Herečka Eva Josefíková: „Praha je pro život ideální, ale děti vychovám jinde“

Pocházíte z Uherského Hradiště, ale jako desítky vašich předchůdkyň jste nakonec zakotvila v hlavním městě. Měla jste vůči Praze, než jste ji lépe poznala, předsudky?

Měla, původně jsem sem ani nechtěla. Potom jsem se v Praze dostala na školu a nebylo zbytí. A nakonec jsem si ji zamilovala.

Co vám na Praze nejvíce vadilo? Měla jste nějaké výhrady vůči Pražanům?

To ani ne, ale nelíbilo se mi, že je Praha velké město, je tu stres, shon a spousta lidí na jednom místě. Byla jsem zvyklá na menší prostředí, ale časem jsem zjistila, že i v Praze si můžu najít klidné místo, úzký okruh nejbližších a fungovat podobně jako v Uherském Hradišti.

Takže přesun do velkoměsta jste nakonec zvládla…

Přesun jako takový byl hladký a plynulý, protože jsem se přistěhovala s kamarádkami z gymplu. Měly jsme společný byt a v něm si udržovaly moravský nádech (úsměv).

Jaká byla vaše první pražská adresa?

Kupovidu jsem měla štěstí na byty. Nejprve jsem první rok bydlela ve Vršovicích, potom na Betlémském náměstí, pak u Muzea, na Pankráci asi dva roky a teď zase bydlím v centru. To mě paradoxně přitahuje. Toho, čeho jsem se nejvíc bála, mě teď baví.

Co se vám na Praze líbí?

S Prahou už nemám problém, naopak se jí velmi zastávám a velmi za ní brojím. Když cestuji a dostanu se do zahraniční metropole, vždy si uvědomím, jak je Praha pro život ideální. Otázka je, jak to budu cítit, až budu o něco starší a plánovat rodinu. To si myslím, že v Praze není úplně jednoduché. Výchova dětí je podle mne lepší v menším městě, ale na to mám ještě čas. Pak se uvidí.

Kam si ráda zajdete?

Jsou to moje divadla, kam se ráda vracím. Hraji na pěti scénách – domovské Švandovo divadlo, Divadlo Bez zábradlí, divadlo ve vile na Štvanici, Strašnické divadlo, Divadlo v Celetné a ještě jsem jezdila hrát do Kladna. V divadlech trávím většinu svých večerů. Potom mám oblíbené kavárny a procházky, například po náplavce či na Petřín. Sice tam člověk potká spoustu turistů, ale když uhne z hlavních cest, najde klid.

Hrajete v pěti pražských divadlech, to jste doslova na roztrhání. Která ze scén je vám ale nejbližší?

Lásku mám rozloženou rovnoměrně, i když se ve mně tvoří silnější vztah ke Švandovu divadlu, protože se čerstvě stalo mým domovským divadlem. Se souborem se zatím sžívám, ale je moc fajn. Na druhou stranu bych nerada křivdila dalším divadlům, ráda se do všech vracím, hlavně kvůli kolegům nebo hrám.

Na jaké představení nás pozvete do Švandova divadla?

Divadlu vděčím za to, že mi hned od začátku svěřilo poměrně velké role, navíc typově i herecky úplně odlišné. V Misantropovi hraji koketu Celimenu a celé je to ve verších, což je pro mě zase něco nového a náročného. A také účinkuji v komorním dramatu Pankrác 45. Pět žen se po válce sejde v jedné cele. Proč tam jsou a za co, kdo kolaboroval a proč, kdo si připouští vinu… Podle mne je to nejen pro diváky, ale také pro nás herečky pokaždé velice zajímavý zážitek. Ve Švanďáku je obvykle vyprodáno, takže o to větší je to energie z obou stran. Jevištní přísun i výdej (úsměv).

„Vysněnou roli nemám, jsem v obsazování odkázána na druhé“

Dáváte raději přednost divadlu, nebo filmu?

Když se něco kryje termínově, tak určitě divadlu. Protože divadlo mne vychovalo a dalo mi to, co umím. Takže by bylo nevděčné se na divadlo vykašlat. Mně by chybělo jeviště a energie od diváků.

Máte vysněnou roli?

Nemám, protože bych se upínala k něčemu, co by potom nemuselo vyjít. V mojí profesi jsem odkázána na druhé, jakou roli mi svěří. Takže něco si vysnívat, co není úplně v mé moci, je asi zbytečné. Já o tom ani tak neuvažuji. Měla jsem zatím možnost zahrát si širokou škálu postav a vždy jsem příjemně překvapená, co přijde dál.

Dobře, tak která z divadelních či filmových rolí vám byla nejbližší?

To je těžké odpovědět, protože na to neexistuje nějaký filtr. Nějaký projekt je mi blízký kvůli lidem, které jsem tam potkala, další kvůli herecké možnosti či výzvě, kterou jsem v něm musela podstoupit, jiný kvůli cestování. Každá je pro mne svým způsobem nezapomenutelná, jen se liší důvod.

Prý jste hrála i v dánském historickém seriálu…

Ano, byl z období druhé poloviny 19. století v průběhu dánsko-pruského konfliktu. Šlo o velice epický příběh o lásce a válce. Hraji v něm nejlepší přítelkyni hlavní ženské postavy, ovšem jsem němá. Proto mne mohli obsadit. A výhodou bylo, že půlka projektu se natáčela v Praze.

Přesto jste do Dánska musela létat natáčet druhou půlku seriálu. Neměla jste vzhledem k nedávným teroristickým útokům strach cestovat?

Neměla. To by se člověk musel zavřít doma, kdyby na to měl hledět. Stát se může cokoliv kdekoliv.

Jak trávíte volný čas?

Kvůli pracovnímu nasazení nemám moc času na koníčky. Když jsem žila u rodičů, měli jsme za barákem les, vzala jsem psa a šla jsem si provětrat hlavu. Nebo jsem jezdila na kole. Teď  relaxuji po pražsku, spíše po kavárnách. Když člověk pendluje mezi natáčením a divadlem, tak vlastně jediné, co potřebuje, je chvilka klidu.

Čtete ráda?

Spíše scénáře nebo materiály k práci. Když už potřebuji vypnout, naočkovala jsem se jedním televizním seriálem. Ten ve volnu sjíždím. A hodně relaxuji pomocí hudby.

Zahrála jste si také ve filmu Fair play. Jaký máte vztah ke sportu?

Můj vztah ke sportu byl před filmem velmi chladný, ale kvůli scénáři jsem musela podstoupit asi půlroční sportovní přípravu a potom se v průběhu celoročního natáčení udržovat v kondici.  Takže to bylo dobré, ale sport se i tak nestal mým koníčkem, měla jsem k němu vztah jako k pracovní záležitosti. Poslední klapkou jsem se s během úspěšně rozloučila. Ale nevylučuji, že ho budu brzo potřebovat…

Životosprávu zřejmě nemusíte příliš dodržovat, jak se tak na vás dívám, štíhlá jste…

To mám po mamince, za to jsem ji velmi vděčná. Teď na životosprávu skutečně moc nehledím, ale způsob, jakým žiji, musím v blízké době přehodnotit.

Jste Vodnář. Sedí to k vaší povaze?

Velice. Jsem nezodpovědná, mám hlavu v oblacích, zároveň jsem empatická, společenská, ale je se mnou těžké se na něčem dohodnout. Někdy si záměrně vypínám telefon a jindy hledám společnost, rád hostím návštěvy a vidím tváře. Jsem taková rozvrkočená…

Prý nerada uklízíte…

Jak kdy. Někdy se mi nechce, někdy potřebuji něco přebít tím, že se vrhnu do uklízení. Třeba když jsem měla dělat diplomovou práci, tak jsem měla doma hodně naklizeno, protože všechno bylo lepší než psát diplomku.

Vaříte ráda?

Pro sebe ne, to mne nebaví, klidně si namažu chleba s taveňákem nebo si udělám vajíčka. Ale pro přátele ano.

Co je váš kulinářský majstrštyk?

Můj majstrštyk bude, až se naučím všechny maminčiny omáčky, guláše a další. To ještě neumím. Zvládnout věci na pánvi či v troubě není těžké, ale dochutit dobře omáčku, to se musím naučit. A co vařím? Udělám pstruha, lososa, panenku, na co má právě návštěva chuť nebo co mám v lednici. Krůta je taky dobrá.

Máme za sebou téměř měsíc nového roku. S jakým přáním jste do něj vstupovala?

Zlepšit se v komunikaci.  Celý den lítám a mám v telefonu hodně zmeškaných hovorů a desítky e-mailů a zpráv. Všechny je odklikám s tím, že jasně, napíšu či zavolám večer, a už se k nim nedostanu. Lidé mne pak nemohou sehnat. Takže letos bych si ráda lépe zorganizovala život ve stylu – když si něco přečtu, odepíšu a také zapíšu do diáře.

Už dvakrát jste hrála filmovou princeznu. Jaký je váš vysněný životní princ?

To je jak s těmi rolemi, chlapa si nevysnívám. To přijde samo. Když jsem byla mladší, myslela jsem si o sobě, že jsem typově vyhraněná. Ale teď už vím, že to není o typu muže, ale o tom, co má uvnitř sebe.

 

 

Eva Josefíková

- narozena 3. 2. 1990 v Uherském Hradišti

- absolventka pražského DAMU v oboru Herectví činoherního divadla

- v letech 2009/10 hostovala v Národním divadle v inscenaci Babička jako Barunka

- nyní je její domovskou scénou Švandovo divadlo

- hrála například ve filmech Probudím se včera, Donšajni, Vejška, Fair play a v pohádce Korunní princ