Svou nejtvrdší zkouškou zasazenou režimem jsem si však prošla až o tzv. Palachově týdnu v lednu 1989.
Demonstrace se, myslím, konaly po celý týden. Demonstrantů nebyla jen hrstka lidí, ale zapojovali se i kolemjdoucí, . Policajti se vodními děly snažili vypudit všechny z Václaváku do postranních ulic, což se jim částečně dařilo.
V jednu chvíli jsem se ocitla v hloučcích lidí, kteří, zahnáni policejními komandy, kráčely Vodičkovou ulicí pryč. Zhruba 50 metrů ode mě se náhle odněkud vynořili muži v civilu s pendreky v ruce a začali táhnout jakéhosi kluka z davu zpět. Vykřikla jsem,… ať ho pustí, nic jim neudělal!!
V tu chvíli se přiřítili ke mně s žádosti o mou občanku a v mžiku mě vedli proti proudu lidí zpět na Václavák.
A tam jsem zjistila proč. Byli tam pro nás připravené autobusy. Než nás tam nastrkali , samozřejmě, každého prohledali a poté jsme museli usednout každý sám na dvojsedačku s rukama položenýma na sedadlo přede sebou. Z pohledu kolem jsem zjistila, že je autobus již pln sedících lidí a já jsem sama žena, vesměs to byli samí mladí kluci a muži.
Pak nás vezli, nevím kam, moc si to nepamatuji, ale do nějaké policejní budovy. Lidí tam už bylo mnohem více a už jsem zahlédla dokonce i ženy. Museli jsme stát v chodbách, naproti stěně, nemluvit a čekat. Zavedli nás do velké místnosti, museli jsme se postavit do kruhu a rozkaz zněl, svléknout se do naha. Pro mě docela nesmysl, protože všude, kam jsem se jen podívala, byl samej mužskej, takže by to pro mě byl první striptýz, který bych předvedla před desítkami mužů včetně policajtů.
Nakonec, nějakou „chytřejší hlavu“ napadlo, že přeci jsem žena a měla bych se svlékat odděleně.
Na chvilku jsem si oddechla. V samostatné místnosti mě nahou prohledávala policistka, ale policajti si stejně vesele otevírali dveře, zřejmě něco v kanceláři zapomněli…
V té místnosti jsem udělala věc, která mě samotnou velmi překvapila. Byl to však pud sebezáchrany.
Zatímco mě policistka prohlížela, a cosi – velmi důležitého o mě zapisovala, já si vzpomněla, že mám v kabelce osobní diář se všemi datumy a poznámkami o svých účastech na různých demonstracích. Dodnes nedokážu pochopit, jak jsem to dokázala v přítomnosti člověka, který mě celou, včetně různých části těla, kontroloval. V nestřežené chvíli jsem v kabelce nahmatala diář a stránky , které by mě usvědčily z „ protistátní činnosti“ jsem vytrhla a jednu po druhé narvala do konečků prstů kožených rukavic, které jsem měla v kabelce, tak, aby se nedali nahmatat.
Policistka vše důkladně prohlédla, včetně rukavic a k mému štěstí na nic nepřišla. Bohužel zjistila, že v diáři chybí stránky, a …tak jsem musela hodně lhát a lhát. Po této důkladné prohlídce mě posadili na chodbě k ostatním, čelem ke stěně, už nevím, kde jsme měli mít ruce. Nejspíš za zády. Nesměly jsme říci mezi sebou ani jedno slovo, což já jsem nerespektovala a snažila jsem se ustrašené slečny vedle zeptat, kde ji chytili. Po prvním slově, řev policisty, po druhém velká bolest v zádech, právě jsem vyfasovala -pořádnou- pendrekem po zádech…
Výslech byl děsivý. Mám pocit, že trval celou věčnost, zastrašování, tahání různých a všemožných informací, kde , s kým, jak se jmenuje., co dělá…. Byli na mě dva, klasicky svítili lampou před obličej, po nekonečné době vstoupil třetí v civilu a tvrdil, že mě viděl na jedné demonstraci, že jsem to byla určitě já, stejná kabelka, stejné oblečení., držela jsem se s ostatními za ruce a tvořili jsme řetěz.. Měla jsem pocit, že by dokázal přesvědčit i mě o této lži, já tam však skutečně nebyla. ,
Nekonečně hrůzná noc, nad ránem mě pustili. Od té doby věčný strach, doma jsem hledala odposlechy na všech možných i nemožných místech, tajné agenty jsem viděla ve všech cizích lidech kolem mě, děs, schizofrenie.
Po několika měsícich mě tento panický strach pomalu opouštěl, mezi prvními jsem podepsala Několik vět a 17. listopad jsem musela prožít v práci.- jako servírka v jedné hospůdce na Letné. Když se tam začali náhle objevovat zakrváceni studenti, hned jsem věděla, jak budu trávit další den, respektive další dny, které pak vyústili v zázrak. Padl komunismus…
Příspěvky čtenářů: Můj 17. listopad
Můj 17.listopad 1989 začal dávno před tímto datumem. Poslouchala jsem rádio Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, z poslechu znala redaktory , spisovatele, písničkáře a disidenty, dozvídala se aktuálně o svolávaných demonstracích a pokud to jen trošku šlo, tak jsem byla i účastníkem.
Zvětšit
ilustrační foto - Václavské náměstí
