Dívčí Mozart Nora Lubbadová: Doktoři bolí, ale hudba hladí!

Poprvé jsi ke klavíru zasedla ve čtyřech letech. Bavilo tě bouchat do kláves víc než česat panenky?Nora (N): (Směje se) Prý bouchat… Mám jen jednu panenku s vlasy, že? A ještě k tomu je má ostříhané.
Máma (M): To je tvoje práce! A pamatuji si, jak jsi panenky učila noty, šišlala si: „To je é, to je čé…“
N: Teď už na pianku místo panenek sedí a spí moje kočička Elsa, nejvěrnější posluchač.
Táta (T): Tu už alespoň neostříháš, je to plešatá kočka sphynx.

Máma a táta nemají hudební vzdělání a ani neumí noty. Po kom si myslíš, že jsi zdědila hudební sluch a nadání?
N: Mami, po kom?
M: Po mně teda určitě ne! Já mám hluch.
N: Mamko, už ses polepšila, už je to lepší.
M: Babička říká, že určitě po ní.
T: Tak to teda ne, v tom případě po mně!
N: No, to určitě!

Nevadilo rodičům poslouchat tě den co den? Každý začátečník totiž dělá chyby a někdy to ostatním leze pěkně na nervy…
N: Mamce určitě ne a tátovi lezu na nervy i bez chyb.
M: Ale někdy si tě přijde i sám poslechnout.
N: …a pak u toho usne.
T: Sousedům leze na nervy nejvíc, někdy s ní drží rytmus boucháním o topení.

Klavírem jsi doslova posedlá, a pokud nejsou rodiče doma, hraješ na něj pěkně dlouho. Sousedé prý tak poznají, že dospělí nejsou doma. Co tě na klavíru tolik přitahuje?
N: Líbí se mi, že jedním nástrojem jako klavír můžu udělat celý orchestr. A taky se mi líbí, jak vypadá, jak je velký, jak stojí uprostřed pódia, je mnohem větší než já! Když jsem byla menší, tak mi mamka říkala, ať zapomenu na porotce a představím si, že v sále jsem jenom já a klavír. To mi pomáhalo…. Já a můj velký klavír, co mu dám, on mi vrátí.

Je pravda, že když třeba na letišti nebo v parku vidíš stát klavír, hned se k němu ženeš a začneš hrát?
N: Jo.
T: A loni jsme skoro nestihli letadlo, na odbavení jsme pak museli utíkat…

Jaký je tvůj nejoblíbenější skladatel nebo skladba?
N: To je těžký... Mozart byl legrační, Grieg je krásný a vypadá jak Einstein, Bach měl doma školku, Beethoven je úplně super, ale asi úplně nejradši mám teď Chopina. Má tam všechno, drama i poetická místa.
M: Moc ráda poslouchá od paní učitelky příběhy jednotlivých skladeb a o skladatelích vůbec.
T: I když asi půl roku tvrdila, že berkuloza je prevít.
M: Nevěděli jsme, co tím myslí, až pak z ní vypadlo, že přece tu nemoc, na kterou umřel Chopin - tu berkulozu…

Máš starší sourozence, ti hudbě také propadli. Napadlo vás někdy vytvořit vlastní hudební soubor a vyprodávat sály?
N: Brácha už jen doma dělá operního zpěváka a se ségrou jsme spolu vystupovaly.
M: A doma se hádaly, koho bude slyšet víc.
N: No, to bylo nefér, já jsem jen doprovázela.

Na kontě máš mnoho ocenění, loni jsi vyhrála sedm soutěží včetně mezinárodních jako je Broumovská klávesa či Bachovská cesta. Co by pro tebe bylo v této oblasti největším úspěchem?
N: Přála bych si vyhrát nějakou chopinskou ve Varšavě nebo tu, co vyhrál Giltburg.
M: Myslíš Soutěž královny Alžběty v Bruselu?
N: No, to bych brala.

Celý život máš před sebou. Je tvým vysněným povoláním být profesionální klavíristkou, nebo bys třeba chtěla pracovat ve zdravotnictví jako tvoji rodiče?
N: Profesionální klavíristkou! Doktoři bolí, ale hudba hladí.

S celou rodinou bydlíš v Praze. Kde přesně a jak se ti tu líbí?
N: Bydlím ve Vršovicích a líbí se mi tu. Mám všude blízko, není tady ani moc hluk a je tu celkem dost přírody. Ale až budu velká, budu bydlet v Kanadě jako Lisiecki, jeden z mých vzorů.
M: Ach jo…
N: Neboj, doma je to taky hezký, i když malý, ale hezký.

Máš ve škole pěkné známky? V jakých předmětech vynikáš a ve kterých naopak musíš přidat?
N: Mám hodně pěkné známky. Vynikám asi v hudebce a pak mi jde výtvarka a tělák, co myslíš, mami?
M: Vlastivěda a přírodověda, ty se musíš učit a to se ti moc nechce.
N: Ale teď se budeme učit o Pražském jaru, to se těším.
T: A angličtina, na tu já jsem pes, a to se „umělkyni“ taky moc nechce.

Omlouvají tě rodiče z tělocviku, aby sis neporanila prsty?
N: Babička se zlobila, že jsem dostala k narozkám kolečkové brusle, a mě to tak bavilo…
M: Když loni hrála se školním symfonickým orchestrem, kde byli vesměs starší až dospělí hráči, Nora – sólistka - jezdila na zkoušku na koloběžce.

Máš kolem sebe hodně kamarádů a kamarádek ze školy, nebo tím, že tak urputně cvičíš, by se dali spočítat na prstech jedné ruky?
N: Dali by se spočítat na prstech obou rukou.

Když právě nevystupuješ ani necvičíš, sleduješ ráda youtubery?
N: Na YouTube se ráda dívám na Simpsonovi a taky tam poslouchám hudbu.

Uděláš si také někdy čas na přečtení pěkné knížky?
N: Někdy večer ano, nejradši mám Astrid Lindgrenovou a k Vánocům jsem dostala komiks Ségry. Myslela jsem, že to bude blbost, ale teď se mi už ta kniha rozpadá, jak to čtu dokola. Když budu hodná, dostanu i další díly Úsměv, Drama a Duchové.

Představ si, že bys vyhrála velkou mezinárodní soutěž a jako prémii bys získala milion korun. Za co bys je utratila?
N: (ihned křičí) Za křídlo Steinway.
M: To ti nebude stačit.
N: Fakt? Tak bych se s tebou rozdělila.
M: Teď se dělit nemusíš.
N: Tak si koupím jiné křídlo.

Nora Lubbadová

• narozena 12. června 2009 v Praze
• od čtyř let hraje na klavír v ZUŠ Olešská pod vedením Jaromíry Šnederflerové
• v roce 2018 vyhrála šest soutěží včetně mezinárodních jako je Amadeus v Brně. Na soutěžích Steinway a Prague Junior Note získala titul absolutního vítěze
• absolutní vítěz mezinárodní soutěže Pro Bohemia v Ostravě, kterou vyhrála v osmi letech, ačkoliv je soutěž určena hudebníkům do sedmnácti let
• v roce 2019 vyhrála sedm soutěží, například Beethovenovy Teplice; Steinway a Prague Junior Note – opět absolutní vítěz.
• v prosinci 2019 byla hostem prvního adventního koncertu České televize