„Věřím, že diváci za svými herci přijdou i s respirátorem či dražší vstupenkou,“ přeje si Robert Tamchyna, ředitel divadla Viola

Jak se divadlo Viola vypořádává s koronavirovou krizí a jak na zcela novou situaci reagovali herci či zaměstnanci? 

Divadlo Viola nemá svůj stálý soubor, proto nejsme všichni v tak těsném kontaktu jako například kolegové z Dejvického divadla nebo v divadlech, která jeho členové přímo zakládali.  Nikdo z oslovených spolupracovníků ale neodmítl pozvání na večery přenášené online z Violy, natáčení záznamu představení do našeho archivu nebo pozvání do seriálu krátkých videí na Facebooku, kde herci a režiséři představili své oblíbené autory poezie a jejich verše.  

 

V průběhu loňského roku jsme dokončili také některé technické úpravy na jevišti, respektive v zákulisí, a samozřejmě stejně jako ostatní netrpělivě čekáme na to, kdy budeme moci znovu přivítat první diváky. Ve Viole je situace o to komplikovanější, že naše představení vesměs nejsou přenositelná na letní scénu. (Mimochodem, bude jich jen v Praze tolik, že nevím, jestli ostatní diváci v létě budou mít čas a chuť přijít i do divadla „pod střechou", kam míří v průběhu roku.) Naše večery jsou připraveny pro neopakovatelného genia loci bývalé poetické vinárny a navíc – kapacita hlediště je pouhých 80 diváků, takže hraní pro 30 % nebo 50 % sálu a ještě s rozestupy znamená jen 24 resp. 40 lidí! A to už je zase ekonomicky složité.  

 

Někteří ředitelé divadel se s herci domlouvají na sníženém honoráři, ale budou herci po dlouhodobém uměleckém i ekonomickém půstu hrát za polovinu pro polovinu sálu?

Těch otázek nad budoucností kultury je hodně. Všichni se na diváky těšíme, ale nikdo neví, jak to všechno bude fungovat a jestli všechna důležitá hygienická opatření – v uzavřených sálech, nikoliv venku v létě – přivedou do divadel opět tolik diváků jako dřív a jak to ve výsledku „zamíchá" s kulturní mapou Prahy, která byla už nedávno nikoliv zaplněná, ale přeplněná. A divadla se navzájem čím dál víc přetahují o své hvězdy a jejich termíny. Moc rád bych věřil, že divákům chybí divadlo natolik, že za svými herci přijdou s respirátorem nebo i dražší vstupenkou a ještě chvíli třeba bez možnosti občerstvení… Ale kolik takových nadšenců bude?  

 

Přinesla současná komplikovaná doba kromě negativních také nějaké pozitivní impulzy, zkušenosti či inspiraci pro chod Violy?

Všechny úvahy, které jsem naznačil v odpovědi na předchozí otázku, se mi vracejí znovu a znovu každý den.  A jsou pro mě důležitým, chcete-li spíš radostným, než s testy na covid příliš spojeným „ pozitivním", motivem k přemýšlení o divadle jako takovém. Nakolik ještě vnímáme divadlo jako společné setkání s uměním v jednu společnou chvíli? Jaká by měla být dramaturgie takového sálku s dlouholetou tradicí, jako je právě Viola? A může Viola, které už dávno není vlastní jen poetické večery, konkurovat jiným malým komorním scénám navázaným na větší divadla? V čem je tedy tajemství a neopakovatelnost Violy v době, která už nabízí setkání s velkými mistry svého oboru „na blízko" častěji a na mnohem více místech než dřív, kdy Viola byla v tomto ohledu naprosto jedinečná? Ano, celá situace s covidem mi přinesla i takové přemýšlení, které člověka nutí (a to je dobře!) odpovídat si na řadu otázek, které by si jinak za běžného provozu ani neuvědomil. Nebo neuvědomil tak silně a naléhavě. 

 

Viola patřila vždy velkým hereckým osobnostem a jejich odchod, ať už je to nedávná ztráta v případě Hany Maciuchové nebo rozhodnutí Josefa Somra odejít na odpočinek ze zdravotních důvodů, je nenahraditelný. Repertoár Violy se totiž připravuje vždy „na míru" a pro hlavní role, není tedy možné jednotlivé postavy jen tak přeobsadit.  

 

Mohou si diváci již nyní v nějaké alternativní formě zakoupit vstupenky na budoucí představení?

Samozřejmě, diváci si mohou koupit dárkové poukazy, které později promění za vstupenky, respektive jejich vstupenky na neodehraná představení se stanou voucherem na nové divadelní večery, jakmile začneme opět hrát. Nechceme ale v tuto chvíli vypisovat každý měsíc nový program, který vzápětí zrušíme. Tak to nejde. Ve chvíli, kdy bude zdravotní situace stabilizovaná, musíme dát divákům šanci se rozhlédnout, vybrat si – a hrát začneme až podle daných parametrů.  

 

Hledáme alespoň pro pár večerů možnost přidat se k jiné produkci letní scény, zkusíme nabídnout nějaké večery ve Viole i na začátku nebo na konci léta. Uvidíme, jaký bude u diváků zájem, když jim podobné nabídky učiní – a často s dotovanou slevou – i mnohá další divadla. Budou to všechno kultury lační diváci stíhat? Budou na to mít čas a peníze, nebo spíš využijí letních dnů k výletům do přírody?  Věřím, že nám ti věrní zůstanou, protože Viola je pro všechna svá specifika opravdu jen jedna.

 

Co se teď, když jsou divadla uzavřena, ve Viole děje? Zkoušíte nové tituly?

Už v loňském roce jsme museli z jara na podzim odložit jednu premiéru a naštěstí jsme ji zařadili do programu na září. Autorská koláž Tomáše Vondrovice o životě renesančního genia Michelangelo: Mramorová horečka s Tomášem Pavelkou v hlavní roli. Novinka, která je stále ještě neokoralou novinkou. Na Vánoce jsme už nemohli uvést, a snad se to tedy letos povede, Zahradníčkovu Ježíškovu košilku. A těšíme se na jarní (?) nebo letní (?) premiéru večera z veršů a krátkých povídek Jacquese Préverta, který do Violy vrací poezii v režii Lídy Engelové.  Mimochodem, prevertovská pásma ve Viole uvádí paní režisérka – pokaždé jinak a s jinými interperty – opakovaně už několik desítek let. Je to vlastně pro Violu kmenový autor. 

 

Další připravovanou premiérou je inscenace, o které zatím nechci prozradit víc, ach ta pověrčivost, než to, že se v ní potkají v hlavních rolích Klára Cibulková a Igor Bareš. Společně s autorkou textu to bude pro všechny tři jejich první večer u nás v režii Radovana Lipuse, kterého ovšem naši diváci už dobře znají. 

 

Dostalo se vám finanční pomoci od státu a pražského magistrátu? Pořádali jste sbírku na platformě Donio a na podzim dobročinnou aukci na podporu divadla, nakolik byly úspěšné? 

Rád bych poděkoval za spolupráci a podporu všem, kteří Viole pomohli a pomáhají, ať už je to ministerstvo kultury, pražský magistrát nebo odbor kultury MČ Praha 1. Poděkování patří i všem – divákům, hercům, kolegům v sousední galerii KODL, kteří pomohli finančně nebo nápadem, zaštítili naši dobročinnou aukci... Samozřejmě dnes už není energie taková jako vloni na jaře, kdy jsme si mysleli, že je to všechno jen na pár měsíců „a že to dáme…“, jak se říká. 

 

Jsem osobně opravdu zvědavý, jak „covid" promění naše životy, jak dlouho se bude divadlo vracet do doby před rokem 2020, jestli se tam vůbec vrátit chceme. V čem se poučíme a na co okamžitě zapomeneme. Přál bych si, aby divadlo vyšlo z toho všeho posilněné, i když asi bohužel za cenu ekonomických ztrát nebo i s koncem některých divadelních scén, ale s novou silnou energií, která nabídne divákům víc než jen každovečerní zábavu, kterou jim zprostředkovaně ukazují streamy a třeba i sebedokonalejší záznamy inscenací. S energií, která bude tou přirozenou očistnou silou a magnetismem pro diváky tak, aby přišli nejen s tím, že mají doma dva roky staré vstupenky a chtějí je uplatnit, ale hlavně, že chtějí být „u toho" a s námi. Ale kdy se tenhle zázrak znovu-vzkříšení stane, opravdu netuším. Přesně to nedávno v jednom rozhovoru pojmenoval herec Filip Rajmont: „Hrát proti někomu, kdo má roušku, podle mě nejde. Nevidíte reakce diváků, nemůže tam proudit energie. A sedět s tím tři hodiny v divadle není žádný med. V divadle se má člověk cítit dobře, a ne se bát o život. Je mi z toho smutno…“