Isabel je, podle některých názorů, upírský film. Je to pravda?
Jde o to, jak si film člověk vyloží. Někteří mí známí mi řekli, že film a jeho konec vnímají úplně jinak, než jak jsem jej brala já. To mě překvapilo a zároveň potěšilo. Člověk si může pointu domýšlet. Záleží na divákovi, zda všechny ty věci kolem upírů bude brát jako realitu, anebo jako představu hlavní hrdinky.
Hrála jste hlavní roli. Oslovili vás režiséři nebo jste prošla konkurzem?
Oslovil mě přímo Lukáš Melník, který film spolu s Marcelem Škrkoněm napsal, režíroval a mimo jiné je také hercem v Divadle Petra Bezruče. Tím, že v Ostravě působí již několik let, měl jasnou představu o obsazení celého filmu. Konkurz tedy neprobíhal. Ve filmu se objevili herci ze všech ostravských divadel.
Zvažovala jste, zda roli přijmete?
Ono se to stejně jednou provalí, takže vám prozradím, že Lukáš Melník je mým partnerem. Věděla jsem, že na filmu pracuje. Nevěděla jsem přesně, o čem film bude, protože Lukáš přede mnou dlouho vše o filmu schovával. Pak mi dal přečíst hotovou verzi a nabídl mi roli. Scénář jsem přečetla jedním dechem a byla jsem na vážkách jen v jedné věci. Loni, když se film natáčel, jsem zrovna zkoušela Shakespearovské slavnosti. Nevěděla jsem, jestli vše budu stíhat. Naštěstí mi režisér a produkce vyšli vstříc, takže jsem mohla zkoušet i natáčet najednou. Byl to velký zápřah. V tomto období jsem spala jen čtyři hodiny denně.
Jak dlouho trvalo natáčení?
Přibližně tři týdny. Začali jsme natáčet 27. června a skončili 18. července v šest ráno. V ten samý den večer jsme měli premiéru na Shakespearovských slavnostech.
Netušíte, proč film Isabel šel do kin až letos v květnu? Pokud si dobře pamatuji, filmaři chtěli mít premiéru v prosinci.
Oproti předpokladům se zdržel střih i hudba. Poté se posunoval termín premiéry, aby se nekryla s premiérami jiných filmů.
Co jste si řekla, když jste se poprvé viděla na plátně?
Bylo to děsné. Nerada se na sebe dívám. Vidím totiž chyby a říkám si, co bych všechno udělala jinak. Na druhé straně se mi ale i pár scén líbilo, takže vysloveně špatný pocit jsme z toho neměla.
Kde všude v Ostravě jste natáčeli?
V nemocnici na Fifejdách, na Masarykově náměstí v Café Mozart, v pubu U Zrzavé Mary, v Divadle Antonína Dvořáka a Divadle Petra Bezruče, na věži radnice, na haldě Ema, záběry z redakce vznikly v prodejně Ikea. Mimo Ostravu jsme točili v jeskyni Šipka ve Štramberku a v mlýnu u Bílovce.
Určitě jste četla názory filmových kritiků, které nebyly příliš kladné. Co na ně říkáte?
Vím o tom. Důležitější je ale můj názor a názor lidí kolem mne. Já jsem na film hrdá. Byl to sen tvůrců natočit film v Ostravě, s ostravskými herci, prakticky bez peněz. A povedlo se. Je to malý zázrak. A jestli film kritika sejme? Máte hodně dobrých filmů, kterým kritici nepřáli a naopak, vychválí filmy a lidi na ně stejně nechodí. Kritici viděli stovky vynikajících světových filmů a je těžké s nimi srovnávat nízkorozpočtové dílo. Náš film určitě není dokonalý, ale slyšela jsem hodně zpětných reakcí od diváků a ty byly vesměs pozitivní. To je pro mě podstatné.
Pocházíte z Vyškova. Kde se vzal nápad stát se herečkou? Vždyť ve Vyškově nepůsobí profesionální divadlo.
Herečkou jsem se chtěla stát od devíti let. Jeli jsme s mamkou a sestrou do Prahy na muzikál Dracula a to mě ovlivnilo natolik, že od té doby jsem chtěla být muzikálovou herečkou. S kamarádkami jsme po škole secvičovaly scény z Draculy a pořád je ukazovaly rodičům a známým. Myslím, že jsme tehdy musely všem lézt na nervy. Později mi sestra přes svou kamarádku domluvila, že jsem mohla přijít do místního ochotnického souboru, kde jsem začala hrát. Průlomovým představením pro mě byla Lolita. S touto hrou jsme se dostali až na celostátní přehlídku do Hronova. Její režisér Tomáš Dorazil mě přesvědčil, abych si nedávala přihlášku na JAMU pouze na muzikálové herectví, ale i na činohru. Já ho poslechla. Přišlo mi totiž, že muzikál nejde až tak do hloubky.
Jak jste se dostala do Ostravy?
Když jsem končila studium na JAMU, Národní divadlo moravskoslezské vyhlásilo konkurz, do kterého jsme se přihlásily se spolužačkou Veronikou Lazorčákovou a obě nás před dvěma roky vzali. Spolu s námi přišel do souboru i Dalibor Dufek, se kterým jsem se zase znala z vyškovského ochotnického souboru.
Nebylo vám líto, že jste nezůstala v Brně?
Ani ne, žila jsem v Brně pět let a cítila potřebu změny. Ostrava je kulturně na velmi vysoké úrovni a navíc mě to táhlo za Lukášem. Seznámila jsem se s ním během studií a on pak po škole šel do Divadla Petra Bezruče.
Vzpomínáte si, jak na vás zapůsobila Ostrava, když jste sem poprvé přijela?
První, co mě zaskočilo, bylo, že se tady tramvajím neříká šalina. Dnes už běžně používám slova jako cukle, štrample, najtky… Ostravu vnímám jako drsné a syrové město, které ale má pod slupkou drsnosti vřelé lidi, kteří si na nic nehrají, nemají mindráky a řeknou vše ve stylu co na srdci, to na jazyku. Ostrava je prostě svá a to se mi na ní líbí.
Oblíbila jste si v Ostravě nějaká místa, kam chodíte relaxovat?
Zbožňuji zoologickou zahradu. Když se potřebuji odreagovat, tak jedině v zoo. A nedávno jsem objevila krásu Landeku. Hodně dlouho jsem se tam chystala, pořád to nevycházelo, až jsem se tam dostala při natáčení klipu pro turistickou propagaci Moravskoslezského kraje a Landek mě prostě nadchl.
V Ostravě mě také fascinuje, jak se průmyslová zóna snoubí s centrem. Jdete parkem a uvidíte železárny. To nikde jinde není.
Kterou z rolí v Národním divadle moravskoslezském máte nejraději?
Mám ráda role, které jsou do hloubky. Teď momentálně u mě vede Irma ze Smrtihlava.
Objevíte se i letos na Shakespearovských slavnostech?
Ano, budu hrát menší roli ve hře Marná lásky snaha. Tvoříme pár s Michalem Kavalčíkem, Rudou z Ostravy.
Prozraďte, co plánujete na léto.
Chystám se za sestrou, která žije devátým rokem v Londýně. Zbožňuji toto město, miluji jeho architekturu. V Londýně mám dokonce svou oblíbenou trasu, kterou absolvuji pokaždé, když tam jsem. Pojedu dvoupatrovým autobusem na Oxford Street, pak dojdu přes čínskou čtvrť Soho na Trafalgar Square, v Národní galerii se podívám na van Goghovy Slunečnice, pak půjdu k Londýnskému oku (London eye je 135 metrů vysoké ruské kolo s 32 klimatizovanými kabinami na nábřeží Temže. Hřídel, její závěsy a klouby byly vyrobeny českou společností Škoda Steel – poz. red.) parlamentu a nočním autobusem se vrátím. Tento rok mám od sestry slíbený výlet do Stratfordu nad Avonou, Shakespearova rodiště. Další dny potom nejspíš spolu strávíme po kavárnách a nákupech.
Vyzkoušela jste už tamní specialitu – rybu s chipsy?
Ryby vůbec nejím, maximálně rybí prsty. Druhou výjimkou je pak tato londýnská specialita. Chutná docela dobře.
Proč nejíte ryby?
Taťka chodil rybařit, a my proto měli ryby hodně často. V dětství jsem je jedla, protože jsem musela, ale pak se mi znechutily a dodnes je nemám ráda. Navíc nesnáším rybí pach.
Jaké je tedy vaše oblíbené jídlo?
V Anglii miluji indickou kuchyni. A tady v České republice bramboráky.
Profil
Petra Lorencová se narodila 26. července 1986 ve Vyškově. Působila v ochotnickém divadelním souboru, po absolvování gymnázia se přihlásila na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně, kde vystudovala činohru. Po škole nastoupila v roce 2011 do Národního divadla moravskoslezského, kde si zahrála v hrách Habaďúra, Jak důležité je mít Filipa, Kuřačky, Poprask na laguně, Sen noci svatojánské, Sůl nad zlato a Smrtihlav. Ve filmu Isabel se představila v hlavní roli novinářky. Letos bude již podruhé hrát na Letních Shakespearovských slavnostech. Bydlí v centru Ostravy.
