Scénáristka Dagmar Radová: „O mrtvých se bojíme mluvit!“

Tragikomedii DIY: po tátovi v lednové premiéře uvedlo A studio Rubín a autorka Dagmar Radová neskrývá, že v některých pasážích se do hry promítly i její osobní zážitky.

 

Proč jste si vybrala pro svůj scénář nepříliš jednoduché téma, které se navíc týká rodinných vztahů a paměti?

V podstatě ze dvou důvodů. Letošní již 52. sezona A studia Rubín má podtitul O čem jsme zapomněli mluvit? Všech pět premiér, které uvedeme, se určitým způsobem k tomuto tématu vztahují. A jsou to vesměs témata takzvaně těžká, která ale každý člověk dobře zná. Trochu se jich však bojíme a vyhýbáme se jim, tudíž o nich často nemluvíme, což mně přijde škoda. A jedním z témat je právě smrt blízkého člověka a s ní související paměť.

 

Co vás na smrti a paměti fascinuje?

Jako dobrý dramatický moment mi přišla situace, kdy se o někom, kdo zemřel, dozvíme zásadní informaci, která ale zcela zpochybňuje obraz, jaký jsme si o něm vytvořili. Už se ho ale nemůžeme na nic zeptat, nemůže nám to vyvrátit, vysvětlit. Dlouhou dobu jsem přemýšlela, že bych právě tohle chtěla zpracovat. Před několika lety jsem četla poslední román Jana Balabána Zeptej se táty. To bylo velké setkání. Přišlo mi, že každé slovo v tom románě bylo svém místě a myšlenkové proudy jednotlivých postav zarážejí svou bezprostředností a jakousi komplexností. 

 

O čem román ve stručnosti je?

Třem dospělým sourozencům zemře otec a někdo začne zpochybňovat jeho morální kredit. A najednou vyvstane problém – kdo vlastně náš táta byl? Sourozenci proto začnou pátrat po pravdě. Ale bylo mi jasné, že Balabánův román nelze dramatizovat. Nebo snad lépe - že já toho rozhodně schopná nejsem přinejmenším tak, abych ten román nezprznila. 

 

A to byl tedy druhý důvod, proč jste napsala vlastní divadelní hru?

Ano. Jsem sice velkou fanynkou Balabánova románu, ale ve výsledku se stal „pouze“ inspiračním zdrojem načrtnutí základní dramatické situace. Konkrétních citací v textu DIY: po tátovi příliš není.

 

Zažívala jste při psaní tvůrčí muka?

Samozřejmě jsem se u psaní také trápila. Ale přemýšlela jsem o hře dlouho a první rozhovory s režisérkou Ewou Zembok začaly před více než rokem. Ke psaní jsem se dostala až porodu syna. Jakmile jsem měla volné chvíle, a on naštěstí zpočátku spal docela dost, sedla jsem k počítači. Samotné psaní mi zabralo dva, tři měsíce, ale předcházela mu dlouhá přípravná fáze, kdy jsem si vypisovala poznámky a dělala rešerše. 

 

Objevily se ve hře některé vaše autobiografické prvky?

Objevily, i do mého života zasáhla ztráta otce. Nebylo to ale tak dramatické, že bych se po jeho smrti začala dozvídat nějaká velká tajemství, která by jeho obrazem otřásly. Z rozhovoru s mamkou jsem se ale dozvídala detaily, které pro mne byly nepředstavitelné a nezařaditelné do jeho obrazu. A proto jsou v některých monolozích použité určité motivy z mých snů a dětství.

 

Na scéně, kde dominují herečky Kristýna Frejová a Halka Třešňáková, se nejde pro silnější slovo daleko. A především slovní spojení „čůrá… mlýn“ asi mnoha divákům utkvělo v paměti. Kde jste k němu přišla?

Je to od mé moravské kamarádky, kde se tento výraz používá.  U nás se říká, že je to jako u blbých na dvorečku, na Valašku pro to mají ještě drsnější výraz (úsměv).

 

Jste spokojená s výslednou podobou inscenace?

Neviděla jsem kvůli mateřským povinnostem premiéru, jen jednu z generálek. V zásadě jsem byla spokojená. Ale je to vždycky těžké dívat se na vlastní text, protože nemám velký odstup. 

 

Co Rubín připravuje dalšího?

Teď nás čeká dokumentární inscenace s krásným názvem Jenom matky vědí, o čem ten život je, autorkou textu i režisérkou je Barbara Herz. Jedná se o dokumentární inscenaci, která mapuje určitou část života sedmi matek. Výchozí otázky jsou například: Jaké to je, když do jejich života vstoupí dítě? Proč mateřství funguje ve společnosti na jakémsi dvojlomném principu, kdy je na jedné straně stavěno na piedestal a na druhé, v reálném životě, je to zcela o něčem jiném? Premiéra se uskuteční 28. února. Pak připravujeme Perníkovou chaloupkou aneb Čekání na lopatu, což je hra o stáří. A konec sezony bude patřit textu švýcarské autorky Katji Brunner Ruka je osamělý lovec, pojednávající o tom, jak jsou ve společnosti na ženy kladeny stále vyšší nároky.