Příspěvky čtenářů k 17. listopadu: dějiny dusaly okolo mne

Na Karlově náměstí bydlím letos třicátým rokem. 17. listopad 1989 byl pátek a ve 14:30 mi můj starší kolega Toník významným až spikleneckým tónem sděloval, že demonstrace je tentokrát povolená. Já však byl na celý víkend už zadaný. Celoživotně totiž hájím poznatek, že o pátcích býváme vůbec nejsvobodnější, a tak jsem se těšil ke své fešné a skvělé milence Janě, sídlící v pátém pražském obvodě, na Zličíně.

Doma jsem si během hygienické předpřípravy ve vaně připomněl, že erotické cíle vyžadují reprezentativní, bezvadné spodní prádlo. Na poslední chvíli jsem tudíž zaběhl do nedalekého obchoďáku Máj (dnes nesoucího název My) a tuším, že ve třetím patře zakoupil dvoje trenýrky výrazných barev, ve snaze oživit vrozeně mrtvolnou barvu své pleti. V Máji se v oněch letech zavíralo v sedm večer, a tak jsem mezi posledními zákazníky z obchoďáku vyšel v 19:05, možná až v 19:10. To uvádím proto, že na přilehlé Národní třídě panoval ještě naprostý klid a ticho, nikde ani živáčka.

Doma jsem rozvážně naplnil kabelu potravními dárky i dalšími náležitostmi a beze spěchu se až kolem půl deváté vydal na oněch dvě stě sedm pánských kroků, jež můj příbytek dělí od vstupu do stanice metra Karlovo náměstí.

Leč náhle přibíhal za mnou ze Spálené ulice veliký počet převážně mladých lidí; jednotlivě, po dvojicích i ve skupinkách. Všichni si za poklusu nesmírně vzrušeně vyměňovali jakési dojmy a v sychravém již vzduchu jim bílá pára šla od úst. Jakožto neobvyklé jsem zaznamenal, že mě předbíhali až ke stanici metra, aniž by je však ze Spálené ulice kdokoli pronásledoval. Téma jejich debaty jsem kupodivu nepochytil a ani o něm příliš nekoumal; už jsem se viděl na Zličíně a tam jsem zdárně dorazil busem z konečné metra Dukelská (pozdější název zní Nové Butovice).

Od pátečního večera do nedělního odpoledne jsme se s Janou věnovali jeden druhému, ale také hodování, vyprávění a zahánění žízně. Na sdělovací  prostředky jsme snad ani nepomysleli. Vždyť jsme byli mladí - mně bylo krásných sedmatřicet. Po návratu do bydliště jsem si večer pustil televizi, v obvyklé snaze zaplašit depresivní pomyšlení na vstávání do pracovního týdne. Na obrazovce právě vysvětloval student Martin Šmíd, že je živ. Mluvila myslím i jeho maminka. A moderátoři dodávali, že ve hře mohou být dokonce dva Martinové Šmídové. Další vývoj pražských událostí jsem z masmédií už sledoval podrobně. Avšak jen na dálku, neboť z popudu svého šéfa jsem na týden služebně odcestoval do Františkových Lázní.