Narodila jste se v Praze a dětství prožila v Břevnově. Jak jste v této čtvrti v 70. letech vnímala každodenní život?
V Břevnově jsem žila do 15 let a pak jsme se přestěhovali na Babu. O tři roky později jsme se s mámou stěhovaly do Dejvic. Ale pořád jsem vlastně žila na „šestce“, to byl můj domov. Břevnov je kouzelná čtvrť, ty růžové kvetoucí obrovské stromy mám pořád před očima. A také ten klídek, všichni se znali, svobodně jsme si jako děti pobíhaly po ulicích a utahané se vracely až za tmy. Krásu těch vil všude kolem sebe jsem ani nevnímala, ale to vkusné krásné okolí mne určitě ovlivnilo. Nevědomky, ale byly jsme děti z krásných domů a všem to přišlo normální. A pozdější život na Babě už tuplem. Naší vilu tam projektoval můj táta (Ing. arch. Jan Bočan – pozn. red.) a všichni si mysleli, že to bude bulharská ambasáda (úsměv). Byl to opravdu velký dům. Po rozvodu rodičů jsem se s mámou přestěhovala do velmi velkého bytu v Dejvicích. Byla jsem zvyklá na megaprostor, možná i proto jsem byla velmi šťastná v dvougarsonce na Lužinách, kde jsem se cítila nesmírně útulně a svobodně. Tehdy to bylo mé první samostatné bydlení…
Vaše maminka prý razila heslo „Škoda každé facky, která padne vedle“. Za co jste dostala největší výprask?
Bez jejího vědomí jsem se přihlásila do Pionýra. Jednou, když se máma zapovídala s kamarádkou v tramvaji a přejela jednu stanici, viděla mě stát čestnou stráž u památníku padlých sovětských hrdinů. Málem ji trefil šlak, velmi nesnášela komunisty a vše s nimi související. Pamatuji si, jak pustila tašky s nákupem z ruky a zmlátila mě pórkem. Byl toho tehdy plný Břevnov a máma skončila u výslechu (úsměv).
Převzala jste její výchovné metody?
Převzala jsem toho od ní víc, než jsem si kdy myslela, ale metody facek ne. Mari je 17 let a chytla ode mne facana dvakrát. Pak jsem měla trauma větší než ona. U mě v mládí byly facky na denním pořádku, ale asi furt málo (úsměv).
Kam jste jako mladá slečna nejraději v Praze chodila za zábavou?
Naši mě dost dlouho drželi doma, k tomu balet a herectví. Lítat do města za kluky jsem začala až v prváku na střední škole Pražské konzervatoře. Naše druhé přechodné bydliště bylo tzv. Depresso na rohu Kaprové ulice, kousek od naší školy. Diskotéky Zámeček a Uniko by mi taky mohly udělat pomník. Když si dnes vybavím tu sortu lidí, co se tam scházela, tak se divím, že mne máma nezabila, že jsem odmaturovala a nastoupila do Národního divadla a pak do Činoheráku… To byly opravdu dva světy, které jsou absolutně neslučitelné, a mně se to zdárně několik let podařilo kloubit. Pak mě naštěstí víc pohltilo divadlo než ten blázinec pražského nočního života…
A první rande jste měla kde?
První rande bylo v kavárně Myšák ve Vodičkově ulici. Karamelový koktejl, bota s rozbitou špičkou, kterou jsem chytře přibila hřebíkem, čímž mi pravá noha pořád klapala (úsměv).
Po listopadu 1989 jste na tři roky odjela do Kypru, kde jste vyhrála i soutěž krásy. Ale muži se k vám prý nechovali příliš džentlmensky. Je opravdu jižanská nátura natolik rozdílná oproti české?
Chovali se normálně, jak jsou ve své zemi zvyklí a jak jsou vychovávaní. Muž je na Kypru prostě Bůh, a i když za nitky vždy tahají ženy matky, muži jsou extrémně rozmazlovaní a mohou vše. Což se jaksi u mne neshledalo s nadšením a střetli se dva titáni (úsměv). Mě je totiž dost i na české poměry, takže kyperského muže jsem dokázala rozčílit téměř až k infarktu…
Jaký typ muž na vás vždy zapůsobí?
Vtipný, chytrý, mile drzý, soběstačný, milující děti, nemilující sebe, musí mít rád jídlo, víno a cestování i sport, nejlépe hodně vysoký, velkorysý, voňavý, nepomalý, bystrý, upřímný, vzdělaný, naslouchající, no, takový Marťan neexistující (úsměv). A nesmí být komouš.
Měla jste někdy v Praze nebo při svých zahraničních cestách strach o život?
Jednou díky mé naivitě a přespříliš kamarádské povaze s dvěma litry sangrie mě chtěli minimálně znásilnit a možná i zabít takoví dost divocí kluci na pláži v Barceloně. Byli jsme tam s divadlem na festivalu, mně bylo asi 19 let a v rauši štěstí jsem začala partě, co jsme s ní tancovali na pláži, rozdávat moje zlaté prstýnky, řetízky a peníze. Kluci usoudili, že jsem blázen nebo hodně bohatá a pak už si pamatuji jen bitku a útěk. Nebýt Ondry Vetchého, tak je asi po mně…
Momentálně žijete za Prahou, kousek od Kladna. Jaké je hlavní město vašima očima? Vracíte se do něj ráda, nebo vám velkoměstský ruch vůbec nechybí?
Žiji v Buštěhradě, máme tady dům, ale v centru Prahy jsem dnes a denně. Veškerá moje práce je tam – Divadlo Palace, Kongresové centrum, Hybernia, Činoherní klub, všechny televize a dabingy a tak dále.
Bydlení v maloměstě má určitě svoje plusy a mínusy. Co vás nejvíce potěšilo?
Buštík je kousek od Prahy, za 30 minut jsem na Staromáku a ani se necítím, že bych žila mimo město. Jen můj dům je prostě v krásné přírodě u rybníka, v klidu a se skvělými sousedy. Když se něco porouchá, hned někdo ze sousedů pomůže. Domov je Buštěhrad, ale práce je Praha. Jsem srdcem Pražanda a Prahu miluji, jsem na ní hrdá, je to vedle Říma a Paříže pro mě nejkrásnější město Evropy.
Jste známá herečka i dabérka. Co vás po profesní stránce na podzim všechno čeká?
Teď zkoušíme v Kongresovém centru Popelku, premiéra bude 12. října. Sněhová královna začíná opět v Hybernii v listopadu, rozjela se představení v Činoherním klubu, s Divadelním spolkem Háta hrajeme denně po celé republice asi 10 různých her a v lednu zkoušíme další. Točím seriál Modrý kód, moderuji různé společenské akce. Práce je dost, důležité je si je dobře rozvrhnout, aby půlka měsíce patřila divadlu a ta druhá mojí dceři. Jde to. Není to jednoduché, ale jde to…
Najdete si prostor i pro nějaké vaše hobby?
Můj volný čas trávím tím, že usnu jako špalek. Od výchovy a péči o Marinku si odpočinu v práci. Divadlo je pro mě relax.
Popíjíte při nicnedělání stále mléko s rumem, nebo jste už přesedlala na kvalitnější neředěnou lihovinu?
Alkohol nepiji už dlouhou vůbec. Není to nic složitého, alespoň pro mě. Jídla se vzdát, to by nešlo, ale alkohol jsem vytěsnila úplně bez problémů. Vše s tím související je nesmírně pozitivní. Kromě toho, že se pravidelně totálně nádherně vyspalá budím v 6.15 hod., a to i o víkendu, a pak se šíleně nudím, než se vzbudí i Mari. Do školy normálně vstáváme v osm. K tomu, abych třeba začala žehlit, jako to dělají jiní nespavci (a to jsem dřív spala běžně ve volnu i do 12 hod.), jsem se ještě nepropracovala (úsměv). Tak si tak ležím, je mi fajn, koukám na Mari, jak sladce spinká, čtu si, užívám si ten čas a pomalinku vstávám bez spěchu…
Co vás vždy zaručeně potěší?
Dělám nám život co nejpohodovější a užíváme si každý den. Vím, co znamenají opravdové starosti, a tak každý den bez starostí a problému je důvod k oslavě a radosti. Lidé pořád řeší kraviny, tak strašně se trápí úplnými blbostmi a malichernostmi. Život mě skrz starosti naučil opravdu ho milovat a užívat si ho každou minutu. Dneska jsme spolu s dcerou vařily bramboračku, smály jsme se u toho, až nám tekly slzy. Bylo to nádherné odpoledne, teď si ještě uděláme banán s nutelou a sežereme ho v posteli (úsměv). Jsme spolu, směje se, a to je to moje štěstí…
Mahulena Bočanová
Narozena 18. března 1967 v Praze
Herečka, moderátorka a dabérka
Účinkuje v několika pražských divadlech, s Divadelním spolkem Háta jezdí na zájezdová představení
Zahrála si v několika tv seriálech (např. Pan Tau, Chalupáři, Návštěvníci, Vyprávěj) či ve filmech (Golet v údolí, O nejchytřejší princezně, Tábor padlých žen, Post Coitum a dalších)
Zatancovala si ve StarDance, moderovala tv pořad Top Star
Rozvedená, dcera Márinka
