Jak trávíte léto, když divadla mají prázdniny?
Pomáhám v rodinném butiku, který jsme asi před rokem a půl otevřeli v Paláci Koruna. Nabízíme různé značky, včetně polských návrhářů, a navíc jsme butik rozšířili o velký outlet. Kdo to tam zná, tak je na místě bývalého Bontonlandu, který je ale stále v provozu, jen se v rámci outletu trochu zmenšil.
Baví vás tahle práce?
Baví, alespoň se nenudím, něco se dozvím o módě a ještě si přivydělám. Nemít butik, válím se doma na gauči, a to se mi nechce, protože nejsem typický povaleč (ironický úsměv).
Narodila jste se mimo Prahu, ale v hlavním městě již žijete přes 20 let. Vystřídala jste hodně podnájmů?
Nevystřídala, protože jsem dlouho žila s rodiči v Hodkovičkách ve vilové čtvrti. Byl tam velký klídek, přitom když jsem sedla na tramvaj, za 15 minut jsem dojela do centra. Hezky se tam bydlí, jako kdyby člověk ani nežil v Praze. Zhruba od dvaceti let jsem ale měla dva vážné vztahy, kdy jsem pendlovala mezi domovem a bytem dotyčného přítele. Ani jeden z těchto vztahů ale nevyšel, tak jsem se vrátila zpět domů.
A proč jste tedy od rodičů odešla?
Chtěla jsem se už osamostatnit. Přece jen v 27 letech už bylo na čase (smích).
Kde teď bydlíte?
V Praze 10, bydlím v pronájmu asi půl roku. Musím říci, že mne Skalka překvapila, mám tu všechno po ruce, takže jsem spokojená.
S Prahou jste se již dokonale sžila?
V Praze žiji od sedmi let, kdy jsme se přistěhovali z Třince, a asi bych neměnila. Jeden čas jsem měla přítele v Londýně, takže jsem hodně uvažovala o tom, že bych se za ním odstěhovala. Ale musím říci, že zpětně jsem velmi ráda, že to nedopadlo – jak vztah, tak stěhování, protože mám Prahu velmi ráda a nic mi tu nechybí. Zatím vůbec neuvažuji o tom, že bych se z ní stěhovala. Snad jedině až budu mít rodinu, tak bychom s přítelem chtěli mít vlastní domeček někde za Prahou, ale to je ještě vzdálená budoucnost.
Kam se chodíte bavit?
No, já už se moc bavit nechodím (smích). Od té doby, co hraji v divadle, tak většinou po představení zůstaneme v divadelní kavárně nebo v nejbližším okolí. A do klubů už nechodím hodně dlouho.
Máte alespoň tip na nějakou dobrou restauraci?
V oblibě mám restaurace Modrý zub, kterých je v Praze několik. Zbožňuji totiž asijskou kuchyni, ta mi nejvíce chutná. A pak hned italská, proto mám ráda Kogo na Václavském náměstí, a často chodíme do Colosea.
Zmínila jste svého expřítele, který žil v Anglii. Na čem jste si tam tehdy pochutnávala?
Říká se, že v Anglii není moc dobré jídlo. Ale když jste v Londýně, to je to taková Praha krát deset, ve městě najdete úplně všechny typy občerstvení. A hlavně, jak v Americe, tak v Anglii začali už před několika lety propagovat zdravý životní styl a tím oslovili velkou klientelu, která už byla unavena z typických fastfoodů. Takže na každém rohu jsou různá bistra a kavárničky třeba s vegetariánskými či veganskými pokrmy.
Vy sama jste veganka?
Ne, jsem masožrout. Mám s tím občas ale problém, vadí mi velkochovy a způsob, jak se se zvířaty zachází. Ale aby mne to vyloženě dohnalo k tomu přestat jíst maso, tak daleko zatím nejsem. Spíše si myslím, že by se to mělo řešit jinými způsoby, než že přestaneme úplně jíst maso. Ale je to každého volba.
Pocházíte z hudební rodiny, váš otec je skladatel i objevitel Ewy Farny. Vedli vás doma od dětství také k hudbě?
Když jsem byla hodně malinká, prohlašovala jsem, že ze mne bude veterinářka. Jakmile jsem zjistila, že tahle práce není o tom, že se do ordinace nosí zvířátka, která si můžu pohladit, ale že se do nich musí také řezat a teče z nich krev, rezignovala jsem. Navíc jsem ve škole byla velký lenoch, učení mne nebavilo. Spíše jsem inklinovala k hudbě, hrála jsem na piano, od 11 let zpívala a přemýšlela o vlastní kapele. Po gymplu se doma rozhodovalo, co dál, takže jsem si vybrala hereckou školu, kterou má vystudovanou i můj otec. Operní zpěv mne moc nelákal a ani na něj nemám hlas. A na DAMU mne dvakrát nevzali, tak proto ta vyšší herecká. Divadlo jsem brala jako cestu ke zpěvu. Jenže ono mne začalo bavit víc než zpívání a už jsem u něho zůstala. Zpěv mám nyní jako přidanou hodnotu v představeních, kde je vyžadován. Pěveckou kariéru ale už asi začínat nebudu.
Kde vás naši čtenáři a čtenářky mohou vidět hrát po prázdninách?
V nuselském Divadle Bez Hranic (DBH), kde účinkuji v představeních Sluha dvou pánů, Limonádový Joe a Vražda sexem. Pak mě mohou slyšet v rádiu RockZone, kde mám každou středu od devíti večer svůj pořad Česká desítka, do kterého se mohou samy hlásit české kapely. A ještě hostuji v Divadlo pod Palmovkou (Zamilovaný Shakespeare či Žítkovské bohyně), Divadlu pohádek a od října v Divadle Palace.
Ve hře Limonádový Joe hodně zpíváte, ale mne by zajímalo, zda jste předtím znala stejnojmenný film?
Viděla jsem ho asi dvakrát a upřímně řečeno, moc mne kvůli té specifické řeči nebavil, je to taková doslova konina. Když se přišlo s nápadem hrát to v DBH, tak mne to zaujalo, i když naučit se text nebylo vůbec jednoduché. Měla jsem trochu problém si ho zapamatovat, protože řeč je fakt specifická, a než si člověk na ní zvykne a vezme si ji takzvaně do pusy, učí se docela špatně. U zkoušení jsme se ale hodně nasmáli, bylo jedno z nejlepších, které jsem zažila, a moc dobře se nám představení hraje.
Jak jste se vlastně dostala do DBH?
Studovala jsem Vyšší školu hereckou v Michli a v poslední ročníku jsme měli profesorku Ritu Jasinskou. Nabídla mi, abych hrála hlavní roli ve hře Věc Makropulos. A po skončení školy mi asi za půl roku zavolala, že bude režírovat Sluhu dvou pánů a že by mne chtěla obsadit do role Beatrice. Tím jsem tam začala, pak následovaly další role, také na Palmovce. S režisérem a ředitelem Petrem Míkou, který vede DBH, jsme si padli do oka a jsem tam již šestým rokem.
DBH ale nemá příliš velké jeviště ani sál…
Mně to naopak velmi vyhovuje. Je to komornější, útulnější a diváky máme velmi blízko, takže někdy je ta interakce velmi vstřícná. V DBH hrajeme téměř samé komedie, takže o to je to pro mne příjemnější.
Jakou máte metodu, abyste si nepletla texty z různých her?
Kromě Limonádového Joea či Sluhy dvou pánů mám v dalších představeních většinou jen malé roličky. V jedné hře třeba jednu větu, se kterou vylezu dvakrát na jeviště. Takové texty se zapomínat snad nedají, zatím se mi to nestalo a ani role se mi nepletou. Spíše je to o časové i fyzické náročnosti, když se v jednom týdnu hry nakupí a každý den se hraje něco jiného. Končíme třeba v jedenáct, o půlnoci jdu spát a od rána zase nanovo.
Jak zní ta větička?
Je to taková smíchanina ruštiny a ukrajinštiny a říkám něco ve smyslu, že za chvíli přinesu kachnu s knedlíky na jablkách. Poprvé, když vylezu na jeviště, tak se současně snažím svádět hereckého kolegu, což nezabere, protože je gay, takže mne vyžene. A podruhé přijedu s kachnou na vozíku (sedm porcí), větu říkám znovu, rozdám porce a pak odjedu.
Co děláte v prostoji? Jste v šatně?
Můžu tam být, ale většinou mají divadla herecké místnosti, kde kolegové spolu sedí, povídají si a čekají na svoje výstupy. Nebo si čtou knížku, koukají do mobilu či sledují děj na jevišti na monitoru. Ale když už to hrajete po šedesáté, tak se vám na to moc koukat nechce…
Prošvihla jste někdy představení?
Zatím ne, ale jednou jsem měla nahnáno. Jeli jsme na zájezd do Olomouce a večer jsem hrála v Praze, měla jsem být v DBH v sedm, od půl osmé jsme dávali Limonádového Joea. V této hře mám dost náročný kostým, do kterého se navlékám snad půl hodiny. Plus se musím líčit, nasadit paruku a tak dále. No, a já z té Olomouce do Prahy dojela kvůli zpoždění vlaku za pět minut sedm. Byl to neskutečný frmol, abych za půl hodiny všechno stihla a mohla jít na jeviště… Pak se mi jednou povedlo se zapovídat v zákulisí a můj kolega Honza Bartoška si musel asi tři minuty vymýšlet vlastní text ve hře Sluha dvou pánů. A věřte mi, takhle se pozná profík, protože to, co tehdy Honza vymyslel, byste nejen nepoznali, že to byla chyba, ale naopak ocenili jako naprosto brilantní monolog, byť v danou chvíli improvizovaný. (smích)
