Eliška Hašková Coolidge: Prezident nesmí čekat na aplaus

Jak těžká byla cesta do Bílého domu, kde jste od roku 1965 pracovala?

Vše se stalo náhodou. Když jsem v roce 1963 absolvovala Georgetown University, mířila jsem na diplomacii, kterou jsem vystudovala. Šla jsem na ministerstvo zahraničních věcí a bylo mi řečeno, že by mne vzali. Bohužel tehdy existoval zákon, podle kterého jste musel být americkým občanem 10 let, abyste na ministerstvu mohl jako odborník pracovat. Ale člověk, který se mnou pohovor vedl, mi hned ve druhé větě řekl, že má přítele v Bílém domě, který právě přišel o asistentku, a že pokud mám zájem, okamžitě mne posadí do auta směr Bílý dům. Jela jsem a ten samý den jsem dostala nabídku práce. Zůstala jsem 18 let.

Se kterým z pěti prezidentů se vám spolupracovalo nejlépe?

Kennedy, Johnson, Nixon, Ford a Carter. Všichni mě něco naučili. Naučila jsem se, což vidím až zpětně, jak vést státní kancelář, firmu, lidi. To mi dal každý z nich. Nejsilnějšími byli Johnson a Nixon. Jeden republikán, druhý demokrat. Oba uměli vést tým a motivovat, byli prospěšní pro národ. Johnson z hlediska vnitrostátních úspěchů, Nixon spíše na mezinárodním poli, když zastavil válku ve Vietnamu, uznal Čínu. Šlo o silného státníka a ve světě byl, ač to zde kvůli totalitě nebylo tak známo, považován za velmi silného lídra. Ovšem nemohu zapomenout na dva další prezidenty, které jsem zažila při desetileté práci na Ministerstvu zahraničních věcí a to Ronald Reagan a George H. W. Bush. K oběma chovám největší respekt.

V Bílém domě jste ale nepracovala pouze na postu zvláštní asistentky…

Založila jsem Kancelář prezidentských zpráv, která se zabývala stykem s veřejností. Vše bylo jménem prezidenta, proto jsme museli ověřovat vše, co jsme psali, správné adresáty. Měla jsem pod sebou řadu lidí, kteří pomáhali s kontrolou. Něco šlo k rukám prezidenta, aby podepsal, některé menší věci se podepisovaly automatickým podpisem, který byl pod mým dozorem. Byla to velká zodpovědnost.

Byli prezidenti zběhlí v etiketě?

Stručná pravidla si museli všichni lehce vytříbit. Žádný Američan ze silné střední vrstvy dokonale neovládá evropské znalosti etikety. Podle mě se tak dvě procenta Američanů vyznají v držení vidličky či ve společenském chování. To neznamená, že neumějí poděkovat nebo že jim chybí vřelost, úcta ke druhému, respekt. To vše je součástí etikety, která má své kořeny v etice. Proto nejsou znalosti společenské etikety to primární a nejpodstatnější ve službě národu a v tom, aby byl prezident dobrým prezidentem. Jsou důležitější kvality, které musí mít. Umění vyjednávat, znalosti zahraničních věcí, zdatnost v jazycích, odvaha, rozhodnost, umět zvolit poradce a komunikovat. Jde o celoživotní práci a pevný čitelný charakter.

Pracovala jste i na ministerstvu zahraničí, jaké to bylo ve srovnání s Bílým domem?

Na ministerstvo jsem odešla, když se Reagan stal prezidentem. Byl to velký rozdíl a jsem ráda, že jsem většinu kariéry strávila v Bílém domě. Tam jsem byla větší ryba v menším rybníčku. Na ministerstvu, stejně jako na všech úřadech, muselo jít vše přes schválení řady lidí, v Bílém domě jen přes jednoho. Proto jsem se asi stala silnější republikánkou − věřím v menší stát, v menší státní zásahy do politiky a života, ve větší zodpovědnost státní správy a jednotlivých občanů.

V amerických prezidentských volbách jste podporovala Donalda Trumpa. Jak si po více než roce v úřadu stojí?

Žádný prezident nebyl nikdy tak ponížen a dezinterpretován. I přes nejhorší kritiku, co jsem kdy zažila a která trvá od kampaně dodnes, se stále snaží, i když svým způsobem. Neříkám, že je vždy zcela korektní a perfektní. Nikdo není dokonalý. Jde o použití zdravého rozumu a rozdělení, co je důležité. Podstatný je morální základ a rozhodnost vést národ, otočit kormidlo, když je to nutné kvůli světové situaci a dobru národa. To je důležité rozlišit. Je řada hodných, elegantních a inteligentních lidí, kteří se ale na prezidenta nehodí. Co řekl, že bude dělat, dělá. Stojí si za svým a jde za tím. Prezident nesmí čekat na aplaus. Když přijde, je to skvělé, ale není to o popularitě, jde o vycítění duše národa a určení směru, kam jít. V těchto věcech má být příkladem, ne v každodenních situacích.

Nastala s Trumpem ona potřebná změna?

Určitě. Bohužel je ale země rozdělená z doby Obamy, který zasel semínka a ta nyní klíčí. Není to Trump, kdo zemi rozdělil a rozděluje. Nesmyslné pochody a demonstrace proti něčemu jsou placené záležitosti. Národ je rozdělený a svoboda lehce oslabená. Demokracie je oslabena určitě. Není to tím, co dělá Trump, ale tím, v jakém stavu zanechal zemi Obama. Při změně vlády se vždy nechal nadcházejícímu prezidentovi prostor pro to, aby předvedl, co dokáže. A ne, že jsou mu od začátku podkopávány nohy a je řezán na kousky. To nikdy nebylo. Náklonnost k Rusku? Nyní citlivá záležitost, Gorbačov a jeho manželka Raisa byli u Reagana na ranči. Bush na svém letním sídle s Putinem chytal ryby. Nikdo to neodsoudil. Přece je nesmírně důležité s každou světovou velmocí budovat nějaký vztah, hledat vzájemné porozumění.

Jak byste srovnala českou a americkou politiku?

Amerika byla historicky vždy lídrem a příkladem v morálním chování a politickém dění. Nedávné volby potvrdily, že lidé cítí jak v Americe, tak zde, že je třeba vrátit důvěru do politického dění, aby ti, co ve státní službě konají, byli inspirováni a vedeni dobrem národa a ne vlastním egem a ziskem. V politice je důležité, abychom kritiku a diskuzi zaměřovali na programy a názory, nikoli na osobu člověka, který je sdílí. Všude na světě lídři zbytečně a bez výsledků na sebe osobně útočí, aniž by se snažili najít v odlišných názorech kompromis a společnou cestu.

V současnosti vedete kurzy etikety a společenského chování. Jak se Češi od revoluce posunuli?

Je to mnohem lepší. Lidé mají více peněz, většina se lépe obléká. Ale z mnoha peněz se také může mnoho zkazit. Ze zahraničí přijde nový styl, muž si podle něj nechá ušít oblek a neví, že vypadá jako italský holič a ne jako advokát či gentleman bankéř. Pokud vlastní zkušenost nás nenaučila, jak to správně má být, nemůžeme vidět, když je to nesprávné. Chybí nám pokora uznat, že máme co se naučit a snažit se to napravit. Ve světě budou vždy společenské rozdíly. Je třeba se rozhodnout, kdo jsem a čím chci být. Všeho je možné dosáhnout. Člověk, který si věří a dá si práci se naučit, co se hodí kdy a kam, má velikou výhodu oproti těm, kteří si myslí, že to nepotřebují. Dvě generace zde žádné rozdíly nebyly. Na základě toho není hanba, že něco neznáme. Ale odmítnout se ponaučit, protože si myslíme, že peníze nám všude dveře otevřou, je mylné. Po školení ministrů před předsednictvím EU mi Karel Schwarzenberg řekl: „Eliško, vše děláte dobře, ale jednu věc děláte špatně. Předpokládáte, že jsme Západ, ale my jsme Východ.“ Odpověděla jsem mu, že rozdělení Evropy už pominulo. Musíme se umístit mezi těmi nejlepšími Evropany. O to usiluji.

Eliška Hašková Coolidge

- narozená v roce 1941 (77 let) v pražské Bubenči

- má české a americké občanství

- v roce 1949 emigrovala s matkou a bratrem do Německa, pak Francie, 1950 za otcem do USA

- Alma mater Georgetown University School of Foreign Service (1963, obor diplomacie)

napsala knihy Pět amerických prezidentů, česká babička a já a Draka je lepší pozdravit

- má 1 dceru a 2 vnuky

- hovoří 5 jazyky

- mezi její záliby patří procházky po Šumavě, aerobik, koně, hudba, čtení a politika