Jak jste se vlastně dostala k folklóru?
Vždycky jsem byla folkloristka. Začínala jsem ve Vsacanu, u cimbálovky tady ve Vsetíně, později jsem dlouhá léta jezdila do Brna natáčet s orchestrem Broln. S ním jsem také projela kus světa, byli jsme vysíláni do zahraničí, protože Broln měl i taneční skupinu.
Hráli hudbu z různých oblastí naší země, k tomu měli vybrané zpěváky, jako byli Luboš i Dušan Holý a Vlasta Grycová ze Slovácka nebo Milan Križo ze Slovenska a já jako Valaška, a tanečníci se vždy převlékali do jiných krojů, takže to pro zahraniční návštěvníky byla velmi pěkná podívaná. Byli jsme v Americe, v Kanadě nebo třeba na Kubě. Zpívala jsem i s cimbálovkou Technik, kterou vedl Janek Rokyta a se mnou tu zpíval Josef Laža.
Jste označována za královnu lidové písně a byla jste oceněná jako národní a zasloužilá umělkyně. Co pro vás tato ocenění znamenají?
Nikdy jsem nebyla pyšná, takže se tím nijak nechlubím, vždycky říkám, že každý něco umí. Ale mám radost z toho, že jsem na světě něco vykonala a že mě lidé mají rádi. Já mám zase ráda lidi a tak se to asi propojuje.
Na co ze své bohaté kariéry ráda vzpomínáte?
Velice ráda vzpomínám na doby, kdy jsem byla mezi lidmi, mezi kamarády a zpívali jsme pro lidi u nás i po celém světě. Nikdy jsme nezpívali anglicky nebo v jiné řeči, vždycky v mateřštině a vlastním nářečí a lidem se to moc líbilo, ať jsme byli doma, nebo venku. Po převratu v roce 1989 (lidé tomu říkají různě, já tomu ale vždycky říkám převrat) jsme cítili velkou volnost, do té doby to u nás bylo hodně utáhlé i co se týká kultury, škol i všeho ostatního.
Dlouhou dobu jste se živila prodejem gramodesek, bavilo vás to?
Pětatřicet let jsem ve Vsetíně vedla prodejnu Supraphonu. Byla jsem v té práci šťastná, byla jsem neustále mezi lidmi. Naši páni z Prahy ke mně byli hodní, v té době jsem už natáčela desky jako třeba Okolo Suče, které byli ve své době úspěšné, takže si mě vážili. Měla jsem i dost volnosti, abych mezitím mohla i jezdit na koncerty a natáčení.
Legrace byla, když jsem dělala objednávky – když jsme v té době dostali nějakou „cizinu“, objednala jsem třeba 200 nebo 300 kusů a přišly dva nebo tři kusy. Člověk pak nevěděl komu je dát, tak jsem pamatovala hlavně na dobré zákazníky. Chodili ke mně pro objednávky i učitelé ze škol a vždycky jsem obracela oči v sloup, když jsem viděla, co někteří mají nadiktováno na seznamech, které museli objednávat. Vždycky jsem jim proto snažila přidat i kvalitní nahrávky světových a našich autorů, aby byli v obraze a měli ve školní diskotéce i dobrou muziku.
V poslední době jste měla nejvíc příležitostí se do Zlína podívat hlavně díky svému působení s Fleretem… Ano, účinkovali jsme ve Zlíně i v okolí a ráda jsem se sem vracela. S Fleretem jsme jezdili po celé republice, na Vysočinu i do pohraničních měst u Polska.
Se spoluprací s Fleretem jste prý nejprve váhala, ale nakonec jste s nimi strávila spoustu let…
Zpívala jsem s nimi přes 16 let. Vždycky jsem ctila i moderní hudbu a byla jsem ráda, že jsem ji mohla vidět i živě během zahraničních cest s Brolnem. Kromě toho jsem už dříve asi rok působila i v taneční kapele, jmenovala se Veselí hoši a hrávala v okolí Vsetína. Byl to takový odskok mezi folklórem. Spolupráce s Fleretem tak nebyla moje první zkušenost s moderní hudbou.
Co byste svým fanouškům, kteří s vámi byli celá léta, vzkázala a popřála? Přeju jim všechno dobré. Mnoho z nich mi dodnes píše, ale bohužel nestačím na všechno odepisovat. Děkuju za všechna krásná přání, která mi posílají a přeju jim hodně štěstí, zdraví a lásky.
Pokračování rozhovoru najdete v prosincovém čísle časopisu Náš Zlín, které vyšlo 9. 12. 2011.
