizátoři přesunout na zahradu Výtvarného centra Chagall, protože dovnitř by se všichni nevešli. Jan Saudek představil svou současnou přítelkyni Pavlu Hodkovou, s níž si obřadně vykal, předvedl, že maličká Anna Marie umí s jeho pomocí chodit a publikum se snažil pobavit židovskými anekdotami. Zlobil se, že má důchod jen deset tisíc korun, zatímco musí platit alimenty na jedno ze svých dítek ve výši 12 tisíc. „A to jsem to srazil na polovinu, původně chtěli 25 tisíc,“ hlásal fotograf. Připustil, že jeho měsíční životní náklady dosahují třiceti tisíc a na vině je především drahá whisky. Nakonec zarecitoval dlouhý monolog z Hamleta. Happening s Janem Saudkem se zvrhl do autogramiády obřích rozměrů a fotograf rozdal několik set podpisů. Během dne nám vitální umělec stihl poskytnout rozhovor.
Objevily se poplašné zprávy, že jste najednou chudý člověk. Co se stalo?
Jsem chudý, ale ne tak chudý, abych neměl na flašku drahé whisky. Ale bohatý už nebudu nikdy, protože jsem prý podepsal nějakou smlouvu, která mě zavazuje 50 let otročit. Nevadí, začínám znova. Mám během tří let tří malé děti, což je po sedmdesátce docela slušný výkon. Byl jsem obviněn, že je to umělé oplodnění, ale popište, jestli vaše dvě děti vznikly umělým oplodněním (obrací se na Pavlu Hodkovou a ta reaguje: Nic umělého jsme na tom neviděla.) Fotografii jsem víceméně nechal, protože nemám negativy. Zatím se věnuji jen malbě, takže se na výstavě připravte na to nejhorší.
Můžete představit výběr, který jste přivezl do Ostravy?
S majitelem galerie panem doktorem Pavliňákem jej připravila má současná přítelkyně a věřím, že vybrala to nejstravitelnější a že tam není moc nahoty. Cítím se býti šťastným, protože jsem tady mohl již v minulosti vystavovat a doufám, že ještě nějakých pár desítek let tady vystavovat budu.
Nechal jste se slyšet, že máte svůj vlastní rytmus života. Začínáte rozcvičkou?
Rozcvičkou nezačínám. Teď žiji na zahradě, takže pracuji na zahrádce. Sbírám hlemýždě a házím je sousedovi za plot. Zabít je nechci, tak ať si sousedé hlemýžďů užijí. Je to krásné zvíře, a jedlé. Zpátky k dennímu režimu. Začínám prací na zahrádce, pak se vydatně nasnídám, opět se potácím po zahradě, podruhé se nasnídám, napíši pár dopisů dámám, které se snažím získat – bezúspěšně, následuje další snídaně. Dopotácím se do domu a potěším se dětmi.
Vaším objektem je po celý váš život žena. Co jste za tu dobu o ženách zjistil?
Nezjistil jsem vůbec nic. Jsem pitomější než na začátku. V 15 letech jsem už měl zvládnutou teorii a trvalo čtyři roky, než jsem to mohl pár vteřin prakticírovat. Nenaučil jsem se nic. Sice fotím ženy, ale chci připomenout, že moje nejprodávanější fotografie je Pes v kožiše a druhá nejprodávanější Stařec na hřbitově.
Snažíte se psát?
Psal jsem ji od chlapeckého věku a byly to úderné věci. Dnes píši proto, že má nakladatelka je ráda, když kniha má úspěch. Poslední knížečka měla čtyři vydání. Na naléhání nakladatelky jsem napsal další knihu a i ta se slušně prodává. Pro mě je to zadostiučinění, neboť ve slovníku spisovatelů o mě není žádná zmínka. Zato ve slovníku fotografů o mě zmínka je. Umístil jsem se tam na nějakém dvoustém, předposledním místě. Což je osud, jsem neviditelný.
Teď opravdu jen malujete?
Ano, fotit kvůli smlouvě nemohu, tak jen maluji.
Kdy jste začal malovat?
Už dávno. Představte si, že za jeden obraz mi nabízel sběratel milion korun. Neprodal jsem jej, protože obraz vznikl na začátku 60. let. Takovou věc bych už nenamaloval, nemám na to trpělivost. Obrazy jsou má radost, když je někdo pozvrací, dají se dobře umýt. S fotografií to nemůžete dělat, ta je choulostivá.
I v 60. letech jste maloval stylem jako dnes?
Ano, bylo to podobné. Maloval jsem podle svých fotografií a až daleko později jsem udělal výjimku a namaloval několik obrazů podle fotografií své bývalé přítelkyně slečny Sáry.
Je větší zájem o vaše obrazy nebo fotografie?
Z obrazů žiji. Vydělám někdy několik set měsíčně, což je velká slavnost, protože živím 16 lidí. Z toho deset jsou malé děti. Z obrazů se dá slušně žít. Nenamlouvám si, že jsou to veledíla, jsou ale slušně namalované. Lidi, kteří mě soudí a kritizují, nedokáží ani to málo, co dělám já. Winston Churchill také maloval, obrazy prý byly otřesné, autorem byl ale Churchill. Jsem maličko známý, takže to jsou obrazy maličko známého člověka.
Máte hodně přátel?
Ne, nespočítal bych je ani na prstech jedné ruky, spočítám je na jednom prstě. Kdysi jsem řekl, že když někoho zavraždíte, začne vám přítel pomáhat s útěkem, a to i když nejste v právu. Když přítele požádáte o peníze, on vám je nepůjčí, on vám je dá. Takového přítele mám jen jednoho. Je to Američan.
Odkud čerpáte energii?
Samozřejmě z alkoholu. Před odjezdem za vámi jsem se dva dny nezpil. Flašky co mám doma, jsem dva dny ignoroval. Považoval jsem za urážlivé přijet sem v kocovině.
Víno již nepijete?
Ne. Problém je v tom, že otevřete první láhev, pak druhou láhev a tu již nevypijete. Pak obsah musíte vylít. A protože piji dobrá vína, rve mi srdce, když takové víno vylévám. Proto piji whisky, tu dopít nemusíte a nezkazí se.
Neberou vám naopak energii děti?
Kdosi řekl, že děti berou myšlenky na smrt, avšak zároveň vás odvádějí od práce. Mám ale dvě chůvy, platím necelou stokorunu na hodinu, slečna Pavla dělá pořád svou práci jako redaktorka a děti netrpí. Teď na sklonku života prožívám to, co jsem kvůli děvkařství a pití zanedbal. Mám čas plně prožít dětství svých dětí. Už sice neuvidím, jak jdou k maturitě, ale uvidím je do dvou let života, kdy dítě potřebuje nejvíce lásku.