MUDr. Iva Holmerová: Strašák covid-19 přidal na síle!

Od prvního výskytu covidu-19 se o nemoci ví dnes o něco více. Co nyní při zhoršené situaci považujete za největší riziko pro všechny?

Celá situace má dva póly. Prvním jsou rizika vlastního onemocnění, která nepochybně existují, protože u určitého „malého“ procenta lidí, zejména z rizikových skupin, probíhá toto onemocnění skutečně závažně. Přestože je procento závažných průběhů relativně nízké (třeba i ve srovnání s jinými nemocemi), celkový počet nemocných může být velmi vysoký, takže i to „malé procento“ závažných průběhů onemocnění může představovat tolik případů, že najednou nemusejí stačit kapacity zdravotnictví nejen v intenzivní péči, ale i ty další. Může to ohrozit jak lidi s covidem, tak i ostatní závažně nemocné. To je důvod, proč bychom měli být opatrní, ukáznění, kriticky situaci zvažovat a dodržovat všeobecně doporučovaná opatření, tedy hlavně základní zásady hygieny (dezinfekce, odstupy, vyvarování se pobytu v místech, kde je mnoho lidí, ochrana dýchacích cest), zbytečně neriskovat a celkově pečovat o své zdraví. Pamatovat na dostatek pohybu, stravu s dostatkem vitaminů a vyvarovat se zbytečného stresu (a také třeba jiných infekcí, nemocí či úrazů), pokud je to možné. 

Druhým je právě stres ze strachu z onemocnění, panika, zbytečné obavy. Měli bychom mít stále na mysli, že koronavirus není fantom, ale biologický materiál. V současné době již víme, jak se nejlépe chránit před infekcí a onemocněním, nebo aspoň minimalizovat virovou nálož, kterou by nás mohl někdo infikovat. Při vší obezřetnosti bychom se neměli bát, panikařit, propadat zoufalství, ale zachovat své dosavadní činnosti, radosti a vztahy – i když ty na poněkud větší vzdálenost, než jsme byli zvyklí. Nenechat se celou situací ovládat. Prostě být v pohodě a nebát se, mám-li to stručně shrnout. 

 

Jenomže spousta lidí, bez ohledu na věk, má z nemoci obavy. Mohou být i v důsledku stresu k onemocnění náchylnější?

Ano, a to s tím velmi souvisí. Pro dobrý život a také pro vypořádání se s různými jeho riziky a nástrahami je důležitá životní pohoda a optimismus. Mohu jen zopakovat, že je dobré být obezřetný a chránit se přiměřeně. Ale určitě bychom neměli propadat strachu a panice, absolutně se izolovat, přestat normálně žít a pracovat, vzdát se dosavadních aktivit, zavírat se doma.

 

Ve vašem centru pečujete o starší a nemocné pacienty s Alzheimerovou chorobou či po cévní mozkové příhodě. Ubránili jste se rozšíření covidu-19. Co jste pro to udělali a děláte? 

Nerada bych říkala „ubránili jsme se“, protože vše ještě zdaleka neskončilo. Bráníme se vlastně stále, a to bez přestání, od počátku epidemie v jarních měsících. Tři z našich spolupracovníků v průběhu této doby onemocněli, ale infekce se dále nerozšířila. Po celou dobu včetně léta se snažíme důsledně chránit své pacienty i pracovníky dezinfekcí všude tam, kudy by mohla vést cesta nákazy, bariérovým převlékáním před vstupem na oddělení, oddělenými cestami lidí i materiálu, minimalizací osobního setkávání (například máme většinou telefonické porady), důsledným nošením roušek, nyní již profesionálních, a respirátorů. Kde je to vhodnější (v domácí péči, ambulanci), žádáme i pacienty (samozřejmě pokud je to pro ně únosné, jde zejména o pacienty bez demence), aby do společných prostor vcházeli s rouškami atd.

V péči o lidi s demencí využíváme také štíty, aby lépe identifikovali „své“ pečující. Veškerá opatření stále revidujeme a často se ukazuje, kde je ještě něco třeba změnit a podobně. Jsem vděčná svým spolupracovníkům, že přicházejí s řešeními, upozorňují na problémy, navrhují změny. Jsou skvělí. 

 

Jaký je váš názor na tolik diskutované roušky? Zatímco na jaře je lidé nosili ochotně, při současné zhoršené situaci je mnozí zatracují… 

Upřímně - nevím, proč právě kolem roušek vznikla taková hysterie. Ale zase to není černobílé, jako ostatně nic v životě. Nosit roušku do lesa nebo na ulici, kde nikoho nepotkám, je určitě nesmysl. Ale pokud se setkávám s lidmi, jsem v uzavřeném prostoru, zejména tam, kde je více lidí, v dopravním prostředku, tam to má nepochybně význam. Čím kvalitnější rouška nebo respirátor, tím více chrání proti průniku patogenů. Ale i jednoduchá rouška může zachytit a zachytí kapénky, nejvýznamnější nosiče patogenních, tedy i virových částic, které z dýchacích cest vycházejí při dýchaní, mluvení či kašli. Ochrana není absolutní, to nikdo netvrdí, roušky jsou propustné, aby se vůbec mohlo dýchat, ale většinu kapének zachytí. Pokud některé viry třeba proniknou, zmírní se jejich dávka, což je pro zabránění vzniku onemocnění velmi důležité. S tou si zřejmě poradí přirozená imunita, včetně ochranných mechanismů na sliznicích. Vyšší dávka může tyto mechanismy překonat a způsobí onemocnění, ale to může mít lehký průběh nebo dokonce minimální příznaky, s nimiž si organismus poradí.

Když je ale vstupní infekční dávka velká nebo tak obrovská, že snadno překoná základní mechanismy obranyschopnosti, může onemocnění propuknout i ve velmi těžké formě zejména u lidí, jejichž imunita je oslabená jiným onemocněním. Velkou poruchou naší medicíny je, že se zaměřuje právě na „život zachraňující“ heroické výkony ve světlech operačních a intervenčních sálů, a naprosto podceňuje a bagatelizuje prevenci. Ta není tak kariérně a mediálně atraktivní, ale přitom malé prostředky vložené do prevence mohou ušetřit nejen zdraví, ale i velké náklady na řešení nemocí a jejich komplikací. To platí podle mého jak o rouškách, tak o mytí rukou a zachovávání dalších rozumných opatření. 

 

Jaké faktory jsou podle vás pro (nejen) starší pacienty ve spojení s covidem-19 nejvíce nebezpečné?

Mezi rizikové faktory patří obezita a vyšší riziko představují i další chronická onemocnění, poruchy imunity a ze statistického pohledu i vyšší věk, protože se s ním pojí častější výskyt ostatních rizik. Ale zdůrazňuji, že jsou tyto údaje statistické. V případě každého z nás záleží na mnoha jiných věcech než jen na rizikových faktorech. Nyní již známe mnoho starších i jinak „rizikových“ lidí, kteří se s infekcí dobře vypořádali. 

 

Hovoří se také o dopadu prodělané nemoci na psychiku pacientů… 

O dopadech a chronických následcích tohoto onemocnění zatím příliš nevíme. Je tu s námi příliš krátkou dobu. Co nejčastěji slýcháme, je přetrvávající únava, až několik týdnů. S tím může samozřejmě souviset i depresivní ladění, úzkost, zejména u disponovaných lidí. Ale jak říkám, je to zatím příliš krátká doba. 

 

Nyní už se objevují první vakcíny, myslíte si, že jsou dostatečně odzkoušené? 

Samozřejmě je všeobecná snaha proces vývoje vakcíny co nejvíce urychlit, ale stále platí, že klinické zkoušení vakcíny musí v civilizovaném světě projít všemi potřebnými fázemi, kde bude řádně zkoumána nejen účinnost, ale také bezpečnost jejího použití. 

 

Situace se u nás nyní významně zhoršila a objevují se názory, že počty zemřelých nejsou objektivní, protože se neuvádí, kdo zemřel přímo na covid-19 a kdo s covidem-19 ve spojení s chronickými nemocemi…

To považuji opravdu za slovíčkaření: lidé s rizikovými faktory mají vyšší riziko v jakkoli zhoršeném zdravotním stavu či při jakékoli zátěži, a to všeobecně, statisticky vzato. Naopak lidé bez rizika mají lepší výhled. Ale kdybychom pokračovali v započatém, že vlastně covid nic (tedy ne na něj, ale s ním), ale to ta ostatní rizika, tak bychom vlastně rezignovali na výdobytky moderní medicíny, která umožňuje dlouhý a často velmi kvalitní život právě těm „rizikovým“, protože u těch „bez rizika“ si ve většině případů poradí jejich organismus sám. Takže i pro covid-19 platí: nerizikový člověk na něj pravděpodobně nezemře a člověk s mnoha riziky by na něj mohl zemřít pravděpodobněji.

 

Máte nějaké pozitivní poselství pro naše čtenáře, aby zůstali zdraví?

Ano, zůstaňte – zůstaňme zdraví. A také v téhle době pamatujme na to, že zdraví je jedno (One health). Pečujme o ně. To ale neznamená pečovat jen o své zdraví, ale i o zdraví toho, co nás obklopuje – zvířat a životního prostředí. To nakonec nedávno vyhlásila i Organizace spojených národů, Světová zdravotní organizace a mezi jinými se připojila i G20 atd. Pandemie koronavirové infekce přišla mezi lidi ze zvířecího světa a ukazuje na to, že jsme my jako lidstvo i naše planeta nesmírně zranitelní. Pokud neučiníme něco proti klimatickým změnám, mohou a budou se objevovat další a závažnější infekce, protože bude chřadnout prostředí kolem nás, včetně zvířat, která nás obklopují. Možná bychom měli využít chvíle a síly, které mohou být v době restriktivních opatření nevyužité a podívat se kolem sebe, kde bychom mohli prospět s pomocí nejen svým blízkým, sousedům, známým, ale i prostředí, ve kterém žijeme. 

Eva Fišerová