Richarde, lidé tě znají hlavně jako nebojácného potápěče, znalce a fotografa žraloků. Tvoje poslední cesty jsou ale spíše suchozemské. Žraloci už tě nebaví?
Žraloci mě baví dál, ale je pravda, že poměr mých cest suchozemských a podmořských je dnes tak padesát na padesát. A důvod, proč jsem vypochodoval z vody je vlastně zoufalství – žraloci už nejsou. Vlivem neřízeného rybaření jsou druhem určeným k vymření. Na lokalitách, kde jsme dříve na jeden ponor sledovali padesátihlavá hejna, viděli jsme deset žraloků tygřích, dnes potkáme jednoho žraloka za týden.
Myslela jsem si, že rybolov je regulovaný.
To sice je, ale on na to nikdo nehledí a nedodržuje se to. Světové vody jsou dnes hodně vylovené, vzácností je už i hejno sardinek, makrela, sleď… To ten žralok je proti nim ještě relativně často k vidění. Takže je to tak, že ve vodě už dnes vlastně není co fotit. Jasně, jsou tam korály, malí plži, malé rybičky, ale to není tak úplně můj šálek čaje…
Našel jsi na souši něco, co tě ohromilo stejně, jako před lety život pod vodou?
Za těch dvacet let, co do Afriky jezdím, mám spoustu známých a přátel mezi farmáři a rančery, strávím hodně času v džípu, jezdím safari. To je jedna moje kategorie. Ta druhá jsou mé oblíbené ranče. Na jednom z nich mám dokonce svého bílého lva, kterého jsem si tam koupil, adoptoval a staral se o něj. Letos, jako silný dvouletý samec, uhynul, ani jsme nezjistili proč. Tak mám teď novou lví osmiměsíční holčičku, jmenuje se Didi. Je to osmdesátikilový drobek. To je velká radost, legrace a hromada skvělých fotek.
Druhá věc je ta opravdu divoká příroda, kterou já tak rád fotím a ve které potkáš divoké zvíře i na cestě pro dřevo na oheň. A to už končí legrace …
Ty se ale zvířat nebojíš, to je na tvých fotkách vidět.
Dodnes jsem se to „nenaučil“ a dodnes nevím, kde mám hranice. Jasně, při takové práci musím počítat s tím, že když udělám blbou chybu, tak mě občas něco rafne a už se mi to několikrát stalo. Schytal jsem to od žraloka, od lva. Ale fotka zblízka je pro mě nejcennější. Rád fotím detaily, zvíře v blízkosti nebo v kontaktu s člověkem, takže musím riskovat.
Tvé fotky mají takový typický styl, působí až magicky. Jakou máš techniku?
Držím si svůj styl, tak jako každý fotograf. Mám rád, když je fotka zatáhlá a tmavá. Mám rád kontrastní barvy a vytažení sytosti barev. Vždy používám blesk. Kdekoliv, kdykoliv… A moje zásadní specifikace je, že odmítám fotit z dálky. Miluju, když mám zvíře na kontakt, abych mohl udělat pořádný detail. Jasně, jsou zvířata, ke kterým se ve volné přírodě přiblížit nedá, třeba levhart. Ale právě proto velice rád fotím na těch rančích, tam jsou zvířata přece jen zvyklejší na lidi, takže se tam dají pořídit senzační fotky. Pěkně na široko, nejradši bych strčil objektiv lvovi až do tlamy. Ale největší radost pro mě je, když je k tomu zvířeti přilepený člověk – to je pro mě bomba. Musí tam být vidět ta interakce, ten kontakt. Fotku lva má dnes každý, kdo byl na safari, to je zívačka, ale přítomnost člověka tomu teprve dává sílu.
Jezdíš po světě, pohybuješ se v divoké přírodě. V jakém je stavu?
Je to různé. Jsou místa, jako například delta Okavangy nebo centrální Kalahari, kam pustí ročně maximálně pět tisíc lidí, která jsou dodnes panenská, lidským působením nedotčená. To jsou místa, kde jezdím týden džípem a nepotkám jediného člověka. Na druhé straně znám místa plná odpadků, se špinavou vodou, kde žijí lidé a tam je divoké zvíře vzácností, velcí predátoři jsou tam už vybití. To, že se tam občas ukáže levhart nebo gepard, to už je vlastně výjimka. Ti jsou zalezlí vysoko v horách a dolů do obydlených oblastí se vydají opravdu jen zřídka. Běžně potkáš už jen menší zvířata.
Které zvíře je tvůj favorit?
Jednoznačně levhart. To je důvod, proč jezdím do Afriky. Je to vrcholový predátor, ortodoxní zabiják, rváč, který v touze vyzkoušet si to napadne i člověka. A v devadesáti devíti procentech ten duel vyhraje. Fotit na safari z džípu slona je sice fajn zážitek, nechat do sebe strčit chobotem je pro spoustu lidí adrenalin, ale levhart je výzva. Stačí jeden nepatrný pohyb, jeden pohled do očí, který on bere jako výzvu a zabije tě. Na rozdíl třeba od lva, to je kliďas. Když se mu podíváš do očí, otočí se a odejde. Když se mu do očí nepodíváš, otočíš se a odejdeš ty, lev zaútočí… Pavián také bere pohled do očí jako výzvu a napadne tě. Tohle jsou věci, které musíš znát, jinak tě to může stát život. Proto jsem rád, když se mohu po krajině pohybovat s místními profesionálními rančery, jsou pro mě hlubokým zdrojem užitečných a zajímavých informací. Taky stále tvrdím, že je dobré si na safari zaplatit rančery. Ty ušetřené peníze nestojí za uniklé zážitky nebo dokonce nebezpečí, kterému se turisté bez místního doprovodu vystavují. Ptal jsem se jednoho z rančerů, jak je možné, že vidíme pár měsíců stará lví koťata, jak se o sebe starají sama, když jejich matka uhynula. Z literatury přece víme, že jsou docela dlouho závislá na matce. A ranger mi odpověděl: Víš jak? Oni totiž nečtou ty vaše knihy.
Z toho, co říkáš, je jasné, že tvé cesty nejsou žádná selanka, ale kus dobrodružství. Máš z Namibie nějaký srdeční zážitek?
Spoustu. Ale jeden mě fakt dostal. Našli jsme v poušti ve velké jámě, které tam při hledání vody vyhrabávají sloni, zapadlé slůně. Matka nikde, stádo nikde, tak jsme ho chtěli vytáhnout. Museli jsme povolat armádu, místní rančery a zároveň hlídat, jestli se neblíží lvi, hyeny, nebo jestli se nevrací stádo, protože to by nás rozdupalo. Záchrana trvala skoro čtyři hodiny, prokopat se totálně ztvrdlou půdou pouště byla pěkná makačka, ale povedlo se. Odjížděli jsme nadšení, že se nám záchrana podařila, a když jsme tudy jeli druhý den ráno, slůně bylo znovu skulené v jámě. To už jsme viděli, že má zakalené a zahnisané zorničky a bylo jasné, že další záchrana nemá smysl.
Zajímají tě i lidé?
Určitě. Naposledy mám krásné příběhy s Himby. Setkal jsem se dokonce s himbskou královnou, která mi hrála na buben a já ji fotil, nádherné snímky. Seznámil jsem se s místním staříkem, štíhlý dvoumetrový devadesátiletý chlap, který mi nabídl jejich drogu. Byly to nadrcené nějaké jejich sušené bobule, které se míchají buď kravským trusem nebo popelem. Zavádí se to kovovým drátem, který má každý muž na svém noži, nosem až do čelní dutiny. Zkusil jsem to, protože já musím zkusit všechno, a deset minut jsem byl na Marsu. Himbové se plácali do kolen a měli ze mě velkou srandu, protože věděli, co jsem právě prožil. Ale najednou mě brali úplně jinak, byli jsme kamarádi. Jinak jsou to lidé velmi vstřícní, a když jim ukážeš úctu a zájem, dozvíš se mnoho z jejich života…
Napíšeš o tom všem knihu?
Už se chystá, bude to moje šestá knížka. Vyjde příští rok a bude se jmenovat Hic sunt leones. Bude to z devadesáti procent suchozemské safari se všemi krásnými příběhy, které jsme v Namíbii zažili. Fotky, jako vždy, doplním texty. Jsem toho názoru, že fotka bez příběhu nemá tu výpověď, stejně jako příběh bez fotky. Bude to velká reprezentativní vazba na křídovém papíře.
Profil
Richard Jaroněk
Narodil se 14. dubna 1969, pochází z Vizovic.
Cestovatel, fotograf, kameraman Richard Jaroněk je jedním z mála lidí v Česku, kterému se jeho klukovský sen stal koníčkem a koníček pak prací.
Jako kluk byl až po uši zahrabán v knihách Julese Vernea. Později hltal příběhy francouzského výzkumníka Jeana Yvese Cousteaua. Jeho filmy byly pro Richarda Jaroňka nepředstavitelným dobrodružstvím. Snil, že bude členem týmu, který pozoruje lachtany nebo se potápí do tajemných vraků.
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – —
