Scénárista Zdeněk Svěrák: „Je mi smutno ze strahovského stadionu“

Jste rodilý Pražan. Jak vnímáte postupnou proměnu Prahy v moderní evropskou aglomeraci?

Na Pankráci na malém vršíčku stojí pěkné stromořadí, jak se kdysi zpívávalo, už není pravda, stojí tam vysoké krystaly prosklených budov, jaké známe z jiných světových velkoměst. Nemám erudici na to, abych mohl tento druh stavitelství posuzovat nebo dokonce odsuzovat jako kdysi Jan Neruda rozhlednu na Petříně. Měli bychom ale být opatrní s jeho rozmachem, aby UNESCO nesebralo matičce Praze status historicky cenného města.

Která místa v hlavním městě jsou vaše nejoblíbenější?

Pokaždé když se vracím z večerního představení, těším se, až z Čechova mostu uvidím nasvícený Hrad a pod ním malostranské věže, které se jízdou posunují jako pohyblivé kulisy. Ten pohled mě ještě neomrzel, ačkoli jsem si ho dopřál tisíckrát. Místem mých pěších procházek se stala Ladronka. Vzpomínám si, v jak žalostném stavu byla, když v ní přebývali squatteři. Starý statek a celá ta pláň je teď ve skvělé kondici a Praha 6 může být na její dlouholeté zvelebování pyšná. Mezi strahovskými stadiony je místo, odkud je za dobrého počasí vidět hora Říp. Tam se mi líbí.

A naopak – kde se v Praze necítíte dobře?

To nemusíme chodit daleko. Je mi smutno z velkého strahovského stadionu. Ten betonový kolos, svou plochou snad největší v Evropě, chátrá jako vysloužilý pamětník všesokolských sletů a spartakiád, s nímž si nevíme rady.

V lokalitě Bohdalec Slatiny, kde stojí školní objekt z filmu Obecná škola, mají proběhnout zásadní urbanistické změny, které místo promění k nepoznání. Za „oběť“ plánovanému stavebnímu ruchu má padnout právě i dřevěná škola. Není vám to líto?

Líto mi to je, ale na druhou stranu chápu, že tyto provizorní dřevěné pavilony bývalé školy tu nemůžou stát věčně. Obecná škola, která se tam natáčela, je dobrý film, ale to je nezachrání a asi zůstanou už jenom v něm. Rozhodl jsem se, že už do těch míst svého dětství nebudu chodit. Gumuje mi to z hlavy vzpomínky.

V mládí jste navštěvoval dnešní gymnázium Voděradská, kde jste měl fiktivního spolužáka, který nenastoupil do ročníku. Je tedy pravdou, že je to předobraz Hliníka, který se odstěhoval do Humpolce ve filmu Marečku, podejte mi pero?

Chodil jsem do gymnázia na Kodaňské ve Vršovicích a teprve před maturitou přemístili naši třídu do Stalinovy školy, dnes Voděradská. Pravda je, že každým rokem, když se četl seznam žáků, vyskytovalo se tam jméno Oliverius. Při jeho vyslovení jsme vždycky sborově hlásili: Chybí! Nikdo Oliveria neznal a nikdo nevěděl, jak se na seznam dostal. To byla inspirace pro filmového Hliníka. Jiné jméno dostal, aby chemikář mohl říci „A nyní se podíváme, zda je přítomen hliník.“

Jste bývalý učitel. Když sledujete současnou mládež – našel byste znovu odvahu si stoupnout před tabuli? Zvládl byste pubertální výstřelky či šikanu bez použití výchovných metod á la Igor Hnízdo z filmu Obecná škola?

Na tuhle otázku jsem odpověděl ve filmu Vratné lahve. Když učitel Tkaloun, zvaný Ždímák, řekne své ředitelce, že odchází, protože už tu není rád.

Jaký je váš názor na inkluzi ve školství?

Myslím, že to není dobré ani pro vynikající ani pro zaostávající žáky. A ani pro učitele.

Divadlo Járy Cimrmana mělo po letech hledání – viz film Nejistá sezóna – kdy bylo i v Malostranské besedě, Redutě nebo na Strahově tři zásadní víceletá stanoviště. Braník, Solidaritu Strašnice a po listopadu 1989 až dodnes Žižkov. Kde jste se cítili nejvíce „doma“?

My jsme byli rádi všude, kde nás nechali hrát. Na Malostranskou besedu vzpomínáme jako na svou kolébku, ve starém Braníku jsme cítili dobře, Solidaritě jsme byli vděční, že nám jako nežádoucímu souboru poskytla útočiště. Žižkovské divadlo, které nese i Cimrmanovo jméno a které bude zřejmě naší poslední štací, je už léta naším opravdovým domovem.

Je pravdou, že hra České nebe byla poslední cimrmanovskou a již žádnou další nepřipravujete?

To je pravda. České nebe jsme s Ladislavem Smoljakem psali jako Cimrmanovo rozloučení s publikem. Každá pohádka má svůj konec.

Prý jste jako kluk chtěl být pekařem, průvodčím, ale i prezidentem. Pokud se na prezidentování podíváte z perspektivy blížících se prezidentských voleb, jaké rysy či vlastnosti jsou podle vás pro budoucího českého prezidenta naprosto nezbytné?

Prezident republiky je něco král, který nemá království, ale republiku. Měl by si být vědom svých omezených pravomocí a své podstatné úlohy občany spojovat, nikoli rozdělovat. Také by měl jako nestranická autorita vnášet mezi zápolící politické strany smír a úsilí o kompromis. Měl by mít sílu krotit své osobní animozity a ambice. Měl by důstojně reprezentovat svůj stát v zahraničí. Měl by to být vzdělaný vlastenec, který bere naše členství v Evropské unii jako záruku bezpečnosti a uchování demokratických hodnot, za něž byli naši předkové ochotni obětovat životy.

Který ze současných prezidentských kandidátů je vašemu srdci nejbližší?

Kdyby se stal českým prezidentem Michal Horáček, byl bych rád. Jsme přátelé. Ale ještě raději bych na Hradě uvítal pana Jiřího Drahoše. Proto jsem na jeho podporu připojil svůj podpis.

Dlouhodobě spolupracujete s malešickým centrem Paraple, které úspěšně pomáhá paraplegikům. Bylo těžké dostat Paraple do povědomí našich spoluobčanů?

Jsem s Centrem Paraple od samého začátku. Lidé rádi přispějí na dobročinný účel, když mají záruku, že jejich dar doputuje tam, kam má. Stal jsem se takovým ručitelem. Televizní Dobročinné akademie, které jsem moderoval, si brzy našly své příznivce. V počátcích vybrané peníze stačily, ale jak jsme za ně Centrum Paraple rozšířili, stalo se z něj zařízení, které pro svůj chod potřebuje ročně 30 milionů. Proto jsem vděčný České televizi, že nám umožnila spojit téma lidí na vozíku s pořadem Star Dance, jehož sledovanost je tak velká, že se počet dárců zmnohonásobil.

V kinech běží zatím váš poslední film Po strništi bos, který vznikl na základě vaší životopisné knihy. Podařilo se do snímku dostat z předlohy vše podstatné, nebo by ještě mohlo vzniknout volné pokračování?

Pokračováním filmu Po strništi bos je Obecná škola. Je možné, že Strniště je posledním snímkem naší rodinné dvojice. Osud nám dopřál šestkrát se k té krásné práci sejít a jsme mu za to vděčni.

Zdeněk Svěrák

• narozen 28. března 1936 v Praze

• spolutvůrce fiktivní postavy Járy Cimrmana a her o něm

• (spolu) scénárista oblíbených filmových komedií: Trhák; Marečku, podejte mi pero; Jáchyme, hoď ho do stroje; Vrchní, prchni; Kulový blesk; Na samotě u lesa, Obecná škola, Tmavomodrý svět, Kolja, Vratné lahve a další

• v roce 1996 získal film Kolja Oscara

• textař hudebních hitů – např. Není nutno, Dělání, Holubí dům 

• od roku 1994 spolupracuje s Centrem Paraple

• ženatý, syn Jan (52), dcera Hana (56)

Autor všech fotek: Tomáš Lisý.