Stacionář navazuje svou činností na rehabilitační jesle, které vznikly v roce 1968 a jako první v republice poskytovaly výchovnou i rehabilitační péči handicapovaným dětem. Brzy začala existovat i mateřská škola, která se rovněž věnovala obdobné problematice. V roce 1984 byl dán podnět tehdejšímu Národnímu výboru, aby se tato dvě zařízení sloučila a tím umožnila poskytovat komplexní péči handicapovaným dětem do věku 7 let. V nynější podobě stacionář funguje od 1. března 1990 na Ukrajinské ulici v Ostravě-Porubě. Také se rozšířil na další detašovaná pracoviště, a to ZŠ Ukrajinská , Ostrava-Poruba, ZŠ Kpt. Vajdy Ostrava-Zábřeh a Dětské oddělení v MNO. „V době otevření měl stacionář čtyři oddělení s kapacitou 60 dětí. Tehdy však problémy handicapovaných dětí byly zcela jiné,“ vzpomínala dnes vrchní sestra Darja Waczyńska. Z celkového počtu bylo jen asi 10 imobilních dětí s velmi těžkým postižením. Postupem času s vývojem zdravotnické techniky se dařilo, a stále daří, zachránit život velmi předčasně narozeným dětem s nízkou porodní hmotností. Struktura handicapů dětí se výrazně začala měnit po roce 1995. Do denního pobytu stacionáře přicházely děti se stále většími kombinovanými problémy a my jsme byli nuceni z důvodu zajištění odpovídající péče a bezpečnosti snížit kapacitu na 40 dětí. V současné době máme asi 7 dětí mobilních (schopnost jakéhokoliv samostatného pohybu – chůze, lezení po čtyřech, přísun, apod.). Skoro u všech dětí se jedná o dětskou mozkovou obrnu, kterou doprovází mnoho dalších přidružených problémů, jako je příjem potravy a tekutin, sluchové a zrakové vady, narušení komunikačních schopností, pervazivní poruchy, např. autismus, metabolické a genetické vady, ortopedické vady, apod. Každé dítě má úplně jiný klinický obraz se specifickými problémy, které se řeší individuálně se všemi odborníky. V péči stacionáře je většina dětí již od narození, kdy je jim péče poskytována ambulantně a následně některé z těchto dětí absolvují denní pobyt. Do denního pobytu přicházejí děti z Ostravy a přilehlého okolí, na ambulanci přijíždějí pacienti z celé republiky, někdy i z ciziny. „Jsem si vědoma, že ve stacionáři máme luxusní personální standard proti jiným oddělením MNO, ale na druhé straně, když byla těmto dětem dána šance na život, musíme jako společnost zajistit jejich kvalitní budoucnost,“ dodala vrchní sestra.
O děti ve stacionáři pečují: lékař – primář oddělení, v této chvíli MUDr. Jana Švandová, klinický psycholog a logoped, fyzioterapeutky, ergoterapeutky, dětské a všeobecné sestry, ošetřovatelky, sanitář. Ve stacionáři působí speciální pedagogové, kteří jsou zaměstnanci ZŠ Ukrajinská, Ostrava-Poruba, ale jsou součástí týmu. Na krátký úvazek zde pracuje MUDr. Eva Bučková, která pečuje o dospělé pacienty, neuroložka MUDr. Tomšíčková a ortoped MUDr. Jelen.
Podle slov vrchní sestry se za dobu fungování stacionáře změnily přístupy v péči o handicapované děti. „Dříve se u nás v republice preferovala Vojtova reflexní terapie, ve stejné době se také vyvíjely i jiné techniky, které bohužel u nás nebyly používány. Až v 90. letech se k nám dostalo více informací o Bobath konceptu, který vychází z individuálních potřeb pacienta, nevychází ze šablony a nutí terapeuta přemýšlet, jak s pacientem postupovat, aby se posunul ve vývoji dál. Každé dítě má vypracován svůj dlouhodobý i krátkodobý terapeutický plán, na kterém se podílí celý tým odborníků včetně rodičů dětí. Tyto plány se probírají na pravidelných konferencích,“ popisovala vrchní sestra.
Ostravský stacionář je jedinečné zařízení svého druhu, jediné v republice fungující při nemocnici. Většinou jsou podobná zařízení soukromá, anebo spadají pod sociální sféru s plnou úhradou všech služeb. Ve stacionáři je hrazena rodiči jen strava.
Velice důležitý je však především vývojový posun dětí. „Děti mají možnost využívat různé kompenzační pomůcky nejen u nás, ale i doma a ve volném čase, rehabilitují, maximálně se jim věnují odborníci, které potřebují, a tím se podporuje rozvíjení jejich schopností a příznivý vývoj. Dříve by pravděpodobně končily někde na vozíku nebo na lůžku v ústavu, ale rehabilitací a využíváním kompenzačních pomůcek se naučí mnoha dovednostem a je tak usnadněno jejich začleňování do společnosti,“ vysvětlila primářka MUDr. Švandová. Ale tím to nekončí. Děti, které ukončí docházku ve stacionáři, přecházejí do různých speciálních nebo základních školských zařízení nebo do Čtyřlístku. „Jako první Základní škola na Ukrajinské ulici v Porubě pod vedením ředitelky Kubátové vzala prvních 6 dětí do běžné první třídy. Upravili schodiště plošinou, aby mohly děti jezdit s vozíky a dnes je už jeden z nich na VŠB ve třetím ročníku. A to člověka potěší. Další věc, která mne potěšila, bylo, když jsem viděla děti z družiny vozit své handicapované kamarády na vycházky a jejich „řádění“. Najednou jsem měla pocit, že zdravé děti dostaly jedinečnou příležitost naučit se žít s postiženými. Vnímají tyto své kamarády úplně jinak než lidé, kteří tento kontakt nemají. Dříve byli postižení lidé v ústavech, jen ojediněle, třeba z Hrabyně, pořádali výlety vozíčkářů do centra na nákupy, a to byl jediný kontakt s postiženými. Člověk nevěděl, jak se zachovat, zda pomoci, nepomoci, čekat na výzvu, dívat se, nedívat. Dnes je to už jiné,“ uzavřela povídání vrchní sestra.
