Martin Dudek
Provedl jste přes osm tisíc mozkových operací. Dokáže vás ještě uvnitř lidské hlavy něco překvapit?
Moc ne, malá překvapení spojená s jednotlivými nemocnými jsou, ale nějaké zásadní? To ne.
Operujete přes 40 let, nicméně se zeptám – vzpomenete si na vaši nejtěžší operaci?
Dost těžká otázka, těch těžkých operací bylo plno. Ale asi nejtěžší bylo v polovině devadesátých let malé dítě s cévní malformací v oblasti vena magna Galeni. Dodnes jsem na tuto operaci hrdý, i když dnes již dávno toto onemocnění řešíme endovaskulárně.
Tradují se ohledně našeho mozku nějaké nesmyslné pověry a báchorky?
Asi hlavní pověra je to, že mozek je stejný orgán jako všechny ostatní. Není, on vše řídí a jeho zásluhou je člověk člověkem. Smrt rovná se smrt mozku. On je zodpovědný za to podstatné, emoce, kreativitu, schopnost abstrakce, inteligenci individuální i sociální. Je, na rozdíl od všech ostatních orgánů, nenahraditelný.
Zaujalo mne vaše tvrzení, že si mozek dokáže sám říci, co potřebuje. Proto například k dietám přistupujete s určitou nedůvěrou. Jinými slovy – máme tedy poslouchat náš mozek, když nám třeba našeptává, že má chuť na něco sladkého či sklenku vína?
Víceméně ano. Ale naneštěstí je mozek zodpovědný i za závislosti. Takže uvedený příklad pak povede k obezitě nebo alkoholismu. Jsou za to odpovědné vývojově staré okruhy a jádra v oblasti limbického systému a hypothalamu. Ne vždy je chytré poslechnout. Ale i rozhodnutí neposlechnout činí mozek.
Osoby středního věku děsí nemoci jako Alzheimerova, Parkinsonova a demence. Proč nad nimi zatím nelze vyhrát?
Degenerativní onemocnění nepatří do neurochirurgie, ale do neurologie, s těmi my do styku skoro nepřijdeme. Je jen jeden typ demence, kterou se zabýváme, takzvaný normotenzní hydrocefalus, ten řešíme jednoduchou operací. Příznakem je demence jako každá jiná, ale tuhle dokážeme operací vyřešit, je to jediná vratná demence. A nad těmi ostatními zatím nedokážeme vyhrát proto, že neumíme napravit poškození centrálního nervového systému – mozku a míchy. A je jedno, jakého původu poškození je, degenerace, úraz, cévní příhoda.
Vy jste i skeptický k radám o trénování mozku, například křížovkou či sudokem. Proč to nepomáhá proti zmíněným nemocem?
Je to v předchozí odpovědi. A svým způsobem je to, jako kdyby někdo chtěl mýt Národní muzeum kartáčkem na zuby. Ale určitě křížovkou neublížíme.
Slyšel jsem, že rychlým indikátorem Alzheimerovy nemoci či demence je, když příslušná osoba není schopná namalovat hodiny, například čtvrt na pět. Je to pravda?
Ano, to jsou běžné diagnostické testy.
Od namáhavé lékařské práce relaxujete tenisem, mariášem, návštěvou divadla a sběrem brouků. Proč právě mariáš a brouci?
Oboje mám od dětství. Brouky jsem začal sbírat již jako malé dítě a mariáš mne naučil třídní učitel v základní škole. On nás děti na školních výletech vždy obehrál o celé kapesné. Výborný chlap i učitel. Od té doby jsem vždy měl nějakou partu, s níž mariáš hrajeme. Ale už ne moc často.
Partnerem pro vaše broučí výpravy bývá i herec Oldřich Kaiser. Jak jste se dali dohromady a kdo z vás má ve své sbírce většího (vzácnějšího) brouka?
Olda nesbírá, pro něj jsou naše cesty odpočinkem, čundrem a zábavou. Seznámili jsme se přes Naďu Konvalinkovou před lety, slovo dalo slovo a od té doby spolu často jezdíme. Oběma nám to vyhovuje, Olda je výborný parťák. A asi zodpovědnější než já. Já rozhoduji, kudy pojedeme, on, kdy se umyjeme.
Jak takové hledání drobného hmyzu ve zkratce vlastně vypadá?
To není hledání, to je lov. Do pastí, na světlo v noci, pod kameny, individuálně přes den. Dřina. Zakopat 200-300 pastí a přeházet horu kamení, vylézt do 4000 metrů, moknout, mrznout či naopak 40 stupňů horka, to není moc selanka. Ale je to zábava.
„Nesnáším, když malá skupinka lidí ví, co jediné je správné a jediné prospěšné“
Mezi filatelisty je velkou vzácností známka Modrý Mauritius, jedna z nich se před třemi lety stala součástí sbírky českého sběratele. Dal za ní přibližně 100 milionů korun. Za jakého brouka byste byl ochoten utratit jmění?
Za žádného. Brouci nejsou o penězích. Ti jsou o nových druzích, o faunistických poznatcích o tom, jak se který druh vyvíjí. Jen zvenčí to vypadá jako filatelie, protože budujeme sbírky, ale podstata je jiná. Všechny větší soukromé sbírky u nás stejně skončí v Národním muzeu. Zadarmo.
Nedávno vám vyšla autobiografická kniha Mé cesty do hlubin mozku. Naskýtá se tedy otázka – co jste při vašich cestách zajímavého objevil?
Náplň svého života, ohromnou zábavu, výzvy, opakovanou odměnu ve vyléčených pacientech. Potkal jsem desítky zajímavých lidí z celého světa. Z několika jsou moji nejlepší kamarádi. Ale také 300 publikací, dvě knihy, stovky přednášek. Takhle bych mohl pokračovat ještě dlouho. Víceméně jsem tohle všechno s pomocí pana Moravce v knize shrnul. Snad zajímavě.
Žijete v Praze. V jaké její části a jak se vám tam bydlí?
V Řeporyjích a moc rád. Praha, přesto vesnice, výborní lidé, kamarádi, čistá část Prahy, kousek do nemocnice, kousek do centra, blízko na letiště. Dalejské a Prokopské údolí za barákem. Za Ořechovku či Baterie, kde jsem vyrostl, bych neměnil.
Jste spokojený s tím, jak nyní naše hlavní město vypadá?
Je krásné, spokojený nejsem. Protimluv, že? Jednou věcí je doprava, od Blanky se nic podstatného s dopravou neděje, žádný severní okruh, doprava na letiště, jen trvalé opravy spojené s nepříjemnostmi. A pak to, že město v centru přestává být živé, stává se skanzenem. Od Tančícího domu jsme nic zajímavého v centru nepostavili. Jednoduše – Chobotnice se mi nelíbila, ale měla se postavit.
Jste přednostou Neurochirurgické a neuroonkologické kliniky 1. lékařské fakulty UK a Ústřední vojenské nemocnice v Praze a současně máte hodnost plukovníka Armády ČR. Co jako lékař i voják říkáte tomu, kam se ubírá Evropa a svět?
Voják již několik let nejsem, ale na těch 15 let, co jsem v armádě byl, jsem hrdý. Odpovědět na to, kam se ubírá svět a Evropa, krátce nelze, shrnul jsem to v kapitole v knize Jak dál editorů Bárty a Kováře. Jen velmi krátce. Jsem alergický na dogmata, jedno jaké barvy. A nesnáším, když malá skupinka lidí ví, co jediné je správné a jediné prospěšné. Oboje vede k totalitě a obého je dnes ve veřejném prostoru až příliš.
Neměl jste někdy chuť se aktivně zapojit do politiky?
Ne, neměl. Na to mne moje profese dostatečně baví a naplňuje. A také žere hodně času, tedy, všechen.
Hodně nás teď straší klimatickými změnami. Je vůbec možné, aby třeba měly vliv na způsob našeho myšlení či práci mozku?
Vliv na způsob myšlení, či spíše absenci kritického myšlení, mají, na funkci ne. Arogance vždy vede ke zploštění myšlení. Jen tak si lze vysvětlit, že dost velká část populace si může arogantně myslet, že bychom mohli ovlivnit tak mohutné síly, jakými disponuje příroda. A zapomenout, že základní vlastností přírody je dynamika. A také zapomenout na to, jak dlouho člověk na planetě je. Za těch pár desítek tisíc let, co člověk na Zemi je, si planeta ještě ani nestihla všimnout, jak škodlivý druh se jí tady přemnožil. Horší bude, až si všimne.
Box
Vladimír Beneš
- narozen 30. července 1953 v Praze
- lékař, specializací neurochirurg, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice Praha a 1. LF UK
- jeho otec profesor Vladimír Beneš, DrSc.(nar.1921), stejně jako syn docent Vladimír Beneš (nar. 1979), jsou také neurochirurgové.
- ženatý, ve volném čase je jeho zálibou entomologie, čeleď střevlíkovití.
Popisek:
Po lovu brouků v jižní Bolívii si Vladimír Beneš dopřává odpočinek ve společnosti herce Oldřicha Kaisera. Foto: archiv VB
