„Jsou to pacienti, kteří mají z lékařského hlediska diagnostikovánu smrt mozku,“ popisuje Radovan Turek, primář anesteziologicko-resuscitačního oddělení KNTB. Smrt podle jeho slov nenastává jen zástavou srdce, ale prokazatelnou smrtí mozku, která nastane, když do mozku neproudí krev. „Takový pacient má nevratné poškozené mozkové buňky, ty se již nikdy neobnoví. Lékaři uměle udržují funkce orgánů, krevní oběh, dýchání, funkci jater a ledvin,“ vysvětluje Turek.
Jeden dárce přitom může svými orgány pomoci například až šesti dalším lidem. „I v našem oddělení jsme měli takové pacienty, u kterých bylo možné odebrat srdce, plíce, játra, slinivku břišní, ledviny, rohovky,“ uvádí primář. Příjemci orgánů však zůstávají pro lékaře i příbuzné dárců v anonymitě. „O osudu odebraných orgánů se dozvíme jen například sdělením: pravá ledvina byla transplantována pacientovi ve věku 57 let s takovou a takovou diagnózou,“ dodává Turek.
Dárci orgánů ale musejí splňovat přísná zdravotní a zákonná kritéria a oproti přeplněným pořadníkům čekajících jich není tolik. Často se jedná o lidi po úrazech způsobených pádem, utonulé, udušené, po mozkových příhodách a občas i z dopravních nehod. „Těch nebývá zase tak mnoho. Není pravda, jak se mnozí lidé domnívají, že hlavními dárci orgánů jsou motorkáři. Ti, stejně jako většina účastníků vážných dopravních nehod, zemřou buď na místě, nebo vyváznou s lehčím zraněním a pak nejsou kandidáty na dárce orgánů,“ vyvrací primář rozšířené rčení o vyznavačích rychlých jednostopých strojů.
Důležitá je etika
Jak vypadá postup samotného předání dárce? Pokud vznikne podezření na smrt mozku pacienta, kontaktují lékaři brněnské transplantační centrum a provádějí u něj řadu vyšetření. Na základě toho vytipují, které orgány a pro koho se budou moci použít. „Zároveň musíme dodržet Protokol o zjištění smrti mozku. Po splnění veškerých zákonem daných podmínek pak pacienta odesíláme do centra v Brně,“ popisuje Turek.
Velmi citlivá je celá záležitost zejména z hlediska etiky, když lékaři situaci vysvětlují příbuzným potenciálního dárce. „Pro ně je samozřejmě velmi těžké přijmout sdělení o špatném stavu jejich blízkého, smířit se s tím, že umírá. Zároveň jim musíme sdělit, že jsme ze zákona povinni pacienta nabídnout do dárcovského programu,“ popisuje Turek. Většina lidí prý tuto situaci naštěstí chápe.
Podle zákona je za dárce orgánů automaticky považován občan ČR, který není zapsán v registru odmítačů darování orgánů. Jedině pacient přitom může o sobě takto rozhodnout ještě v době, kdy je toho schopný. „Osobně jsem se za léta praxe s odmítavým přístupem příbuzných setkal nanejvýš dvakrát,“ dodává primář.
Z hlediska legislativy jde o poměrně složitý a časově náročný proces. „Odměnou je dobrý pocit, že i díky nám pacient, kterému už není pomoci, dárce, někomu může ještě zachránit nebo výrazně prodloužit a zkvalitnit život,“ říká Turek. „Vždycky je smutné, když zemře člověk. Ale i po smrti může ještě pomoci jiným,“ uzavírá.